Praha, exotické město Orientu (in LN)

studie literární věda

„Hledám-li jiný výraz pro tajemství, nalézám vždy jen jedno slovo – Praha“. To jsou slova, kterými italský bohemista Angelo Maria Ripellino (1923–1978) ve své knize Magická Praha zmíněné město charakterizuje.

Praha – exotické město Orientu
Peter Demetz: Praha ohrožená 1939–1945: politika, kultura, vzpomínky, Praha, Mladá fronta 2010

Peter Demetz: Praha černá a zlatá: výjevy ze života jednoho evropského města, Praha, Prostor 2004
Matyek Colombi; Lenka Řezníčková: Tripolis Praga. Mýty kulturní plurality. In Evropské město. Identita, symbol, mýtus, Bratislava, Zing 2010
Das jüdische Prag: eine Sammelschrift, Prag, Verlag der „Selbstwehr“ 1917
Vincy Schwarz (ed.): Město vidím veliké... : cizinci o Praze, Praha, Fr. Borový 1940
Tom Reiss: Orientalista: řešení záhady podivného a nebezpečného života, Praha, BB/art 2006
Angelo Maria Ripellino: Magická Praha, Praha, Argo 2009
Sibylle SchönbornV labyrinte kultúr. Kultúrne topografie v pražskom fejtóne za prvej svetovej vojny a v medzivojnovom období. in: Kultura jako nositel a oponent politických záměrů. Německo-české a německo-slovenské kulturní styky od poloviny 19. století do současnosti, Albis International 2009

„Hledám-li jiný výraz pro tajemství, nalézám vždy jen jedno slovo – Praha“. To jsou slova, kterými italský bohemista Angelo Maria Ripellino (1923–1978) ve své knize Magická Praha zmíněné město charakterizuje. Praha, jakkoli jeho obyvatelům-domorodcům může připadat všední a obyčejná, je podle něj „kalná, zádumčivá jako kometa, krásná jako oheň a stejně plíživá a úskočná, hadovitá a šálivá jako anamorfózy manýristů, obklopená nimbem ponurého úpadku, poznamenaná grimasou věčného rozčarování“. O něco střízlivěji Prahu hodnotí Peter Demetz, emeritní profesor prestižní Yaleovy univerzity v New Havenu a germanista. Ten nedávno vydal knihu Praha ohrožená 1939–1945: politika, kultura, vzpomínky, v níž líčí, jak zanikla tradiční pražská mnohonárodní společnost, již přirovnává k etnické skladbě New Yorku; Demetz tak navázal na svoji starší publikaci Praha černá a zlatá: výjevy ze života jednoho evropského města, kde v protikladu k Ripellinovi se snaží zesměšňovat představy o tom, že „Praha v sobě skrývá více tajemství magické a mystické povahy než kterékoli jiné evropské velkoměsto“: nově vzkvétající turistický průmysl si podle něj tuto mystickou aureolu z obchodních důvodů velmi ochotně pěstuje. Zahraniční turisté ze všech možných zemí přijíždějí s utkvělými představami o Golemovi, Kafkovi a o alchymistech, ale zato „uslyší málo – a vědí ještě méně – o matematicích působících na dvoře Rudolfa II. nebo o pedagogických reformách přísného moralisty rabiho Löwa“. Demetz proto sleduje, jak se vlastně rodila legenda exotické Prahy. Podle něj se už na počátku 19. století fakticky staly cestopisy a líčení cest do exotických Čech a fascinující Prahy žánrem německé biedermeierové literatury a většina cestovatelů, kteří přijížděli ze severu po drážďanské silnici, si brzy vytvořila trasu, jíž se turisté podle něj přesně drží i po uplynutí dvou set let.

Ve zprávách zasílaných z těchto cest nikdy nechyběly zmínky o dámách. Pražské ženy byly považovány za okouzlující a plné života. Všichni cestovatelé se shodovali v postřehu, že se jejich svůdná těla vyznačovala plnými zaoblenými křivkami. Ze znaleckého srovnání se ženami z Berlína, Mnichova a Drážďan vycházely nejlépe, protože jim v očích zářil plamen, který byl mystický a zároveň smyslný. Na obecnější rovině to souviselo se změnami ve vnímání Slovanů, ke kterým třeba podle historika Andrewa Wheatcrofta došlo v osmnáctém století: negativní postoje, dříve směřované pouze vůči muslimskému a osmanskému světu, obrátilo osvícenství i proti Slovanům. Šlo nyní o oblasti nevědomosti, chtíče a násilí; v západních cestopisech oblasti osídlené Slovany často charakterizuje „obyvatelstvo chudé a zotročené, vesnice špinavé, chalupy připomínají chýše divochů. Všechno svědčí o tom, že se člověk propadl o deset století do minulosti a nachází se mezi hordami Hunů, Skytů a Slovanů“. Západní návštěvníci Čech v 19. století prý konstatovali, že jde o zemi s mizerným ubytováním a stravováním, ale s velmi zbožným lidem, který má nade dveřmi svých malebných chaloupek zavěšeny obrazy Ježíše a Marie, které sice „nejsou umělecky zdařilé, domům však dodávají zvláštní půvab“ (H. Ch. Andersen). Právě díky Herderovi a jeho tezím o slovanské neporušenosti a nezkaženosti moderní civilizací však toto vše začalo být v Německu a celé západní Evropě vnímáno i jako klad (v souladu s tím, že exotismus bývá definován jako ambivalentní způsob přístupu k jinakosti, uměle zdůrazňující naprostou odlišnost jinakosti a její krásu/ošklivost, přitažlivost/odpudivost): postava české služebné pak byla v tomto duchu díky románům Božena Marie Ebner-Eschenbach(ové) a Werfelově Barboře s významuplným podtitulem neboli zbožnost dokonce povýšena takřka na služebnici Boží, překypující „slovanskou úslužností a obětavostí“. Topos českých žen jako milenek se velmi rozšířil: na rozdíl od českého muže, jenž ve své duševní struktuře podléhá pozápadnění, si podle Pavla Eisnera a jeho knihy Milenky: německý básník a česká žena česká žena „zachovala nezlomenou pudovost, bohatou smyslnost, magii pohlaví“. Někdy se oba motivy či atributy připisované českým či přímo pražským ženám – zbožnost a smyslnost – spojovaly. Peter Demetz referuje o pražských prostitutkách, že to byla „prostá příjemná děvčata, která si na stěny svých pokojíčků lepila obrázky českých svatých a Panny Marie a jež občas, než ulehla do postele se zákazníkem, zahalila závojem kříž“.

Mýtus exotické Prahy se dá dokázat množstvím citátů, nejobsáhleji shromážděných v knize Město vidím veliké ...: cizinci o Praze (mimochodem, její editor, německý literární agent, překladatel a levicový intelektuál Vincy Schwarz (1902–1942) na protest proti nacismu odmítl říšské občanství, byl zatčen gestapem a popraven). Kupříkladu roku 1842 napsal autor cestopisů a knihovník Johann Georg Kohl (1808–1878) na adresu pražských (českých) žen: „Nevím věru, co je příčinou, že ta ukřičená, zarudlá a ošklivá škvrňata, jež jsou si na celém světě tak podobná, vyrůstají v Praze v tak znamenité krasavice. Slované uvádějí, že krása dívčího květu odedávna je v slovanské krvi… Nezavrhuji těchto úsudků úplně a zdá se mi, že jsem si je zčásti ověřil. Tolik je jisto, že Praha byla zahradou a štěpnicí krásy. Co do městských dcer a výkvětu z roku 1841 dosvědčuji to sám.“ Jen o rok později se sudetský autor historických a zeměpisných knih A. A. Schmiedl rozplýval nad malebností života českého lidu, již nezahubí ani prostředí průmyslové městské civilizace: „Radostnou lehkou mysl, nezničitelné dědictví všech Slovanů, má i Čech bohatou měrou. Žádný národ nemá tolik národních tanců; ve všech továrnách, zejména kde dělnice pracují společně, zaznívají radostné písně.“

Město plné smyslnosti a krásných žen – to je zřejmě atribut, který je Praze připisován minimálně od zmíněných biedermeierových cest. U některých autorů tak Praha byla povýšena přímo na milenku, která návštěvníkovi bere duši. Tak o ní roku 1863 psal třeba německý realistický spisovatel Wilhelm Raabe (1831–1910): „Ó Praho, ty bláznivé, ty slavnostní město, ty město mučedníků, muzikantů a krásných dívek, ó Praho, jaký kus mé duše jsi mi vzala.“ Americký básník a publicista David Gray (1836–1888) psal roku 1867, že ho „nemrzelo plížit se jako kočka za hovořícími skupinami v ulicích a též i jinak slídivě nastavovat ucho, abych se plně těšil těmi barbarskými, ale zvučnými zvuky a kadencemi nové řeči“, češtiny, a britský básník, kritik a časopisecký redaktor Arthur William Symons (1865–1945) roku 1902 ve slovanských Pražanech našel „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“. Roku 1857 anonymní autor cestopisu Travers in Bohemia dokonce Prahu „orientalizuje“ a „exotizuje“ ještě více, když její věže přirovnává k minaretům a posouvá ji tak ještě dále na Východ: „Všechny ty věže nemají podobnost s ničím jiným a ještě nejspíš se podobají kopulím a minaretům, jež korunují mešity a jiné budovy východního města, a neznám evropského hlavního města, které bychom mohli po této stránce srovnat s tím krásným městem Čech“.

Exotická a „orientální“ pověst Prahy souvisela ovšem také s prastarou a slavnou místní židovskou komunitou. Podle jedné legendy právě do Prahy zamířili Izraelité po zboření legendárního Jeruzalémského chrámu, aby se město stalo jejich matičkou Prahou, „Městem a Matkou v Izraeli“; pověst orientální Prahy jako židovského města patřícího duchovně spíše do Asie asi nejsilněji podpořil spisovatel Gustav Meyrink (1868–1932), podle jehož povídky Neviditelná Praha město založili členové řádu Asijští bratři. Ovšem i v mnohem serióznějším sborníku Das jüdische Prag, do kterého roku 1917 přispěli Martin Buber, Max Brod či Theodor Herzl, hlásal Alfons Paquet, že „Česko, Halič ani Polsko ještě nejsou Asií a Praha ještě není Lhasou“, ale je to město, které „poukazuje na Východ, patří k Východu a připravuje nás na éru Východu“. V pozadí těchto představ stály myšlenky tzv. židovského orientalismu, v rámci kterého začali Židé v 19. století sami na sebe nahlížet jako na lidi, kteří nějakým zvláštním a velmi přitažlivým způsobem pocházejí z Orientu, především islámského. Úlohu v tomto přemístění židovského ducha do panasijské sféry sehrál podle Toma Reisse kupříkladu britský premiér a spisovatel Benjamin Disraeli (1804–1881). Ten si představoval historický muslimský Orient jako místo zbavené národnostních a sektářských hranic a především prosté antisemitismu. Jedním z důsledků tohoto druhu orientalismu bylo to, že v 19. století začal být mezi Židy v Evropě módní tzv. maurský styl architektury, který evokoval takzvanou židovsko-muslimskou symbiózu v Andalusii a Granadě, kdy Židé vystoupili ve společnosti na nevídaně vysokou příčku – i v Praze tehdy vyrostly stavby jako Jeruzalémská (Jubilejní) synagoga, synagoga v Karlíně a Španělská synagoga, postavené v tomto stylu. Významnější ale je, že za dalšího významného představitele židovského orientalismu Reiss označuje právě Bubera, který v Praze v letech 1909–1911 pronesl své přednášky, později vydané pod názvem Tři řeči o židovství, v nichž vyzýval: „Vraťme se v klín Asie, v onu velkou kolébku národů, jež byla i velkou kolébkou bohů, vraťme se tam zpět a vrátíme se ke smyslu svého bytí.“ A dalším významným zastáncem židovského orientalismu byl Eugen Hoeflich (1891–1965), jenž poté, co se natrvalo usídlil v Izraeli (tehdy ještě Palestině), přijal jméno Moše Ja'akov Ben-Gavriel. I Hoeflich toužil po splynutí asijských národů světa – Židů, muslimů, buddhistů, konfuciánů – v jednotnou frontu proti silám evropské mechanizace a masového válčení. Hoeflich před začátkem 2. světové války navštívil Prahu, která na něj mocně zapůsobila, a později o ní napsal knihu Dům v Kaprově ulici, vykreslující tragické osudy Pražanů, a zvláště místních Židů, v době protektorátu, ale jinak než Demetz: totiž na pozadí místních židovských legend, které sice zanikají, ale na jejichž místě vznikají jiné. Podle autora totiž „existuje sotva nějaké město v Evropě, o němž by vzniklo více pověstí, bájí a legend než o Praze“. Bohužel když „s nacismem nastala éra lži“, podle Hoeflicha „i v Praze dozněly legendy… Ani na židovském hřbitově se nesnášely žádné spásné holubice a bájná chodba ze Staronové synagogy do Jeruzaléma nebyla k nalezení“.

Židovská komunita v Praze je dnes nepatrná a víc se zde zřejmě vyskytuje zahraničních židovských turistů: to, že Židovské město pražské je v jistém smyslu „městem mrtvých“, ještě posiluje aureolu magického, tajemného až zásvětního místa (ostatně podle stati Tripolis Praga. Mýty kulturní plurality se právě až po holocaustu a vyhnání Němců mohla Praha stát „zdrojem idealizací“). I když také dnes má Praha své živoucí kousky Orientu jako mešitu (ovšem bez minaretů) nebo tržnici SAPA přezdívanou Malá Hanoi v Praze, k multietničnosti velkých západních měst (nejen zmiňovaného New Yorku) má nyní vskutku daleko. Exotičnost si ale zachovává v jiném smyslu: pro mnohé cestovatele ze Západu je místem levného sexu, což vlastně představuje pokračování popsané tradice vnímání Prahy jako města plného smyslnosti a krásných žen. I když – dnešní prostitutky už asi nejsou tak zbožné.

© Jan Lukavec
článek vyšel v příloze Lidových novin Orientace 3. července 2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3222x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce