Myśliwski, Wiesław: Traktát o louskání fazolí

Myśliwski, Wiesław
Traktát o louskání fazolí

recenze beletrie zahraniční

Wiesław Myśliwski je tak trochu postavou z jiného světa či z jiné doby. Již dvakrát získal prestižní polskou literární cenu Nike, přestože publikuje poměrně zřídka (pět románů za posledních více než čtyřicet let) – a především, přestože je mistrem rozsáhlého románového žánru.

Wiesław Myśliwski: Traktát o louskání fazolí, přeložila Lenka Daňhelová, Havran, Praha 2010, 368 s. 

Wiesław Myśliwski je tak trochu postavou z jiného světa či z jiné doby. Již dvakrát získal prestižní polskou literární cenu Nike, přestože publikuje poměrně zřídka (pět románů za posledních více než čtyřicet let) – a především přestože je mistrem rozsáhlého románového žánru. Jeho Traktát o louskání fazolí čítá na čtyři sta stran, čímž  zdánlivě nezapadá do moderního světa rychlosti, videoklipů, stručných výtahů z četby a všudypřítomné fragmentarizace (pomineme-li ovšem kupříkladu prózu takřka monstrózních rozměrů Jacka Dukaje). Zdánlivě… Myśliwski totiž záměrně rezignuje jak na touhu napsat čistě epický román, tak na záměr nabídnout čtenáři nějaký panoramatický pohled na polskou skutečnost posledních padesáti let. Traktát o louskání fazolí se sice ve vzpomínkách hlavního hrdiny a vypravěče v jedné osobě vrací až k událostem druhé světové války, ale takzvaného realismu v něm mnoho nenajdeme.

Už samotná volba titulu románu naznačuje, s jakým textem budeme mít co do činění. Traktát o louskání fazolí je jedním dlouhým monologem, jehož vypravěč je zároveň jeho ústředním hrdinou. Do domu starého muže žijícího osamoceně ve vsi, kam se jinak přes léto a na víkendy sjíždějí jen místní chataři, přichází tajemný návštěvník s prosbou, zda by si u něj mohl koupit fazole. Fazolí ještě trochu zbylo, je ale zapotřebí je vylouskat. A tak oba muži celou noc sedí v domku, louskají fazole a… povídají si? Ne tak docela. Otázky a drobné postřehy, jež klade a pronáší neznámý příchozí, my neslyšíme. Na co se ptá a kým vůbec je, můžeme dedukovat pouze na základě rozsáhlých odpovědí posledního místního starousedlíka. Ten byl svědkem mnoha zásadních událostí, které osudy jeho rodné vesnice proměnily jednou provždy. Za války mu rodinu (spolu s celou vesnicí) povraždili Němci, sám však dokázal zázrakem přežít. Po válce se musel vyrovnávat s novou „kolektivní realitou“ lidového Polska, aby nakonec odešel za hranice a živil se svou dávnou láskou – hrou na saxofon. Po setkání s tajemným panem Robertem, který ho usilovně zve na návštěvu do míst, kde v Polsku bydlí (aby se posléze ukázalo, že jde shodou náhod o rodnou ves hlavního hrdiny), se na sklonku života skutečně vrací „domů“. Tajemného pana Roberta už zde nepotká – a místa, která znával, se nenávratně proměnila. Život tak tráví až pedantickým hlídáním místních chat a opravováním vybledlých nápisů na zdejších náhrobcích.

Nad louskáním fazolí pak posloucháme jeho bohaté a barvité vyprávění, jistý druh bilancování, ohlédnutí se za vlastní minulostí. Útržkovité vzpomínky na drobnosti a detaily (tvary, barvy, vůně…) se proplétají s mistrně konstruovanými a ucelenými minipříběhy (viz ten o nákupu klobouku) i s řadou úvah, reflexivních odboček a svérázného domáckého filozofování. Tady Myśliwski nezapře svou fascinaci lidovou kulturou. Osobité filozofické digrese vypravěče tak nesmíme vnímat v kontextu odborných filozofických příruček (protože pak budou jistě vyznívat ploše a otřepaně), ale ve vztahu k lidovému obrazu světa a zvláštního mikrosvěta tradiční polské vsi.

Wiesław Myśliwski je mistrem slova. Jeho fascinace mluveným jazykem, řečí a jejím rytmem se projevuje doslova v každé větě. Rytmu mluveného slova je tu podřízeno vše – podle autora ostatně nemáme být jen pouhými reproduktory jazyka, nemáme hovořit ve schématech a stereotypech, ale musíme dát slovům jejich (náš?) individuální rozměr. Louskání fazolí je tak ideálním pretextem pro vyprávění vlastního příběhu. Tato symbolická a zároveň nadmíru mechanická činnost otevírá prostor pro velmi osobní interpretaci světa. Jsme svědky jakéhosi polyfonního monologu, protože vypravěč hovoří nejen o sobě, ale ve vlastním monologu dává slovo a hlas i jiným lidem, kteří se z nějakého důvodu stali na čas součástí jeho příběhu. Zprostředkovává nám cizí světy, jakkoli je nechává projít sítem vlastní, nadmíru osobní (re)interpretace. Myśliwského monolog má ještě jeden zvláštní rys: nutí nás poslouchat. Jako by chtěl být odpovědí na přemíru slov a tlachání, v němž denně žijeme, ale bez toho, abychom se navzájem poslouchali. Nemluvíme o sobě – a nenasloucháme druhým. Tradiční lidová kultura se podle Myśliwského vyznačovala uměním mlčet. Právě po mlčení proto sahá vypravěč v rozhodujících chvílích, aby nám mohl, pro naše vlastní dobro, něco podstatného zamlčet. V románu se mísí nejrůznější časové roviny, k řadě detailů se, pod trochu jiným nasvícením, opakovaně vracíme, mnohé ale zůstává záměrně nezodpovězené. Stále dokolečka omílané dotazy adresované autorovi Traktátu, kým vlastně byl onen neznámý a mlčící partner nad louskáním fazolí, svědčí právě o naší neschopnosti užít si tajemství, hledat vlastní odpovědi mezi náznaky. Tím, kdo vstupuje do dialogu s vypravěčovým příběhem, jsme totiž my. Držíme v ruce jen polovinu textu, zbytek je na nás.

Hlavní hrdina příběhu (ostatně rovněž bez jména) zdánlivě odporuje naší představě o tzv. vesnické próze, z níž Myśliwski vychází. Je sám, vykořeněný, návrat do rodných míst mu nevrátil jistotu ani pocit bezpečí. Žije v jakési podivné prázdnotě, nějak na okraji všech. Sám v sobě – jak na jednom místě říká – se necítí nejlépe. Odpověď na to, kým vlastně je, nemůže být jednoznačná. Obětí dějin? Strážcem paměti? A paměti čeho? Nebo čí? Nebo jen obětí vlastní iluze? Možná je to nakonec přeci jen typický „hrdina naší doby“. Sám Myśliwski často upozorňuje na vykořeněnost člověka 20. století (jistě, v tom není sám – a sám hrdina Traktátu jako by později, v jakési ženské verzi, ožíval například v nejnovějších románech Olgy Tokarczuk). Jak dokládá jeho zatím poslední román, není naším problémem ani tak čas, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale místo. Nemáme-li reálný pocit zakořenění a domova, musíme si ho stvořit sami, jakkoli by byl zmytologizovaný, fragmentární, námi samotnými falšovaný. Proto onen traktát nad fazolemi. Louskání fazolí bývalo pospolitou činností. V Myśliwského románu jako by bylo spíše výrazem osamění, vybledlou vzpomínkou na staré časy. Přesto se nedá jednoznačně říci, že z onoho souboje s místem a časem vyšel hlavní hrdina jako poražený. Nejde totiž o to, zachovat si pro sebe všechno, co kolem nás denně mizí, ale najít rovnováhu mezi přemírou a nedostatkem (jak v reakci na Traktát o louskání fazolí napsal Wojciech Ligęza).

Na závěr se tedy nabízí otázka: schází vůbec Polákům rozsáhlý epický román, svého druhu panorama, které by dokázalo nějakým způsobem komplexně popsat stav, v jakém se náš svět právě nachází (a po kterém řada polských literárních kritiků dodnes volá)? Nebo dokážeme dnešní realitu opsat vhodnějšími a přiléhavějšími způsoby, se vší jejich klipovitostí a uspěchaností? Wiesław Myśliwski nás o nutnosti trvat na onom panoramatu nakonec patrně nepřesvědčí. A to je dobře. Mysliwski

© Michala Benešová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 203 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4889x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce