Ballestra, Silvia: Piove sul nostro amore

Ballestra, Silvia
Piove sul nostro amore

recenze beletrie zahraniční

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku.

 Silvia Ballestra: Piove sul nostro amore. Una storia di donne, medici, aborti, predicatori e apprendisti stregoni (Prší na naši lásku. Příběh o ženách, lékařích, potratech, kazatelích a čarodějnických učňích), Feltrinelli, Milano 2008, 176 stran

Nechal jsem se oklamat názvem knihy a vzal jsem ji do rukou očekávaje od Silvie Ballestrové nějaké pěkné příběhy o lásce, dešti a ženách. V celé knize jde však ve skutečnosti o to třetí v podtitulu – o potrat, což není nic pěkného. Navíc nejde o beletrii. Není to ale ani poprvé, co se Silvia Ballestrová věnuje ženské tematice nikoli z narativního, ale i sociálního úhlu pohledu, v literární formě, kterou lze nazvat souborem reportáží, fejetonů, esejů. Je to forma, kterou si s úspěchem vyzkoušelo mnoho mladých italských prozaiků, například zde na stránkách iLiteratury jsme již recenzovali podobný typ literatury z pera Alda Noveho a Roberta Saviana.

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku. Na jedné straně, pro potrat, stojí různá feministická hnutí a nikoli výrazná převaha veřejného mínění (v referendu v roce 1981 to bylo 69 %), na druhé straně, proti potratu, se drží nepřeberný počet katolických iniciativ, kroužků, hnutí, politických kandidátů, internetových portálů a rozhlasových pořadů od lokální úrovně až po samotný Vatikán. Cílem, který má být zneškodněn, je zákon 194 z roku 1978, povolující na žádost matky potrat do 90 dnů od početí.

Autorka četla nejen mnoho knih, článků a webů o potratech a studovala historii zmíněného zákona, ale především se inkognito vypravila na shromáždění katolických odpůrců potratu, za gynekology, kteří jsou legendárními bojovníky za právo na potrat, do padovské nemocnice, kde jsou na specializovaném pediatrickém oddělení ošetřovány děti, jejichž matky potrat odmítly a které se narodily s těžkými vrozenými vadami. Nejvíce času Ballestrová strávila na přednáškách v pobočkách organizace Centrum pomoci životu, což jsou katolické buňky, kam jsou zájemkyně o potrat gynekology odkazovány, aby si ho nechali vymluvit.

Situace v dnešní Itálii je neporovnatelně lepší než před rokem 1978, kdy si ženy musely nechávat dělat potraty tajně a přicházely do gynekologické ordinace až tehdy, kdy jim v důsledku zdravotních komplikací po pochybných operacích potratech šlo často doslova o život. Ale přestože zákon 194 platí, cesta k jeho naplnění není jednoduchá. Ballestrová cituje různé obstrukce a průtahy, které ženám stojí v cestě, dokonce i případ, kdy telefonista v centrále jisté nemocnice zahrnul urážkami ženu, která se chtěla informovat o potratu. Alarmující je i fakt, že je bráněno v sexuální osvětě na školách a že tři čtvrtiny italských gynekologů z morálních důvodů odmítají potraty provádět, což je postoj nepřípustný de iure, ale běžný de facto. Ballestrová k tomu dodává: i ve světové literatuře a kinematografii jsou lékaři provádějící potraty prezentováni jako černé ovce, vyvrženci společnosti. V Itálii si především mladí gynekologové nechtějí kazit kariéru, a proto potraty neprovádějí: „...proč dělat hnusnou práci, která s sebou nese plno morálních problémů? Mnohem lépe přece zní, když říkáš ,věnuji se onkologii’ nebo ,asistovanému početí’“ (s. 110). V důsledku toho jezdí mnoho Italek na potraty do Rakouska, Švýcarska nebo Velké Británie.

Ballestrová vypráví o tématu jako obyčejná žena, píše o tom, co ji zajímá, občas se rozhořčí nebo něčemu vysměje, ale dramatické, srdceryvné a patetické tóny redukuje na minimum. V jejím jazyce je ještě občas stopa po punkové rétorice, stále se objevují nápadné anglicismy, odkazy na oblíbené filmy. Vcelku je však vyprávění střídmé, možná až příliš důvěrné, dívčí, tedy spíše pocitové než analytické a konfrontační. Nejde ani o pamflet, ani o obžalobu. Ale vzhledem k vyhrocenému tématu je to možná lépe: těch několik tragických příběhů, které autorka vypráví, bohatě stačí, naplnit jimi celou knihu by prostě nešlo.

Odlehčující a vtipné jsou rozbory rétoriky a žargonu katolických přednášejících, názvů jejich knih a webů, šarlatánství a kuriózních ideologických konglomerátů (katolictví spojené jednou s psychoanalýzou, jindy s astrologií) i ironické komentáře církevního patriarchátu. O jistém profesorovi z Papežské Univerzity Regina Apostolorum napsala, že na jeho alma mater je „lze za pouhých 5320 euro získat bakalářský diplom z bioetiky, který ti dovolí stát se ,křesťanským vůdcem, zvláště církevním, a provádět odborný výzkum za účelem vytvoření kulturního myšlenkového směru naplňujícího společnost křesťanským duchem’“. Což Ballestrová komentuje slovy: „Nabídka se mi zdá velmi lákavá, ale zdá se mi, že i když napnu všechny své síly, mám jakožto žena mizivou šanci stát se doopravdy ,křesťanským, zvláště církevním vůdcem’. Škoda!“ (s. 46).

Zajímavý může být pro nás postřeh o spojení křesťanských radikálních pozic s naprostým pokrytectvím. Ballestrová píše: „Nemohu se zbavit myšlenky, že určité extrémy jsou velmi málo italské, a jsou naopak velmi yankee, zkažené plody té kultury a společnosti, v níž aktivisté nejintegralističtějších a nejmoralistnějších hnutí jsou občas přistiženi v pochybném kině s rukama tam, kde by je neměli mít“ (s. 49–50). Což je nosné téma morálních nároků a skutečné integrity katolického i evangelického křesťanství, které však Ballestrová dále nerozvíjí.

Kniha Silvie Ballestrové přináší především dvě poučení (když pominu to, které může přinést mužskému čtenáři, obvykle vzdálenému této problematice). Ukazuje pro nás neuvěřitelný prales katolických organizací, jejich zapšklost, morální povýšenectví, militantnost, personální provázanost různých buněk a kroužků skrze vůdce a ideology. Ukazuje mediální prostor, prostředky a budovy, které mají k dispozici, zkrátka strukturu, jejíž konce jsou pro běžného laického smrtelníka nedohlédnutelné a která je v Itálii aktivní nejen v boji proti potratům. Pokud se katolické církvi vytýká, že je v něčem pozadu, určitě to neplatí o nástrojích propagandy, kdy se k těm nejmodernějším, jako je internet, řadí i ty zcela tradiční. Překvapilo mě, že mladá ideologická bitva o potrat už má i svoji svatou. Je to Italka Gianna Beretta Molla, pediatrička, které byl v těhotenství diagnostikován děložní fibrom, ale ona se odmítla podrobit léčbě ohrožující plod. Zemřela na septický zánět pobřišnice týden po úspěšném porodu ve věku 39 let (v roce 1962) a zanechala po sobě čtyři děti. V roce 1994 byla prohlášena za blahoslavenou, v roce 2004 za svatou.

Co se samotného potratu týče, Ballestrová ukazuje, že lze tento akt probírat z nespočtu hledisek, verbalizovat všechno utrpení a morální dilemata, ale jak vyplývá z výpovědi žen, které jej prodělaly, jejich zkušenost je nepřenosná. Sebelepší teoretická příprava a sebetvrdší diktát vnějších okolností neuleví prožité bolesti a tu velkou ránu nikdy nezhojí.

© Jiří Špička

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 2685x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce