Leante, Luis: Pamatuj, že tě mám rád (in HN)

Leante, Luis
Pamatuj, že tě mám rád (in HN)

recenze beletrie zahraniční

Luis Leante v románu Pamatuj, že tě mám rád (Mira si yo te querré, 2007) nabízí příběh, který nepřináší žádné zásadní formální výstřelky a novinky, zato velmi poutavě předvádí lidské osudy poslední čtvrtiny 20. století, přesahující až do současnosti, mezi Barcelonou a Saharou.

 

Sahara jinak než s cestovní kanceláří
Luis Leante: Pamatuj, že tě mám rád, přel. Vladimír Medek, Euromedia-Odeon, Praha 2010, 240 stran

Ve Španělsku se v poslední době zvedla vlna zájmu o literaturu spjatou s územím bývalé španělské kolonie Západní Sahary. Od doby, kdy se odtamtud Španělé po Frankově smrti dosti neslavně stáhli a vyklidili pozice expandujícímu marockému králi Hasanovi, se o osudu bývalé Španělské Sahary moc nemluvilo ani ve Španělsku, natož aby o ní něco věděli neodborníci v cizině. Počátkem nového tisíciletí to změnili španělští spisovatelé, kteří dokázali využít exotický rámec úchvatných pouštních scenerií, aby dodal nový šmrnc věčně se opakujícím lidským příběhům lásky, žárlivosti, stesku, nenávisti, bolesti a smrti. Díky nakladatelství Odeon se nyní s kouskem historie saharské pouště a jejích původních obyvatel i kolonizátorů mohou prostřednictvím milostného příběhu seznámit i čeští čtenáři. 

Milostný příběh v novém rouše
Luis Leante v románu Pamatuj, že tě mám rád (Mira si yo te querré, 2007) nabízí příběh, který nepřináší žádné zásadní formální výstřelky a novinky, zato velmi poutavě předvádí lidské osudy poslední čtvrtiny 20. století, přesahující až do současnosti, mezi Barcelonou a Saharou. Milostný románek sedmnáctileté dívky Montse z dobře situované měšťanské barcelonské rodiny, která se nechá svést mladým automechanikem z chudého předměstí, by ve své první části mohl být napsán některým ze slavných barcelonských prozaiků 70. let. Třeba i u nás známým (a v Odeonu vydávaným) Juanem Marsé, na jehož Poslední odpoledne s Teresou si možná český čtenář v některých pasážích maně vzpomene. Ovšem další peripetie přervaného milostného vztahu, odehrávající se v Africe, a zejména fragmentární forma vyprávění posouvají román Luise Leanteho daleko od španělského sociálního realismu k psaní ovlivněnému mimo jiné latinskoamerickými spisovatelskými hvězdami a jejich způsobem líčení velkých dějin, prolínajících se s malými lidskými strastmi a slastmi. Je výmluvné, že porotě, která románu Pamatuj, že tě mám rád udělila prestižní nakladatelskou cenu Alfaguara za rok 2007, předsedal Mario Vargas Llosa. Na jeho historické fresky, jako je román Válka na konci světa (čes. Odeon 1989), si jistě čtenáři dobře pamatují. Prolínání časových rovin, střídání vypravěčů, skoky v ději a zpětně vysvětlované zvraty nejsou dnes nic nového, ale Luis Leante dovedl tuto formu velmi dobře využít, aby udržel čtenáře v napětí a donutil ho zhltnout knihu pokud možno najednou, až se dílky skládačky propojí.

Mezi Barcelonou a Saharou
Do příběhu autor čtenáře hodí jako do hluboké vody – předkládá mu obraz zestárlé Montse v novém tisíciletí, jak se zotavuje kdesi v Africe v nemocnici po bodnutí jedovatým štírem. Po těžké otravě trpí amnézií, minulost se jí vyjevuje po kouskách jako děsivá noční můra. Až díky trpělivé pomoci domorodých ošetřovatelek se jí postupně daří složit střípky toho, jak a proč odjela z Barcelony do Afriky a co se jí tam přihodilo. Stejně jako si Montse vzpomíná po troškách, Luis Leante dávkuje informace čtenáři. Vzpomínání Montse je v jiných kapitolách doplněno o mužského vypravěče Santiaga San Romána, což je onen automechanik zoufale zamilovaný do Montse v Barceloně 70. let. Po žárlivém výstupu a zhrzeném rozchodu se Santiago dá na povinnou vojenskou službu odvelet do legií ve Španělské Sahaře, aby zapomněl. Spřátelí se s domorodými příslušníky nomádských oddílů, zamiluje do jedné Sahařanky a zažije veškerý chaos spojený s ústupem Španělů, marockou expanzí, bojem saharské osvobozenecké fronty Polisario, rozdělením země na „osvobozená území“ se stanovými tábory místo měst na vyprahlé poušti a část obsazenou Marokem, oddělenou opevněnou zdí. Autor čtenáře neunavuje obsáhlými historickými či politickými vsuvkami, okolnosti velkých dějin nenásilně mimochodem vyplývají z dialogů protagonistů. Čím úspornější je autor ve vysvětlování historického a politického pozadí, tím víc místa mu zbývá na skvělé zachycení atmosféry. Před čtenářem plasticky vyvstávají křivolaké uličky stísněné atmosférou nenávisti ke španělským okupantům v čtvrti Sahařanů, strach, nejistota, žízeň a hlad při úprku domorodců z hlavního města zabraného vojsky marockého krále, úzkost přerůstající v děs ve stanových táborech na hranicích s Alžírem při náletech, ale i naivita hraničící s hloupostí a neschopnost Evropanky cestující na vlastní pěst do divokých pouštních oblastí po stopách dávné lásky, aniž je s to domluvit se jiným jazykem než španělštinou bývalých okupantů či angličtinou.

Z provinčního města Caravaca do světa
Autora šlechtí, že čtenáře ušetřil suchopárných výkladů. Dalo by se říci, že v této knize, z jeho dosavadní tvorby nejvíce ceněné, se drží zásad, jež si vytyčil ve svém spisovatelském desateru. Např. „psát pro čtenáře, ne pro kritiky“, „nevyprávět na tisíci stranách, co se vejde do tří set“, „příběh raději vyprávět než vysvětlovat“, „brát léky proti egu“ atd. Svou spisovatelskou dráhu Luis Leante zahájil už ve dvaceti letech krátkým rurálním románem odehrávajícím se brzy po válce v kulisách rodného města Caravaca de la Cruz, z úzkého rámce rodného kraje pak postupně přešel k univerzálnějším tématům i kulisám. Ve svých početných románech a povídkách vystřídal různé žánry, od detektivky k historickému románu, i scenerie od Španělska přes Kubu, Turecko, Německo až do Afriky. Společné jeho knihám je, že se vyhýbají lineární stavbě vyprávění a objevuje se v nich velké množství postav. Hrdinové jsou většinou nějakým způsobem vydělení na okraj společnosti, něčím poznamenaní, odsouzení k prohrávání. Což sice není v moderní literatuře nijak nové, ale Luis Leante si našel vlastní způsob zachycení současného člověka drceného moderní dobou. V románu Pamatuj, že tě mám rád dokázal namíchat ze všech ingrediencí výživný, ale i snadno stravitelný koktejl, kde se elegantně vyhýbá hrozbě sklouznutí do nižšího patra červené knihovny.

Překladatel a nakladatel si navíc dali s ohledem na neznalého českého čtenáře záslužnou práci s vysvětlením historického, zeměpisného a politického kontextu. Vladimír Medek přidal před text románu stručný historický medailonek o Španělské Sahaře a dozadu pak mapky měst a utečeneckých táborů, mezi nimiž se děj odehrává. Nakladatel knihu opatřil doslovem Stanislava Škody, v němž se můžeme dočíst nejen o historii Západní Sahary a účinkování Španělska v ní, ale též o literatuře spjatě s jejím územím – jak psané španělsky na Pyrenejském poloostrově či jinde, tak psané arabsky nebo francouzsky na dnešním území Západní Sahary i v okolních státech Alžíru a Maroku či poté ve Francii.

 

© Anežka Charvátová
Článek vyšel v Hospodářských novinách dne 2.10.2010
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3075x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce