Limonov, Eduard: Někrologi. Kniga mjortvych II

Limonov, Eduard
Někrologi. Kniga mjortvych II

recenze beletrie zahraniční

V nakladatelství Limbus Press vyšla pod názvem Někrologi: Kniga mjortvych II (Nekrology: Kniha mrtvých II, 2010) další várka „nekrologů“ Eduarda Limonova. Podobně jako v první Knize mrtvých se v ní Limonov v krátkých, sevřených textech...

Eduard Limonov: Někrologi. Kniga mjortvych II, Sankt-Petěrburg, Limbus Press 2010, 384 stran.

 

V nakladatelství Limbus Press vyšla pod názvem Někrologi: Kniga mjortvych II (Nekrology: Kniha mrtvých II, 2010) další várka „nekrologů“ Eduarda Limonova. Podobně jako v první Knize mrtvých se v ní Limonov v krátkých, sevřených textech oscilujících mezi biografickou črtou a plnohodnotnou povídkou prochází po osudech vlastních i osudech těch z jeho přátel, souputníků či náhodných známých, kteří mu tak či onak zkřížili cestu a již se odebrali na onen svět.

Žánr nekrologu jako by ideálně vyhovoval Limonovovu spisovatelskému naturelu: materiál je nutně omezený na větší či menší společnou zkušenost se zemřelým. Vše podružné se s odstupem času vytrácí, zůstávají jen ty nejpodstatnější, určující okamžiky. A tak může Limonov zůstat tak věcný a věrný vlastní zkušenosti, jak to měl ve svých knihách vždycky rád. A přitom dál vylepšovat konstrukci své umně retušované autobiografické ságy. Tu začal budovat v 70. letech newyorskou zpovědí citově rozháraného mladíka (Eto ja, Edička!, první francouzské vydání 1979; česky To jsem já, Edáček 1994), rozvinul ji v dalších dvaceti knihách a dnes ji sumarizuje v úvahách starého ostříleného kovboje z Divokého východu, který má za sebou pokus o ozbrojené povstání, léta v kriminále a hluboká citová rozčarování.

Zvolená forma nekrologu má pro spisovatele, který se za poslední léta nechal mnohokrát slyšet, že literatura pro něj skončila, že ho nenaplňuje, zklamává, že už ho zajímá jenom politika, ještě jednu evidentní výhodu. Může se pohybovat ve vodách esejistiky, pustit se do vyprávění a vzpomínání, které je zdánlivě zcela prosté literárních ambic, a přitom nenápadně vytvářet skvěle vystavěné povídky s nezaměnitelnými ironicko-cynickými pointami. Sám autor se v předmluvě k této lstivé taktice částečně přiznává: „Pokud už jsi, můj neznámý příteli či protivníku, četl mé knihy, setkáš se na stránkách Nekrologů se spoustou známých. Má tvorba je (kromě řady jiných rysů) originální také tím, že čtenář v mých knihách na každém kroku naráží na postavy, o kterých už si udělal představu, četl o nich v mých jiných knihách. Stvořil jsem svůj svět takový, jaký je, záměrně, tak jako Balzac vymodeloval svou Lidskou komedii. (...) Svou ,lidskou komedii’ jsem zabydlil většinou naprosto reálnými postavami: můj otec a má matka zamlada se objevují v prvních knihách Charkovské trilogie: Žili jsme ve velké epoše a Výrostek Savenko. Později se objevují, už zestárlí a unavení, v románu Cizinec v době zmatků, a v textech Nekrologů je čtenář uvidí umírající a mrtvé.“

Zde je třeba podtrhnout, že první a nejdůležitější postavou, která se v Limonovově „lidské komedii“ objevuje v tisíci a jedné hypostázi, je sám Limonov. Alespoň ty nejdůležitější: grázlík z charkovských předměstí, talentovaný looser z New Yorku, mladý rozhněvaný muž s plamenem revoluce v srdci, hoch, kterému se daří, milenec francouzských šlechtičen, účastník válek v Jugoslávii a nakonec zázračně nestárnoucí ruský revolucionář, který už nemá co ztratit. Stejně bychom mohli vyjmenovat řadu předloh a vzorů, které jsou součástí Limonovovy osobnosti, vezmeme-li v úvahu jeho slova o tom, že člověk a jeho osud se skládá ze zkušeností s těmi, které potkal, ať už jako přátele nebo jako náhodné postavy, které se mu připletly do cesty (ne nutně se musí jednat o setkání osobní): Henry Miller, Jean Genet, Lev Trockij / Boris Savinkov a s trochou jízlivosti by se dal připojit i Václav Havel – dnes asi jediný člověk na světě, kterému Limonov, podle vlastních slov zcela prostý ctižádosti, závidí. Havel dokázal svůj přerod ze spisovatele a charismatického disidenta v osvíceného vladaře dotáhnout do konce. To se Limonovovi (díky bohu) zatím nepodařilo.

Ještě pár poznámek k ostatním aktérům „Limonovovy komedie“, samotným nebožtíkům. Limonov je ve svých vzpomínkách nijak nešetří: „...nevpustit ty, kteří si to nezaslouží, přes bránu věčnosti...“, jak sám autor definuje přednost autora dobrého nekrologu. Tak například nositel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij dopadl v první Knize mrtvých jako šikovný obchodník z Manhattanu, který se naučil obstojně rýmovat metafyzická klišé, ale udělal by lépe, kdyby rýmoval párky a klobásy. („Což o to, rýmovat se naučil dobře, ale tím to taky skončilo. Ačkoliv prorýmoval se až k Nobelovce...“ prohlásil na stejné téma o něco starší básník Vsevolod Někrasov, s nímž se Limonov jako mladík v 60. letech vídal.)

Nekrolozích padají hlavy velkých básníků, nezpochybnitelných autorit, a do brány věčnosti, kterou s puškou v ruce bedlivě střeží již jakoby zmoudřelý Edička, naopak prochází leckdo, po kom v dnešním Rusku neštěkne pes. Za sebe přitom musím říci, že ve většině případů bych Limonovovy nekrology podepsal. Jindy ale zase ne a člověk se neubrání dojmu, že Limonov poháněný pozůstatky mindráků charkovského provinciála likviduje ty, kteří by mu mohli na věčnosti dělat konkurenci. Venědikta Jerofejeva, autora metafyzické básnické poémy Moskva-Petušky (skutečně geniální a nesmrtelné), ukázal jako nešťastného opilce, který promrhal svůj talent (jako by autorem geniálního díla musel nutně být onen „střízlivý úspěšný hoch Eduard“). A pak zas několik přesných úderů: Sergeji Dovlatovi neupírá popularitu jeho „lehkých, společenských próz postavených na neškodném humoru“, ale upírá mu právo na věčnost, protože: „Spisovatel Dovlatov rozpoznává příliš omezenou škálu jemnosti duše. Roztok jeho prózy není silný ani spalující. Nejsilnější literatura je literatura tragická. Ten, kdo nepracuje v žánru tragédie, je odsouzen k druhořadosti, aťsi ho budou vydávat do aleluja. Se slabým světélkem v rukou velkým lesem temnoty neprojdeš.“ V tomto případě nevidím žádné vyřizování osobních účtů, ale zralou úvahu člověka, který celý život věnoval literatuře, i když o tom sám nechce slyšet. Podobně přesná analýza je skrytá v nekrologu známého básníka šedesátých let, potomka čuvašských žreců Gennadije Ajgiho. V jeho verších rozpoznává Limonov přílišnou racionalitu tam, kde ostatní vidí přílišnou metafyzičnost. A myslím, že má pravdu. Také v nekrologu Dmitrije Prigova tne do živého, když spatřuje v díle jeho i mnohých dalších autorů ruského konceptualismu přílišnou, manickou a mechanickou soustředěnost na formu a prorokuje mu malou životnost. To vše je samozřejmě věc názoru. Nicméně Limonovovy příkré soudy působí ve vydýchaném prostředí ruské literární kritiky, odkud zaznívají především diplomatické a obojetné úlitby stovkám zemřelých géniů, jako závan svěžího vzduchu.

Jiná věc jsou Limonovovy nekrology politické. Když si člověk přečte zromantizované portréty Slobodana Miloševiče nebo hrdlořeza balkánské války Arkana, je mu trochu nevolno. Na druhou stranu je obdivuhodné, že Limonov nic nezamlčuje, necenzuruje své tehdejší pocity a počiny, třebaže z dnešního pohledu jsou více než politicky nekorektní, a z jakýchsi důvodů si za nimi dál tvrdohlavě stojí, třebaže to na všech stranách likviduje jeho renomé (v Srbsku už ho kupříkladu nevydávají). Svým způsobem je mi to ale sympatičtější než pštrosí politika našich osmašedesátníků, kteří se tváří, že byli vždycky hodní a demokratičtí hoši. „Říkáte 50. léta? Ale mladíku, to už je dávno pryč.“ A to mají na rozdíl od Limonova, jehož provinění spočívá jen v sympatiích k té ze západního pohledu "nesprávné" straně, často na rukou krev.

I tato sebezničující upřímnost je zřejmě součástí Limonovovy strategie. On chce být zkrátka na věčnosti romantickou, rozervanou, tragickou postavou a má stále ještě dost síly, aby tento svůj budoucí portrét vlastnoručně stvořil. Slovy Puškina: „Já pomník zřídil si, / ne lidských rukou dílem“ ...a Jana Satunovského, jednoho z básníků Limonovových 60. let: „Jestli věřím v slávu posmrtnou? / A v jakou bych měl ještě věřit?“.

Zbývá minuta ticha za zemřelé: Sašu Burygina, Andreje Grebněva, Jurije Červočkina, Antona Stradymova – Limonovovy dvacetileté, maximálně třicetileté spolubojovníky z Národně bolševické strany, kteří zaplatili životem za nekompromisní odpor k Putinovu režimu (a skutečně právě za něj). Limonov je v knize upřímně a srdceryvně oplakává. Za Limonovovy rodiče: deníkové zápisky z posledních měsíců života Limonovovy matky patří v knize k nejsilnějším textům. Stejně jako vzpomínky na jeho ženu, zpěvačku a spisovatelku Natálii Medvěděvovou. Jako by si Limonov dovolil něco dříve nemyslitelného: shovívavost, snad i dobrotu. Ostatně sám se k tomu v úvodu knihy přiznává. No a za všechny ostatní, kterým jsou Nekrology věnovány. Limonov je zajímavý člověk se zajímavým osudem, stejně zajímavým, jako mnozí z těch, kteří ho kdysi znali a kteří už nejsou naživu.

 

© Jan Machonin

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 141 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 3317x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce