Daleko za mořem
roste strom zelený
té, co mě miluje
té budu věrný
Až budu hladový, najím se
Až budu vyprahlý, napiju
Když mě nezabijou
Smrti se dožiju

Claiřin dědeček nám chtěl tu písničku zazpívat na naší svatbě, ale týden před ní přestal užívat chlorpromazin a šlehlo to s ním. Takže tam tiše seděl vedle zdravotní sestry, mezi nohama svíral hůl a zíral do prázdna kamsi nad svatební veselí. Můj otec se pokusil zhostit role hlavy rodiny. Na prostranství mezi lesíkem a pláží stálo pod velikým stanem pódium. Vylezl na něj malinko podroušený pivem, se špatně padnoucí zubní protézou v ústech a vzal si mikrofon: „Ať vy i vaše láska kvetete v každé voční době.“ Nešlo mu vyslovit „r“. Pití a zuby mu zkazily kdysi perfektní dikci. Za vlažného potlesku pozvedl sklenici.

Ray Charles zpívá, že „Amerika je krásná“. Když se snažíte na něco přijít, není moc dobrý nápad pouštět si hudbu. V tom to možná vězí, asi bych ji měl přestat poslouchat. U Dylana si připadám starý a odstrčený, hip hop ve mně zase probouzí bojovnost. Otis Redding je moc energický, člověk u něj myslí na to, jaké to je zemřít mladý. U Roberta Johnsona by si zas člověk zahulil a taky dumá o Satanovi. Když poslouchám Marleyho, připadám si jako Ježíš. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že když budu mít Raye jen jako kulisu, bude to dobré, nebo alespoň lepší než něco jiného. Ale není. Jsem mimo. Vůbec netuším, o čem na začátku zpívá. Vůbec to nedává smysl. Slepý černoch na drogách, který přešel z R&B na country a zpívá jakousi hymnu loserů, dělí se s námi o svou zkušenost, podbarvuje ji tím svým chraplákem, svou drsnou fistulí. Za vším duní kostelní varhany, vokály, ne z Nashvillu, ani z Harlemu, Mississippi nebo Chicaga, poletují kdesi v meziprostoru a evokují třpytivé vchody a výtahy v nákupních centrech, jedoucí do mezipater. Amerika, Amerika… Nedá se to uchopit. Vzpomněl jsem si, jak si lidi na škole brali jako volitelný předmět filozofii. Vykládali o tom, jak budou něco dekonstruovat. Já si tehdy pomyslel, to přece nejde, můžou jenom sledovat, co se děje. To se může stát jenom v Americe, aby se někdo pokusil brát vážně nápady praštěného Francouze. Ta písnička v každém případě postrádá smysl. Ale ani to není přesné, poslouchám ji kvůli některým částem. Není to špatná písnička, na kterou se prostě zapomene. Tady je všeho moc najednou. Amerika… Lomoz demokracie, který se změnil na líbivou melodii díky křapláku jednoho rodáka. Bůh tě obdařil svou přízní…Všechno se rozpadá a pak zase spojuje a pak opět rozpadá. Jako když jste na pláži, hejna rybek, paprsky slunce. Jako byste byli znovu v pubertě a opilí. Čekám na Gavina na dvoře skladu u dálnice. Ozve se zahvízdnutí. Vynoří se za autem a ukazuje v zapadajícím slunci láhev. Věci se postupně vytrácejí, pak vynořují, můžu být rád, že si vůbec něco pamatuju. Úder tympánů. Amen… Musím si tu písničku poslechnout ještě jednou.
Ale ne. Vypnul jsem to. Šel jsem do dětského pokoje, zhasl světlo a lehl si do postele. Musím dát dohromady plán, což znamená, že musím sepsat seznam věcí, které bude třeba udělat. V první řadě musím vyzvednout zálohu od naší staré bytné. Pak musím zavolat na anglistiku a zjistit, jestli pro mě mají nějaké hodiny. Taky by to chtělo obvolat pár stavebních firem a mistrů a poptat se, jestli nemají nějakou práci. Pak musím zavolat ke klukům do školy a zeptat se, jestli se dá jejich školné platit na splátky. Bez splátek to nepůjde. Snažím se to všechno v hlavě sesumírovat. Ale nejde to. Otevřu oči a pokusím se všechno si ve tmě představit. Claire byla na seznamy vždycky expert – seznamy, co všechno je třeba udělat, seznamy na nákup, seznamy dárků, seznamy, co si kdo přeje, co je třeba zabalit na cestu. Jsou na nich čáry a šipky, které spojují nesourodé věci a vše sjednocují – přiřazují prádlo k těstovinám, těstoviny k účtu za nájem, účet ke květinám a ty pak k jakési čmáranici zvířete na okraji papíru, která asi odkazuje ke světu, jenž existuje mimo tyto zaznamenané činnosti anebo někde mezi nimi: svět rybího vědomí, dětského žvatlání, rodičovsko-dětského metajazyka nebo jakéhosi mikrokódu: zelený strom rostoucí uprostřed moře, prostor, v němž poletuje ona píseň.
Zezdola je slyšet, jak Marcovy hodiny odbíjejí půl. Venku za rohem se ozývá tlumené bimbání kostelního zvonu. O půlnoci mi bude třicet pět. Zvoní telefon. Je to Gavin.
„Co je, ty cíťo?“ Jeho hlas a přízvuk se průběžně mění. Ne podle toho, s kým mluví, ale co říká. Zrovna teď to je výrazný bostonský akcent. Ne ten podivný kennedyovský přízvuk, kterým podle filmových hvězd mluvili i lidé mimo tu rodinu. „R“ jako by nebylo a všechna „o“ a „u“ jsou protažená. Z losera se stane lúza. Jako byste k tomu potřebovali pár piv nebo raději víc než pár, aby to pěkně plynulo, pěkně znělo. Zdá se, že je šťastný, sjetý kofeinem, pořád ještě je ve hře, den je v plném proudu.
„Jak je?“
„Dobrý, kámo.“
„To je fajn.“
„Pěkný narozky. I když volám o pár dní pozdějš.“
„Spíš o pár hodin dřív.“
„Sorry.“ Přepne na jiný hlas. Blíž k takovému jakoby kuřáckému hlasu, napůl Harvard a napůl irské hrabství Cavan. Gavin strávil podstatnou část dospívání se svým otcem po jazzových barech, takže občas mluví jako kříženec ožralého hráče na trubku a jezuitského kněze.
„Nic se neděje.“ Na někoho z Bostonu mluvím prý až moc neurčitě.
„Nějak se mi nelíbíš, člověče.“
Málem jsem mu pověděl, proč, spíš ze vzteku než z přátelství. Dluží mi minimálně čtyři stovky, za ty bych zaplatil splátky za kreditku nebo měl několik týdnů na nákupy.
„Jsem v pohodě.“
„Co je, bílý tě trápěj, nebo co?“
„Ty jsi taky bílej.“
„Omyl, kámo, já jsem irskej černoch.“
„Kdepak. To já.“
„To je fuk. Piješ?“
„Ne.“