Müller, Herta: Rozhoupaný dech

Müller, Herta
Rozhoupaný dech

recenze beletrie zahraniční

Do roka od udělení loňské Nobelovy ceny za literaturu vyšel vyznamenaný román Herty Müllerové Rozhoupaný dech (Atemschaukel) také česky.

Herta Müllerová: Rozhoupaný dech, překlad Radka Denemarková, Praha, Mladá fronta 2010, 296 s.

Do roka od udělení loňské Nobelovy ceny za literaturu vyšel vyznamenaný román Herty Müllerové Rozhoupaný dech (Atemschaukel) také česky. Stejně jako Müllerové novelu Cestovní pas (Der Mensch ist ein grosser Fasan auf der Welt) jej vydalo nakladatelství Mladá fronta v překladu Radky Denemarkové.

Na rozdíl například od polštiny, do níž bylo Müllerové obsáhlé prozaické i esejistické dílo soustavně překládáno již v minulosti, jsou v češtině zatím dosupné jen tyto dva tituly. Příznačně rámují tvorbu rumunské Němky Herty Müllerové, která se narodila roku 1953 v Banátu. Literárně debutovala v roce 1982, kdy v Rumunsku vyšel silně cenzurovaný povídkový soubor Niederungen (Doliny). O tři roky později už Müllerová nesměla publikovat vůbec. Pod Ceauşeskovou diktaturou trpěla až do roku 1987, kdy se jí podařilo emigrovat do někdejšího Západního Berlína. Někdy se o ní píše jako o „kronikářce všedního života v diktatuře“. Téma totalitarismu a lidské důstojnosti je pro ni zásadní. Věří v sílu slova a moc paměti. Těží z osobní zkušenosti i z vlastní novinářské praxe.

Ústředním momentem rané prózy Cestovní pas (1986) je útrpné a ponižující čekání na výjezdní doložku, která by rumunským Němcům umožnila v osmdesátých letech vycestovat do Německé spolkové republiky. Zatím poslední román Rozhoupaný dech (2009) přináší svědectví o životě rumunských Němců deportovaných do sovětských pracovních táborů ještě před koncem druhé světové války. Poté, co byl v létě roku 1944 Rudou armádou zatčen a popraven rumunský fašistický diktátor Antonescu, Rumunsko vyhlásilo Německu válku. Na Stalinův příkaz byli v lednu 1945 deportováni do Sovětského svazu všichni rumunští Němci ve věku 17–45 let, aby se podíleli na obnově země zničené válkou. Odvlečena byla i matka Herty Müllerové, a také Oskar Pastior (1927–2006), německý lyrik a překladatel, který se stal předobrazem hlavního protagonisty románu Rozhoupaný dech.

Müllerová a Pastior chtěli knihu původně napsat společně, plán ale zmařila Pastiorova nečekaná smrt. Zápisky pořízené na základě vzpomínek i během cesty na Ukrajinu do míst bývalých pracovních táborů (kterou podnikli společně v roce 2004) Müllerová po jeho odchodu nejprve odložila a vrátila se k nim asi po roce.

V doslovu ke svému románu podotýká, že dlouho hledala formu a jazyk, kterým by Pastiorův příběh uchovala v naší paměti. (Napadá mě v této souvislosti paralela s překladatelkou Müllerové Radkou Denemarkovou, které Petr Lébl svým posledním přáním také uložil napsat o jeho životě knihu).

Román Herty Müllerové je pro zvolenou tematiku řazen k tzv. lágrové či vězeňské próze. Ta čtenáře zpravuje o historických faktech, z nichž mnohá stále zůstávají zamlčena. Jako by všechno to zlo bylo slovy stěží postižitelné. Ostatně teprve nedávno také vyšlo najevo, že i Oskar Pastior, který byl čtyři roky pod dohledem rumunské tajné služby Securitate, s ní nakonec spolupracoval, a to až do roku 1968, kdy se mu podařilo uprchnout do Vídně. V historii jsou stále bílá místa.

Když byla začátkem října 2009 vyhlášena Herta Müllerová laureátkou Nobelovy ceny za literaturu (mimochodem jako desátý laureát německé národnosti, deset let po Günteru Grassovi), zazněly v tisku spekulace, že stockholmská Akademie věd více hodnotí politickou angažovanost než uměleckou hodnotu literárního díla. Neméně hlasitě se ale ozývali i zastánci tvorby H. Müllerové.

Spisovatelka ve svém posledním románu opět do značné míry rezignovala na děj. V jednotlivých spíše krátkých a monotematicky vystavěných kapitolách (O balení kufru, O nesmlouvaných lidech, O uhlí, O žlutém písku, O dlouhých chvílích) líčí silně lyrizovaným jazykem detaily ze života vězňů a skládá tak mozaiku obludné reality sovětských gulagů.

Sedmnáctiletý Leo Auberg zprvu odchod z domova uvítal. Věděl, že kdyby vyšla najevo jeho homosexuální orientace, znamenalo by to téměř jistou smrt. Odchodem do lágru se skryl před svou rodinou i před celou společností. Jeho citlivé vnímání života v lágru vytváří jiskřivé napětí mezi tím, co je popisováno, a způsobem, jakým je to popisováno. I to, co přímo vysloveno není, tu mezi řádky zní a silně rezonuje. Pracovní tábor ovládá Anděl hladu, každá pracovní směna je uměleckým dílem, lopata srdcovka nejmilejším přítelem. Z tohoto kontrastu před námi vyrůstá hrůznost prožitých pěti let tím naléhavěji. A tím spíše, že mnoho lidí lágr nepřežilo.

Leo Auberg se domů vrátil. Uvěřil síle slov, kterými ho na cestu vybavila babička, když mu na rozloučenou řekla jen: „Vím, že se vrátíš.“ Ale návrat z lágru neznamená konec lágru. Stejně jako tisíce spoluvězňů i Leo zůstane do konce života touto zkušeností poznamenán. A neopustí ho ani jeho „rozhoupaný dech“ – stále znovu se mu totiž vracívá onen mrákotný pocit, kdy tělo ztrápené hladem a zmučené úmornou prací omdlívá a dech se v rytmu lopaty skládající uhlí houpe stejně jako prázdný žaludek.

Osobní svědectví Oskara Pastiora dodává dílu na autenticitě. Domnívám se, že ani autorčin nesnadno přístupný, lyrizovaný jazyk sílu románu neoslabuje. Výjimečný jazyk chápu jako vypravěčovo svérázné sebevyjádření. Krystalicky jasné obrazy a mrazivé scény se vryjí do paměti nadlouho.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 242 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Veronika, 03.04.2011 17:23
Müller, Herta: Rozhoupaný dech
Tato kniha je opravdu dobrá,myslím, že stojí za přečtení.. já ji koupila na http://www.knihkupectvi-papyrus.cz/denik-1952/d-172991/
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 7136x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce