Frankfurtský knižní veletrh (2010) (in LtN)

Frankfurtský knižní veletrh (2010) (in LtN)

aktualita beletrie zahraniční

„Frankfurtský knižní veletrh se odehrál zcela ve znamení Jižní Ameriky“, tak hodnotila překladatelka Anežka Charvátová letošní ročník největšího světového veletrhu s knihami, který se konal ve dnech 7. až 10. října.

Zápisky z Frankfurtu 2010 (tango s dinosaury)

„Frankfurtský knižní veletrh se odehrál zcela ve znamení Jižní Ameriky“, tak hodnotila překladatelka Anežka Charvátová letošní ročník největšího světového veletrhu s knihami, který se konal ve dnech 7. až 10. října. Jednak kvůli tomu, že čestným hostem byla Argentina, a dále proto, že ve čtvrtek 7. října dění na veletrhu oživila zpráva, že Nobelovu cenu za literaturu získal peruánský spisovatel, novinář, politik Mario Vargas Llosa.

Co se týká Llosy, kolem jeho jména se na veletrhu strhl přirozeně velký poprask, jeho vítězství přitom zřejmě málokdo předpokládal. Ve zvláštní veletržní příloze Frankfurter Allgemeine byl publikován odhad sázkové kanceláře Ladbrokes, podle níž byli za hlavní favority označeni Keňan Ngũgĩ wa Thiong'o a Cormac McCarthy, jméno Vargase Llosy vůbec nepadlo (u nás o tomtéž informovaly třeba Hospodářské noviny).

Pokud ale jde o argentinskou účast, ta rozhodně nebyla tak výrazná jako třeba ta loňská, čínská. Je to dáno i tím, že Argentina není zemí, která by vyvolávala takové obavy, očekávání či protesty jako v loňském roce Čína nebo předloni Turci, proti kterým se velmi hlasitě bouřili hlavně Kurdové. Letos se na veletrhu protestovalo opět proti potlačování lidských práv v Íránu, což ovšem s hostující zemí nijak nesouviselo. Argentina se naopak ukázala jako země, která je příliš klidná, příliš demokratická či příliš bezvýznamná, než aby proti ní (či v její prospěch) kdokoli protestoval: Falklandská válka už je dávnou minulostí (i když se Argentina dosud nevzdala svého práva na ostrovy, jež Argentinci nazývají Malvínami); to, že Argentina jako první v Jižní Americe dovolila svatby homosexuálů, v Německu žádné vášně nevyvolává; a argentinská ekonomická krize v letech 1999 až 2002, o níž i u nás vycházely knihy jako Státní bankrot v Argentině: lekce pro Českou republiku?, ve srovnání s krizí celosvětovou působí jako drobné zaškobrtnutí.

Argentinský pavilon byl pojat jako borgesovské bludiště, připomínající „cestičky, které se rozvětvují“. Na bílých plátech zavěšených ze stropu byly umístěny citáty z děl argentinských spisovatelů. Jak Charvátová podotýká, naštěstí se neuskutečnila původní koncepce pavilonu, kterou údajně prosazovala argentinská prezidentka Cristina Kirchnerová - založit expozici na třech největších Argentincích všech dob, jimiž podle ní měli být Che Guevara, Evita Perónová a Diego Maradona.

Místo toho byly těmto třem osobnostem – a společně s nimi také Carlosu Gardelovi, herci, zpěvákovi a autorovi písní, označovanému za nejvýznamnější osobnost v historii tanga –, věnovány čtyři samostatné skleněné vitríny. Ta Che Guevarova obsahovala faksimile jeho deníků (mimochodem přeložených i do češtiny), Evitina zase vystavovala skoro jako nějakou relikvii její na míru šitý kostým a publikace, které z jejího popudu či o ní za jejího života vyšly. Jak je pravidlem, v rámci argentinské expozice byly prezentovány také četné knihy nějak související s Argentinou, a mezi nimi samozřejmě nemohly chybět takové, které se vyjadřovaly ke zmíněným argentinským velikánům. Obrovský Che Guevarův portrét sice shlížel na všechny návštěvníky expozice, ale mezi knihami se daly najít i některé značně kritické: Che Guevara – Die andere Seite revolucionáře líčí jako masového vraha, i když ji její autor, kubánský historik Jacob Machover, začíná vyznáním, že dlouho patřil ke Guevarovým obdivovatelům. (V českých publikacích o Guevarovi převládají ty s kladným hodnocením, jež se liší jen v tom, zdali byl Che „kulturním symbolem“, který zosobňuje éru 60. let, a člověkem, který „zemřel smrtí, jakou si přál, a prožil život, o jakém snil“ (Jorge G. Castañeda), či zda existují „takové stránky odkazu Ernesta Guevary, které vzdorují času a oslovují nové a nové generace na prahu XXI. století“ (Miroslav Grebeníček)).

Podobnou demystifikaci jako Machover provádí Frank Garbely ve své knize Evitas Geheimnis (Evitino tajemství. Nacisté, Švýcarsko a Perónova Argentina). Autor se snaží dokázat, že zatímco Evita během své evropské cesty roku roku 1947 tancovala na plese s předními státníky Švýcarska, bývalí příslušníci SS, vydávající se za argentinské diplomaty, prý zatím v Bernu instalovali „Nazi-Fluchthilfezentrale“ (centrálu umožňující útěk nacistů do Argentiny). (Pro české čtenáře stojí za zmínku, že argentinský diplomat a spisovatel Abel Posse napsal definitivní verzi své oslavné až hagiografické knihy Evita: příběh vášně a utrpení Evy Perónové v Praze coby argentinský velvyslanec). Některé debaty i vystavené knihy byly věnovány i Maradonovi a fotbalu. Jedna z nich nesla kupříkladu název Zemřít pro Messiho? Fotbal a vytváření argentinského národa, jejíž autor, argentinský sociolog Pablo Alabarces, už napsal řadu knih o vztahu společnosti a sportu. Zmiňovaná kniha obsahuje kapitoly jako Sportovní otčina v době peronismu, Světový šampionát plný teroru (o mistrovství světa konaném v Argentině roku 1976, jež sice tato země vyhrála, přičemž ale vojenská junta v téže době zatýkala a zabíjela své odpůrce), nebo Maradonismus aneb překonání peronismu jinými prostředky. Celkově se autor na fotbal dívá dost kriticky: odsuzuje „šovinistický diskurz“ sportovních komentátorů. Ve skutečnosti dnes fotbal není podle něj „kulturním strojem“ produkujícím postmoderní nacionalitu, tou je totiž televize, v níž je fotbal jen jedním z mnoha žánrů, i když tím nejúspěšnějším a nejvíce uklidňujícím. Podle Alabarcese byla hlavně v době krize většina argentinského obyvatelstva ponechána na holičkách, tito lidé se nyní uchylují do jakýchsi novodobých kmenových společenství, jejichž jádro tvoří buď fotbal, nebo náboženství. Odpověď na danou situaci ale podle něj musí být „politická, ne fotbalová“.

Nepřehlédnutelným tématem řady knih pak bylo tango. Publikace o něm sahaly od základních příruček o jeho historii až ke speciálním literárněvědným studiím, jako je kniha Der Tango im Werk Julio Cortázars: Eine Tangoreise durch seine Literatur o motivu tanga v díle Cortázara. Autorka Viviana Alvarez-Schüller tvrdí, že zatímco motivům vážné hudby a jazzu už v Cortázarově díle byla věnována dostatečná pozornost, tangu dosud ne. Autorka se mimo jiné zabývá tím, jak Cortázar prostřednictvím tanga charakterizuje některé postavy a místa, a jak se někdy tango stává „symbolem argentinskosti“. O tangu psala i řada dalších Argentinců: sám Borges sice snad trochu pohrdlivě prohlásil, že podle jeho zdrojů tango pochází z nevěstinců, to mu ale nijak nebránilo v souběžném oslavování poslání tanga jako něčeho, co má dát Argentincům jistotu, že v minulosti „byli stateční, že už dostáli požadavkům odvahy a cti“. Dokonce se za své spoluobčany vyznal, že „v nebi nás Argentince očekává platonská idea tanga, jeho univerzální forma“. A Ernesto Sabato v polemice s představou, že „metafyzická nemoc“ může postihnout jen „obyvatele Paříže nebo Prahy“, tvrdí, že „člověk tanga je bytost, která medituje o uplývání času a nevyhnutelné smrti“, tedy přímo že „autoři tanga tvoří metafyziku“1 . Připojme, že politolog Ingo Malcher zvolil pro svůj portrét Argentiny přímo název Tango Argentino: Portrait eines Landes (o tangu samotném se tam ale nedozvíte více než v důkladném českém turistickém průvodci po Argentině, který roku 2009 vydalo nakladatelství Jota). Volnější souvislost s hostující zemí pak měly knihy jako Tango als Ausdruck der Melancholie in der modernen Gesellschaft (Tango jako výraz melancholie v moderní společnosti) nebo Tango in Translation. Tanz zwischen Medien, Kulturen, Kunst und Politik (Tango v překladu. Tanec mezi médii, kulturami, uměním a politikou), v níž se tvrdí, že tango je „estetický hybrid tance, hudby a literatury“.  

Argentina na veletrhu představovala svůj program „na podporu celosvětového rozšíření idejí a literatury Argentiny“: v rámci tohoto projektu vyšlo v Německu 60 titulů, v Itálii 33, ve Francii 19, a třeba u nás 6 – našel jsem i dvě do češtiny přeložené knihy Alberta Manguela. A na rozdíl od dřívějších expozic Turecka a Číny jsem tentokrát marně pátral po nějakých českých stopách (po zmínkách o lidech jako Tadeáš Haenke, Alberto V. Frič či A. Hrdlička), v celé Latinské Americe přitom podle I. Bartečka žije největší česká krajanská komunita (o velikosti kolem 30 tisíc lidí) právě v Argentině. Hojně zato byly zastoupeny publikace věnující se německé emigraci a obecně německo-argentinským vztahům: od časopisů, které tvořily v Argentině názorovou opozici nacistům (Der Pressekrieg. Argentinisches Tageblatt und Deutsche La Plata Zeitung 1933–1945), přes nacistické zločince, již v Argentině našli azyl, až k osudům německých občanů, kteří v Argentině zmizeli v době panování vojenské junty. V knize Dass du zwei Tage schweigst unter der Folter je tehdejší německá vláda obviněna, že z důvodu rozvoje ekonomických vztahů (na rozdíl od jiných západních vlád) po osudu oněch zmizelých dlouho nepátrala.

Argentina se na veletrhu chlubila i svojí rozlohou a krásami svých jednotlivých regionů, které byly mimo jiné promítány na bílou, na zemi ležící maketu vyznačující hranice Argentiny (připojme ale, že podle spisovatele a sedmého prezidenta Dominga F. Sarmienta (1811–1888) je právě „rozloha neduhem, který souží Argentinskou republiku: pustina ji obklopuje ze všech stran a proniká dovnitř“). Velkou pozornost organizátoři věnovali významným událostem argentinské historie, především z 20. století : vystaveny byly panely se jmény a fotografiemi spisovatelů zmizelých za diktatury generálské junty v letech 1976–1983 či dětí odebraných politickým odpůrcům a vychovaných pod novou identitou.

Mne zaujal panel, jenž do virtuálního prostoru naplněného poletujícími bublinami přenášel postavy/návštěvníky, kteří před ním v reálném prostoru stáli. To se sice nedalo srovnat třeba se sofistikovaným Muzeem budoucnosti (Ars Electronica Center) v rakouském Linci, kde si návštěvník může zvolit k pobytu jeden z virtuálních prostorů – nebo si takový prostor sám vytvořit a umístit do něj i svého dvojníka. Argentina se ovšem chtěla představit právě jako země, která se díky „Ministerstvu pro vědu, technologie a produktivní inovace“ prý jako jediná v Latinské Americe zaměřuje na technické inovace, a míří tak do skvělé budoucnosti.

Hned vedle onoho interaktivního panelu byla ale umístěna lebka největšího dinosaura, který kdy žil; po zemi, v níž byly jeho kosti nalezeny, nese název Gigantosaurus carolini (výstava argentinských dinosaurů probíhá vedle výstaviště i po skončení veletrhu). Expozice ale působila tak, jako kdyby mezi dinosaury a 20. či 21. stoletím zelo čiré vzduchoprázdno: jestliže třeba v korejské expozici v roce 2005 tvořily dominantu prehistorické kameny a Čína předváděla umění a moudrost svých předků, Argentinci svoji indiánskou minulost jakoby vymazali. Můžeme to dát do souvislosti s tím, že, jak píše Carl D. Goerdeler ve své knize o Argentině, „všichni velcí argentinští myslitelé spatřovali svůj vzor a model k následování v Evropě“. Zmiňovaný D. F. Sarmiento kupříkladu napsal: „Evropa je centrum civilizace, nemáme žádnou jinou volbu, než se orientovat směrem k ní“. Podle Goerdelera žádný z jeho současníků nepomyslel na to, že by vzorem Argentiny měly být USA, nebo že by se dokonce zabývali původními obyvateli Ameriky, na rozdíl třeba od Mexičanů. Nevím, jestli i v tom můžeme spatřovat zbytky „nabubřelého přesvědčení“ Argentinců o vlastní zemi jako o „nejevropštější, nejbohatší a nejcivilizovanější zemi Latinské Ameriky“ (Jiří Chalupa)2  , každopádně tím byla expozice ochuzena. Zkušená česká návštěvnice veletrhu, která do Frankfurtu jezdí pravidelně od roku 1997, celkově expozici dokonce označila za propadák a za nejslabší ze všech, které kdy viděla. Podle mne je pravda, že spektakulárnímu čínskému divadlu z loňského roku se Argentina ani nesnažila konkurovat. V jedné z hal se sice uskutečnila dlouho ohlašovaná „tango show“, ale měla asi dvacetiminutové zpoždění a odehrávala se ve stísněných prostorách, kde ji mohlo vidět a zažít jen minimum diváků, což byla jistě škoda. V celkovém hodnocení bych ale asi nebyl tak přísný, Argentina je pořád zemí, kde před nemnoha lety lidé hráli před televizními kamerami hru obdobnou našemu pořadu Chcete být milionářem, hlavní výhrou prý ovšem bylo získání pracovního místa. Uvidíme, jak budeme zpětně hodnotit „pokrizovou“ Argentinu příští rok, to totiž bude hlavním hostem – Island.

1. Druhý břeh Západu : výbor iberoamerických esejů / uspořádala a úvod napsala Anna Housková. Praha : Mladá fronta, 2004 zpět
2. Chalupa, Jiří: Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1999  zpět 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 21.10.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2705x

Inzerce
Inzerce