Preston, Douglas; Child, Lincoln: Hřbitovní tanec

Preston, Douglas; Child, Lincoln
Hřbitovní tanec

recenze krimi

Preston s Childem už jednou tančili. Kdopak si vzpomene, v které knize? Hmmm...? V Tanci mrtvých, přeci. A o čempak ta kniha byla? Kdo to ví?

Ti dva už zase tančí
Douglas Preston
& Lincoln Child: Hřbitovní tanec, překlad Věroslava Ončáková, BB art, Praha 2010, 346 s.

PrestonChildem už jednou tančili. Kdopak si vzpomene, v které knize? Hmmm...? V Tanci mrtvých, přeci. A o čempak ta kniha byla? Kdo to ví? Přeci o Diogenovi, mladším, ale ďábelsky zlém bratru hodného Aloysia, zvláštního agenta FBI Pendergasta, prostřední kniha z jakési nezávislé trilogie vložené doprostřed celkem už devítisvazkového pendergastovského cyklu. A kdopak ví, zda v Tanci smrti vystupoval reportér Bill Smithback? Ano, správně, jeho manželka Nora Kellyová je postavou například v Ledové bariéře, ale to není pendergastovský román, a my se ptáme na Billyho? Ano, správně, vystupoval v něm, stejně jako vystupuje zde. A teď záludný oříšek: bude Billy vystupovat i v nadcházející, jubilejní desáté knize Horečnatý sen, která vyšla v USA letos?

Než zazní správná odpověď, je třeba zdůvodnit toto genealogicky spletité expozé. Romány s Aloysiem Pendergastem v hlavní roli jsou svět sám pro sebe, zalidněné postavami, které se periodicky vracejí, se zápletkami, na něž se odkazuje z románu do románu, někteří hrdinové dokonce přelézají i do nependergastovské tvorby obou autorů. A to ti dva, když si chtějí od sebe odpočinout, píší ještě každý zvlášť. Tam své společné postavy nevtahují. Zajímavější ale je, že tam ani nevtahují svůj poměrně vyspělý řemeslný um. Knihy jednoho i druhého jsou o poznání slabší než společná díla, subjektivně bych řekl, že Prestonovy ještě o něco horší než Childovy – jeho protifundamentalistická apokalyptická agitka Rouhání byla vskutku útrpný čtenářský zážitek. Dohromady jim to jde překvapivě dobře, ale nemá smysl se dohadovat, čí podíl je větší a jaký. Zřejmě je v tom ona pověstná chemie a v sérii o Pendergastovi jsou řemeslné přísady namíchány s obzvláštní pečlivostí. Asi na ní autorům hodně záleží, však je to jejich vlajková loď, která pluje po literárním moři už patnáct let.

Přemíra postav série putujících i z románu do románu, aniž by přitom posloupnost čtenáři nutně velela číst je chronologicky a bránila mu naskočit do kteréhokoli dílu, je pro autory výtečnou příležitostí na nich pracovat, rozvíjet je; což upevňuje pouto s čtenářem. Bezesporu se jim to daří u hlavního hrdiny, ale to není žádný zázrak. Pendergast je výtečně vymyšlená postava, obklopená tajemstvími, jež lze sloupávat po vrstvách a pořád jich je na nekonečný počet dílů, lze trousit zmínky o jeho minulosti, v každé knize prozradit něco, a tím si zajišťovat trvalou čtenářskou pozornost. Pendergast je postava tak titánská, že na její rozvíjení spotřebují autoři bezmála všechny svoje síly a na zbylé jim jich už moc nezůstává. To se občas nevyplácí, zvláště když Pendergast, jako právě v aktuálním románu, ustupuje lehce do pozadí. Je sice stále hlavní postavou, ale na mnoha stranách knihy ho nenajdeme. A Vincent D’Agosta, další ze stálých postav, trvalý Pendergastův parťák watsonovského typu, který ho zde v mnoha zákrutách zápletky nahrazuje, je hodně slabý odvar; což vysvítá právě v době Pendergastových dlouhých absencí.

O dalších postavách nemá už vůbec smysl mluvit, v záři hlavního hrdiny blednou ještě víc. Koneckonců ani o Billovi Smithbackovi. Tak jen pro pořádek dluženou odpověď: Bill Smithback v Horečnatém snu vystupovat nebude, protože autoři ve Hřbitovním tanci Billyho zabili. Hned v první kapitole, na čtvrté stránce, bez sentimentu, kolik jich předtím zalidnil. Tedy Billyho nezabili autoři, ale jakýsi Colin Fearing, který už je ale sám taky deset dnů mrtvý. Což znamená, že po New Yorku chodí zombies, což zas znamená, že je to ta pravá práce pro Pendergasta, luštitele záhad zavánějících nadpřirozenem a mystikou.

Ano, jsme v New Yorku, to je dobré znamení, protože tam zvláštní agent FBI, ač Jižan, prožil nejlepší dobrodružství: Relikvii, Relikviář, Kabinet kuriozit... A jsme u ozkoušeného typu zápletek obou autorů: zombies v New Yorku je samozřejmě nesmysl, i pro čistý horor je to motiv přitažený za vlasy, ale Preston s Childem píší jen zdánlivě horor. Dlouho to tak vypadá, dlouho to má takovou atmosféru, ale postupně se rozmanitými zvraty ruk-cuk dostáváme na pole poměrně racionálního thrilleru, kde se proplétají tajemné kulty a iritující ochránci práv zvířat v – opět – poměrně uvěřitelný, moderní napínavý příběh. Takové dnes píšou desítky zámořských autorů, mají svá nepřekonatelná klišé a kdysi povinné ingredience, které by se ale postupem času měly dostávat na seznam zapovězených postupů, jak už zevšedněly. Přitom, jak Preston s Childem plavou právě v tomto literárním proudu, kde plodnost hraničí s grafomanií, dopouštějí se – potřetí – poměrně mála chyb a nešvarů.

 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3843x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce