Venkovský lékař po irsku
Taylor, Patrick: Doktore, fofrem, jde o život!

Venkovský lékař po irsku

Dříve než mladý doktor Barry Laverty dorazí do vesnice Ballybucklebo, kde ho čeká jeho první lékařská praxe, narazí na špatnou pověst svého budoucího šéfa, doktora O’Reillyho.

Nenechá se však odradit, a to ani poté, když ho i jeho vlastní první dojem z doktorova svérázného zacházení s pacienty vystraší. A postupně začne poznávat doktorovu zkušenou osobnost.

Anotace knihy přirovnává její komiku k francouzskému kaleidoskopu příběhů Zvonokosy (Clochemerle) Gabriela Chevalliera. Základ humorných situací a obrazu života je skutečně velmi podobný. Místo plánování výstavby veřejných toalet na návsi ve Zvonokosích je zde centrem dění ordinace doktora O’Reillyho a jeho starost o zdraví a spokojený život obyvatel ve vesnici. V tomto rámci jsou pak představeny jednotlivé postavy a rodiny se svými zdravotními, ale hlavně osobními problémy, se svým podivínským chováním, zvláštními zvyky i obdivuhodnými zájmy. Ty všechny O’Reilly zná a jedná s nimi, jak sám říká, „s každým dle jeho zásluh“. Protože být doktorem v Ballybucklebo neznamená jen léčit.

Humor v knize je vystavěn na absurdních situacích (Barrymu se nikdy nepodaří mít ve společnosti čisté kalhoty), jazykových a intelektuálních vtipech (poetické názvy kapitol ironicky osvětlují každodenní maléry v příbězích), ale jejím největším kouzlem se zdá být humorné odlehčení jako součást skutečného pohledu na vážné životní trable. Jednotlivé kapitoly v knize čteme jako oddychové historky, ale v příběhu se skládají ve sdělení získané zkušeností a v obraz venkova severního Irska. Díky tomu, že autor neopouští svůj ironický nadhled a neklade si nárok na hlubší reflexi kultury nebo lidské psychiky, může si dovolit používat národní stereotypy o nadměrném pití alkoholu, životu v zablácených holinkách mezi domácími zvířaty nebo kutilské vynalézavosti. Svým vlastním způsobem je jeho kniha pravdivá a vážná. Do její poetiky zapadne i závěrečný happyend a silný kontrast mezi spisovným a hovorovým až vulgárním jazykem nebo nářečím, který překladatelka dobře udržela pro zachování ironického tónu a humorné nadsázky; i když v češtině občas působí nepřirozeně.

Za dva týdny v Ballybucklebo jako by Barry zmoudřel o deset let. Zjistí, že školní vzdělání a zavedená pravidla je nutné brát ve skutečném životě s velkou rezervou, že nejdůležitější je přemýšlet srdcem a že je dobré dívat se pod povrch – lidí i věcí. Doktora O’Reillyho by ze začátku nikdo nepodezříval z dobrosrdečnosti a obětavosti. Kdybychom si k němu přišli stěžovat na bolení hlavy nebo vyvrknutý kotník, nejspíš by nás roztočil nad hlavou nebo nám naordinoval kapičky s placebo efektem. Nezdržoval by se s námi ovšem jen do té doby, než bychom skutečně něco potřebovali. Bez doktora O’Reillyho by se Ballybucklebo neobešlo. A protože se i on může občas mýlit, má zde své pevné místo také doktor Laverty.

Každý obyvatel Ballybucklebo je důležitý se všemi svými dobrými a špatnými vlastnostmi. Lékařská praxe se ukáže být jen malou částí toho, o čem se Barry i čtenáři knihy Doktore, fofrem, jde o život poučí. Kniha je plná latinských citátů a literárních odkazů, kuchařských receptů i jiných užitečných fíglů a irských pořekadel. A k tomu nabízí životní moudrost doktora, jehož základním mottem je „nenechat si pacienty přerůst přes hlavu“, a u nějž v ordinaci nikdo dlouho nevydrží také proto, že je židle pro pacienty schválně hodně nakloněná dopředu.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Věra Klásková, Leda a Rozmluvy, 2009, 384 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse