Izdryk, Jurij: TAKE

Izdryk, Jurij
TAKE

recenze beletrie zahraniční

Jurij Izdryk je autorem, jenž by mohl sloužit jako vyhrocený příklad Freudovy definice procesu tvůrčího psaní: odtržený od reality a uzavřený do světa vlastní fantazie par excellence, posedlý vlastní výlučností.

Takové psaní, Takové čtení
Jurij Izdryk
: TAKE, Vydavnyctvo Klub Simejnoho Dozvillja, Charkiv 2009

Jurij Izdryk je autorem, jenž by mohl sloužit jako vyhrocený příklad Freudovy definice procesu tvůrčího psaní: odtržený od reality a uzavřený do světa vlastní fantazie par excellence, posedlý vlastní výlučnosti: někde špatně maskovanou, jindy okatě projevovanou. Již svou první knihu Ostrov Krk Izdryk charakterizuje jako „jednu velkou kaši, splácanou ze zloby, beznaděje a vlastních eroticko-defekačních problémů“. Toto motto by se dalo klidně vztáhnout i na jeho poslední dílo, knihu „o mužích a ženách, o zvířatech a ptácích a také o rostlinách, větru, zemi a dešti a jiných Božích darech“, pojmenovanou nejednoznačně TAKE. Budeme-li název číst ukrajinsky, dá se do češtiny přeložit všeobecně výmluvným a zároveň nicneříkajícím demonstrativem „Takové“. V ukrajinštině se ho používá jako slovní výplně pro konstatování obecně známého faktu: „to take“, tedy to je takové, tak to je. Název se dá číst také třeba anglicky (v Izdrykově případě bychom to skoro očekávat měli), obálka knihy tedy jakoby volala na potenciálního čtenáře: „Vezmi (si mě)!“.

Kniha je členěna do třiatřiceti volně na sebe navazujících textů. Je slátána ze všeho možného i nemožného. Převládají nesouvislé reflexe vnitřního světa, banální pozorování typu „po obrazovce mi leze moucha“, nemotivované aluze na popkulturu (konspirační teorie, parafráze reklamních sloganů, tantra, frisbee, prostě hiphop). Text místy připomíná exaltovaný, „prorocký“ proud vědomí. Próza přechází ve volnou asociativní poezii s jejími typickými prostředky: vnitřními rýmy, asonancemi, paralelizmy a lyrickými, rozjímavými pasážemi. Objevují se vzpomínky a jejich útržky, hromadění volných asociací, volných rýmů a (opět nemotivovaných) slovních hříček, jakýchsi formálních ozdůbek, kudrlinek, jimiž se obvykle baví chorá mysl a jež snad mají vzbuzovat dojem experimentu. Tato formální stránka textu ve spojení s náznakovostí děje, jež vyvolává dojem, že autor jednoduše nedokáže udržet myšlenku, zaručují dokonalou textovou inkoherenci a jeho naprostou čtenářskou nestravitelnost. Další a další dávky netransparentních narážek, nemotivovaných odkazů na současnou literaturu (např. Borges) vyvolávají dojem blábolu pubertálního poživače marihuany, která autorovi zřejmě není cizí (viz opakovaně se v textu objevující ozvěna stihomamu).

Na druhou stranu se zde občas zatřpytí perla, vysvitne řízný rým, pěkný obraz nebo myšlenka, která zase zanikne v hlušině. Příkladem může být anekdotický příběh s leguánem a básníkem, metafora vztahu světa k poetovi.

Možná je poněkud staromódní očekávat od prozaického literárního textu děj. (Pravda, jakýsi náznak příběhu zde lze najít. Je tu dokonce hlavní hrdina Urhant Džambon Tulku VII. a jeho „uvedení na scénu“, vymezení místa děje, nedotažené náznaky syžetových zápletek, apod. To, co se zde s hrdinou odehrává, má však asi takový děj, jako známý Boschův triptych. Čert aby se v tom vyznal). Experimenty na formální úrovni, které měly své místo ve svěžích avantgardních proudech přelomu 19. a 20. století, však na začátku 21. století působí jaksi trapně a bezradně.

Zůstává tak trochu záhadou, proč tyto žánrově rozplizlé nesourodé deníkové záznamy plné niterností, volným asociačním průjmem poslepovaných nesdělitelných stavů vědomí, „psychoterapeutický“ text, psaný zřejmě pro pobavení autora, získal prestižní ukrajinské ocenění Kniha Roku BBC 2009. Jakési vysvětlení, nebo spíš popis tohoto jevu lze hledat opět u Freuda. „Umělec [říká Freud] je původně člověk, který se odvrací od skutečnosti, neboť se nejprve nedokáže smířit s požadavkem, aby se zřekl prvotního pudového uspokojení, a který pak ve své fantazii dává úplnou volnost svým erotickým a ctižádostivým přáním. Avšak nachází způsob, jak se z tohoto světa fantazie navrátit ke skutečnosti; pomocí svého zvláštního nadání utváří z fantazií nový druh reality a lidé jsou ochotni jim jakožto hodnotným reflexím skutečného života přiznávat oprávněnost. Tak se určitým způsobem stává oním hrdinou, králem, tvůrcem, oblíbencem, jímž se toužil stát, aniž musel jít po klikaté cestě vytváření skutečných změn ve vnějším světě.“ (podle R. Wellek, A. Warren: Teorie literatury, Votobia 1996, str. 113).

Není totiž podstatné, zda Izdryk produkuje chytře se tvářící banality, nebo vyslovuje jen bohužel plytce vyznívající proroctví, zda je postmoderním konceptualistou či šarlatánem, píšícím stylem „verbal mindfuck“. Podstatné je, že je tu někdo ochotný propůjčit jeho textům oprávněnost jakožto „hodnotným reflexím“ reality. Jinými slovy: pakliže tu vznikl nějaký text, který byl vydán a posléze dokonce oceněn, je na čtenáři, potažmo recenzentovi, aby se jim chtě-nechtě zabýval. I kdyby se jednalo o sebevětší blábol.

Jurij Izdryk (1962) je jedním z představitelů tzv. stanislavského fenoménu. Jeho dílo tedy organicky patří do ukrajinského „postmoderního“ diskurzu. Kromě literární činnosti také maluje, vydává kulturologický občasník „Četver“ a píše blog. Z jeho díla vyvstává „temný“, těžko stravitelný tvůrce – od všeho trochu – mág i hochštapler. Jak se na správného iluzionistu sluší.

 

© Alexej Sevruk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 115 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

58%čtenáři

zhlédnuto 2424x

Inzerce
Inzerce