Göbl, Pavel: Penis pravdy 2012

Göbl, Pavel
Penis pravdy 2012

recenze beletrie česká

Pod pozoruhodným a marketingově jistě úspěšným názvem se skrývá „ohlasová próza“ scenáristy a filmového režiséra Pavla Göbla. "Ohlasová próza“ je snad výstižný výraz pro způsob, jakým navázal na dílo již existující, na pohádku Dařbuján a Pandrhola.

Vítejte v …!
Pavel Göbl: Penis pravdy 2012, Dauphin, Praha – Podlesí 2010, 240 stran

Pod pozoruhodným a marketingově jistě úspěšným názvem se skrývá „ohlasová próza“ scenáristy a filmového režiséra Pavla Göbla, který získal v roce 2009 cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku za prózu Tichý společník. Penis pravdy 2012 je jeho druhé knižně vydané prozaické dílo a „ohlasová próza“ je snad výstižný výraz pro způsob, jakým Pavel Göbl navázal na dílo již existující, na pohádku Dařbuján a Pandrhola. Přejal základní motivy a dějovou linii a dílem je parodicky rozvíjí, dílem je aktualizuje. Zápletkou ve zmíněné pohádce je hledání smrtelnosti poté, co pivovarský sládek Pandrhola zavře do sudu Smrt – a na světě nemůže nic živého zemřít. Tento motiv přesadil autor do současnosti, lépe řečeno do devadesátých let minulého století, a do prostředí post-průmyslového (pravděpodobně) Ostravska. Právě „devadesátky“, na které se v současnosti už začíná vzpomínat jako na definitivně uzavřenou kapitolu životů i dějin, ve spojení s „razovitym regionem“ umožňují zachytit jedinečnou atmosféru transformujícího se hospodářství, proměn obecného (ne)vkusu i drolení životních opor a hledání nových. Zároveň tím Pavel Göbl posunul svou prózu k hrabalovské poetice naivních, malých, avšak v heroickém smyslu velikých „něžných barbarů“ a jejich každodenních životů.

Göblovy hlavní postavy jsou dva muži dělnické profese Emil a Dušan, jejichž přátelský vztah není zcela pochopitelný vzhledem k tomu, že druhý prvnímu odvedl ženu, a dcera polských přistěhovalců a z nouze prostitutka Anděla Parzbujanová. Jde tedy o příslušníky společenské vrstvy, pro niž má například němčina krásný výraz doslovně přeložitelný jako „vzdělání vzdálená vrstva“. Pro takové lidi je ovšem nesmrtelnost pohromou z toho důvodu, že při nejlepší vůli netuší, k čemu by měli na světě setrvávat o jediný den déle, než je bezpodmínečně nutné. (Paralela: domky v havířské kolonii mají většinou zastavěné předzahrádky proto, že zkrátka nikoho nenapadne, že by v okolí bylo cokoli, na co by stálo za to mít z oken výhled.) K celkovému dojmu přispívá charakterizace postav skrze jazyk, zhruba odpovídající moravskoslezskému naddialektu, šlonzácké česko-polské hatmatilce anebo – na jiném místě – slovenštině. Tito tři souputníci se vydávají na pouť s cílem ztracenou smrtelnost opětovně nalézt, a nakonec jsou úspěšní i navzdory překážkám, které jim autor klade do cesty, i například navzdory skutečnostem, že Smrtka není zatlučená v sudu, ale uvězněná v bojleru s přivařeným víkem, a že takové zodpovědné rozhodnutí, jakým je vypuštění Smrti zpět do světa, nemůže vzít na sebe hned tak někdo (a výjimku opravdu, ale opravdu nedostane ani český prezident…) – zkrátka navzdory tomu, že s přibývajícími stránkami začíná Penis pravdy 2012 připomínat pořádný galimatyáš.

Přesto drží pohromadě, a ne jen zásluhou nejvděčnějšího románového svorníku všech dob, pikareskního archisyžetu putování. Z kompozičního hlediska se próza rozpadá na tři části: první a poslední obsahují líčení celé patálie s nesmrtelností a hledáním smrtelnosti a mezi ně je vklíněn záznam snu, který náhodou sní oba mužští protagonisté zároveň. V něm se odehrává určitá extenze hlavní dějové linie: pouť do záhadné vesnice v „Rozprávkové krajině“, kde dojde sice k tomu, že se oběma putujícím zjeví návod k vyřešení celé situace, ale to by se jim mohlo docela dobře přihodit i ve stavu bdělém. Spíš plní tento sen funkci vehicula pro všechny autorovy nápady, které by zbývající část, tvářící se aspoň trochu jako svět odpovídající tomu našemu, asi neunesla. Na knižní záložce je tato část popsána jako „politicky nekorektní výlet“ – a vskutku: ve volně řetězených epizodách se tu vrší drobné absurdity a gagy, v nichž to od autora dostávají postupně sežrat katolíci, Cikáni, jehovisti, Slováci, feministky a kdoví kdo ještě. Ne že by to nebylo místy vtipné, ale bývalo by stačilo spokojit se s menším rozsahem: ke konci začíná tohle putování být trochu nudné a jako celek připomíná „Rozprávková krajina“ svým vyzněním výlet malého Petra Bajzy do Indie: jakkoli si Poláčkových Bylo nás pět lze v jakémkoli věku úspěšně naordinovat jako antidepresivum, dotyčnou kapitolu bohatě stačí přečíst jednou za život. Příznačné je samozřejmě i to, že nejde o jen tak nějaký sen, nýbrž o alkoholicko-drogové „haluze“, které si Emil a Dušan přivodí návštěvou diskotéky, pochopitelně se všemi nutnými konsekvencemi vyplývajícími z faktu přítomnosti dvou třicetiletých dědků trčících mezi trsajícími teenagery jako bolavé prsty.

Už v průběhu čtení začne být zřetelné, k čemu to všechno. Pavel Göbl si zkrátka hraje a při té hře baví především sám sebe, ale i čtenáře, který na jeho hru přistoupí: baví tím, že úplně všechno shazuje. Pohádku o Dařbujánovi a Pandrholovi, paradoxy současné doby, lidskou slabost ve všech jejích tragikomických podobách, nejrůznější literární postupy, čtenáře a kritika očekávajícího kdovíco a nakonec a nejvíc sebe sama. „Tato kniha […] není uměleckým dílem a každý, kdo ji bude číst, by se za to měl stydět“ – ocitujme podruhé knižní záložku. Penis pravdy 2012 je něco jako zdvižený prostředníček. Kde k takovému gestu autor bere odvahu? To je otázka, kterou zároveň lze formulovat jinak: Proč je jeho próza přes všechnu vykonstruovanost a povrchnost nakonec docela dobrá? Odpověď zní nejspíš tak, že důvodem je prostě radost z vyprávění, z příběhu, ze stavění světů z vzdušných zámků (ze snů a z peří, ze sirek…), z osvobozující moci slova sebraného na ulici, ve špinavé garáži v kolonii nebo pod stolem v nalévárně přebudované z panelákové kočárkárny („Vítejte v prdeli“, jmenuje se jedna ze zmíněných tří velkých „kapitol“) a povýšeného – a opět můžeme připomenout Bohumila Hrabala – na báseň. To přece bohatě stačí.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 188 čtenářů.

Diskuse

Vložil: JMH, 09.11.2010 22:47
Göbl, Pavel: Penis pravdy 2012
Jakub Řehák: Máte pravdu, vycházel jsem z nespolehlivého zdroje. Děkuji za upozornění a omlouvám se za chybu.
Vložil: Jakub Řehák, 09.11.2010 11:27
Göbl, Pavel: Penis pravdy 2012
Chtěl bych jen recenzenta upozornit, že hned na začátku má poměrně hrozný věcný lapsus: "...Objev roku za prózu Tichý společník: ta v podobě scénáře položila základ pro film a divadelní hru Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí..." Plácačka je přeci film podle docela známé, stejnojmenné hry Reného... Levínského a Tichý společník je jiný, autorský scénář. Mezi Plácačkou a Společníkem není žádná faktická spojitost.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4185x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce