Andronikova, Hana: Nebe nemá dno

Andronikova, Hana
Nebe nemá dno

recenze beletrie česká

Spisovatelka Hana Andronikova předkládá čtenářům novou knihu po dlouhé odmlce. Osmiletá pauza (poslední autorčinou knihou byl roku 2002 vydaný povídkový soubor Srdce na udici) dala vzniknout zajímavému a originálnímu, avšak místy trochu překombinovanému a nepřehlednému textu.

Hana Andronikova: Nebe nemá dno. Odeon, Praha 2010, 296 s.

Spisovatelka Hana Andronikova předkládá čtenářům novou knihu po dlouhé odmlce. Osmiletá pauza (poslední autorčinou knihou byl roku 2002 vydaný povídkový soubor Srdce na udici) dala vzniknout zajímavému a originálnímu, avšak místy trochu překombinovanému a nepřehlednému textu.

Autobiografický román Nebe nemá dno je rozdělen do pěti částí, z nichž dvě se odehrávají v Praze a tři ostatní postupně v peruánském pralese, v americké poušti a na Blízkém východě. Vypravěčkou románu a zároveň alter egem autorky je svérázná Ama, intuitivní, senzitivní „bioholka a alternativec“, jak sama sebe nazývá. Velkou část románu tvoří Aminy vnitřní monology a deníkové záznamy, které jsou prokládány její e-mailovou korespondencí s přáteli a především nejrůznějšími sny, halucinacemi a vizemi, jež hrdinku provázejí.

Děj románu je prostoupen smrtí. Smrt tvoří bránu do Amina příběhu a je i průvodcem po něm. Poprvé se Ama střetává se smrtí ve chvíli, kdy jí umírá otec. Umírání a smrt otce, téma, které se v poslední době v rámci české literární scény už poněkud obehrálo, je však pouhým prologem knihy. Vlastní příběh začíná v momentě, kdy se samotná Ama dostává do blízkosti smrti – je jí diagnostikována rakovina. Ama zahajuje boj s nemocí, nikoliv však na nemocniční posteli, nýbrž s batohem na zádech. Cestování v prostoru je podnětem k duchovní cestě, jejímž cílem má být nalezení a poznání sebe sama.

Román však nezaujme ani tak tématem jako svým osobitým jazykem, do něhož se téma smrti a postupného vyrovnávání se s ní vpíjí. Tento jazyk je plný živočišných metafor („obloha poštípaná hvězdami“), skřípavých aliterací („tma spadne ve dvou kapkách, všechno řve a řeže, řeka vaří do noci“) a disharmonie („po dešti se všechno roztiká, rozpumpuje. s čerstvými zvuky zase přišlo to zvíře, ovládlo ji, osedlalo, vyráží z hrdla, sténá v kostech. chce ven, ten řev, ten ryk, cloumá džunglí, je toho zvířete, které se utrhlo ze řetězu“). Autorka využívá svůj smysl pro hudebnost jazyka a pomocí řetězů často až surrealistických asociací, které prokládá krátkými, holými větami, komponuje drásavé symfonie, z jejichž plastičnosti běhá mráz po zádech („ležím v zemi, saju sílu provoněnou červy, v hlíně mýho masa se množí, živí, uklízejí. temnota bez hranic, její dech je můj, půda mi prorůstá kořeny, hnětu si z ní nové tělo, na stovkách rukou skály a útesy, tahám je z jezer a moří, v útrobách poušť“).

Jazyk se však v průběhu románu mění, stejně jako hrdinka a její vyprávění. V peruánské džungli slova nejvíce klopýtají a zadrhávají, jsou zauzlená jako liány spletené v neprostupnou stěnu. Čtenář je tímto jazykem zpočátku zaskočen. Slova a věty jej tlačí ke zdi a dusí – ale posléze jej začínají fascinovat a on se ochotně nechá strhnout jejich vírem. Fascinaci však po jisté době střídá únava a nuda. Úderné formulace ztrácejí opakováním sílu, text je spletitý a zhuštěný tak, že není možné udržet pozornost a zaujetí. Jaká úleva, když Ama opustí osadu v peruánské džungli a vydá se na sever do amerických prérií. Zde se vyprávění poněkud zklidní, pozorování je méně živočišné a více hloubavé, citlivější. Z domorodé ženy a bojovnice, která se snaží proniknout k podstatě džungle a splynout s ní, se stává cestovatelka, jejíž pohled ale často ulpívá na povrchu věcí a nechává se dojmout kýčem. Některé scény z pobytu v nevadské poušti mezi místními indiány připomínají reklamu na americké cigarety („krajina dostává ostřejší kontury, v tlumeném světle je lepší viditelnost. sedíme v tichu, stíny se protahují, gil kouří, přimhouřenýma očima se dívá do míst, kde v prachu zmizel kovboj s jeho koněm.“). Jiné pasáže až překvapují (srovnáme-li je s mučivým líčením džungle) svou romantičností ( „po obřadu se nevěsta točí dokola a děkuje všem světovým stranám, oddávajícímu a pak všem zúčastněným. doufám, že si z této svatby všichni odnesete hojivé doteky naší lásky. hlas jí kolísá, oči se lesknou slzami, dál neslyšně pohybuje rty, jako by se modlila. a mike vypadá jako nejšťastnější muž na světě“). Čtvrtá, nejzdařilejší část je naproti tomu drsná a syrová. Vypravěčka otevřeně a bez příkras líčí průběh chemoterapie, kterou nakonec podstoupila, a nešetří při tom ironií i poněkud krutou sebeironií („den začínám procházkou, tedy hned jak se po chemošce postavím na nohy, v prvních dnech se šourám jak po obrně. pomáhá mi, když si k tomu zpívám už měkoně vyvádějí, to je naše lidová o takovém českém mustangovi. nedávno se za mnou ohlíželi dva výrostci, že málem ujeli na sněhu. viděls to? ty jo, takhle sjetá už v půl devátý, tomu říkám ranní ptáče.“) Tento zmar však prosvětlují zmínky o Amině matce, která svítí vypravěčce jako maják i v těch nejtemnějších částech příběhu, a také tóny vyrovnanosti a klidu, jež postupně nabývají na hlasitosti a předznamenávají závěr románu.

Jestliže byla úvodní část románu zasvěcena smrti a disharmonii, v posledním oddílu dochází ke smíření a harmonizaci. Ama odjíždí do Izraele a stává se nositelkou jednoho z možných příběhů, které putují světem (debaty Amy a jejího kamaráda Jeffa o kvantové fyzice a paralelních světech dávají vzpomenout na román Temná energie současné německé autorky Juli Zeh. Zatímco v Temné energii jsou paralelní světy zdrojem záhuby hlavního hrdiny, pro Amu znamenají nekonečno možností, jak znovu žít). Smrtí prosycený román tak končí šibalským pomrkáváním a radostí z nepřeberných možností života.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 224 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 9176x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce