Šalamov, Varlam: Kolymské povídky

Šalamov, Varlam
Kolymské povídky

ukázka beletrie zahraniční

Na Dálném severu, kde se tajga stýká s tundrou, mezi trpasličími břízami, zakrnělými keři jeřabiny s nečekaně velkými světle žlutými vodnatými plody, mezi šestisetletými modříny, které dosahují dospělosti ve věku tří set let, roste zvláštní strom – kleč.

Varlam Šalamov: Kolymské povídky, přel. Jan Machonin a Sergej Machonin, připravuje nakladatelství G+G

Kleč

Na Dálném severu, kde se tajga stýká s tundrou, mezi trpasličími břízami, zakrnělými keři jeřabiny s nečekaně velkými světle žlutými vodnatými plody, mezi šestisetletými modříny, které dosahují dospělosti ve věku tří set let, roste zvláštní strom – kleč. Je to vzdálený příbuzný cedru, nízkorostlá limba, věčně zelené jehličnaté keře s kmeny o něco silnějšími než lidská paže a vysoké sotva dva, tři metry. Není choulostivý a dokázal se kořeny zachytit v puklinách kamenů na horském svahu. Je to houževnaté chlapisko jako všechny severské stromy. Je ale také nesmírně citlivý.

Je pozdní podzim, dávno už tu měl být sníh a zima. Po kraji bílé nebeské klenby se řadu dní šinou nízké mraky, namodralé jako podlitina. A podzimní pronikavý vítr už od rána výhružně utichá. Že by sníh? Ne. Žádný sníh nebude. Kleč si ještě nelehla. Ubíhá den za dnem a sníh pořád nikde, mraky se toulají někde za kopci a na vysokém nebi vyšlo malé bledé slunce a všude kolem je ještě podzim...

A kleč se ohýbá. Ohýbá se stále níž, pod jakousi nezměrnou, stále rostoucí tíhou. Špičkou škrábe o kámen a tiskne se k zemi, rozprostírajíc své smaragdové tlapy. Celá se prostírá jako zeleně opeřená chobotnice. Leží a čeká, den, dva, a to už se z nebe jako prášek sype sníh a kleč ulehá k zimnímu spánku jako medvěd. Na bílé hoře nabíhají obrovské sněžné puchýře – to se keře kleče uložily na zimu.

A na konci zimy, když zemi ještě pokrývá třímetrová vrstva sněhu, když vánice v úžlabinách upěchovala tvrdý sněhový krunýř, který povolí jen pod náporem železa, lidé v přírodě marně hledají známky jara, třebaže podle kalendáře už tu má dávno být. Ale den se neliší od zimního – vzduch je řídký a suchý a nedá se rozeznat od lednového. Člověk má naštěstí příliš hrubé cítění, vnímá příliš zjednodušeně a konec konců i smyslů má málo, jen pět, a to nestačí na předpovídání ani věštění.

Příroda má jemnější cit než člověk. Leccos se o tom ví. Vzpomínáte si na ryby z rodu lososovitých, které připlouvají klást jikry jenom do té řeky, kde byla nakladena jikra, z níž vyrostly? Vzpomínáte na tajemné trasy tahů ptáků? Rostlin a zvířat, které mohou sloužit za barometry, známe dost a dost.

A tu uprostřed nedozírné běloby, uprostřed naprosté beznaděje najednou vstává kleč. Setřásá ze sebe sníh, napřimuje se v celé své výšce, zdvihá k nebi své zelené, pobledlé, trochu nazrzlé jehličí. Slyší volání jara, pro nás nezbadatelné, věří mu a vstává na Severu ze všech nejdříve. Zima skončila.

Bývá to i jinak: ohniště. Kleč je příliš důvěřivá. Zimu nenávidí tak, že raději uvěří teplu ohniště. Když v zimě vedle sehnutého, na zimu zkrouceného keře rozděláte oheň, kleč vstane. Oheň dohoří a oklamaná limba ronící slzy hořkosti se znovu ohne a lehne si na staré místo. A zase ji přikryje sníh.

Ne, kleč nepředvídá jen počasí. Je to strom nadějí, jediný věčně zelený strom Dálného severu. Jeho matně zelené tlapy porostlé jehličím uprostřed bělostného sněhu připomínají jih, teplo, život. V létě je skromná a nenápadná – všechno okolo nedočkavě kvete, snaží se to stihnout za krátké severní léto. Jarní, letní, podzimní květiny se navzájem předhánějí v nespoutaném, bouřlivém rozkvětu. Ale podzim je za rohem, už se sype žluté drobné jehličí a nechává modříny holé, tráva se sroluje a usychá, les osiří – a tehdy je už zdaleka vidět, jak na bledožluté trávě a šedavém mechu uprostřed lesa hoří obrovské zelené pochodně kleče.

Pro mě byla kleč vždycky nejpoetičtějším ruským stromem, něčím víc než slovutná smuteční vrba, platan, cypřiš. A dřevo z kleče taky víc hřeje.

1960

 

© Jan Machonin, Sergej Machonin
Ukázka je z doplněného vydání knihy Varlama Šalamova Kolymské povídky, které vyjde v nakladatelství G+G.
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatelů a nakladatelství

Diskuse

Vložil: Artur.22, 10.10.2011 10:00
Šalamov, Varlam: Kolymské povídky
Tak už je to skoro rok, kdy zde vyšla tato ukázka, a kniha nikde. Kdy Šalamovovy povídky konečně vyjdou? Děkuji.
Vložil: Hynek Skořepa, 18.11.2010 15:54
Šalamov, Varlam: Kolymské povídky
Se zájmem jsem si přečetl ukázku ze Šalamovových povídek a ještě s větším zájmem pak sáhnu po této knize v novém vydání, neboť starší vydání se mi nepodařilo sehnat. Jako biologovi mi ovšem velmi vadí zásadní nepřesnost překladu, která se v ukázce objevuje. Již po celá desetiletí překladatelé z ruštiny... zaměňují limbu (rusky kedr) s cedrem. Limbu nelze takto překládat, protože cedr je úplně jiný strom z oblasti Středomoří (třeba z Libanonu), o kterém se psalo již v Písni písní. Ruské "kedr" znamená jednoznačně limbu (limba sibiřská čili borovice sibiřská), která je příbuzná tatranské borovici limbě a s cedrem jako takovým nemá nic společného. "Kedrové oříšky" jsou pak semena limby, nikoliv ořechy v pravém slova smyslu. V textu je také používán výraz kleč pro další druh sibiřské borovice, připomínající naši kosodřevinu (kleč). Jedná se o borovici nízkou (Pinus pumila, rusky kedrovyj stlanik či stlanik). Tato borovice byla dříve považovaná za zakrslou limbu, ukázalo se však, že se jedná o samostatný druh, ekologickou obdobu naší kleče. Borovice kleč je totiž středoevropským endemitem a na Sibiři neroste. Vyvstává tak velký překladatelský oříšek, jak se s touto situací vypořádat. Doporučoval bych toto řešení: 1. vyhnout se slovu cedr a používat důsledně buď limba a nebo v uvozovkách "kedr" 2. stlanik překládat jako kleč (i když to není biologicky správné), ale někde v poznámkách doplnit vysvětlení, že je tím míněna jistá sibiřská borovice, která je zakrslého vzrůstu (nízká) a proto je uváděna jako kleč, i když nejde o naši kleč v pravém slova smyslu, protože prostě jiné řešení při překladu zřejmě není. Určování borovic není vždy jednoduché a jednoznačné, s tím souvisí lehce zmatené názvosloví (třeba konkrétně u limby a kleče). Že překladatelé za socialismu překládali takové pojmy z ruštiny nepřesně, je pochopitelné, když se na Sibiř nemohli podívat a nebyli biologové. Vím, že limba byla jako kedr nevhodně uváděna v mnoha překladech. Ovšem dnes, když na Sibiř vyráží docela dost nadšenců, by se podobné excesy neměly objevovat, a to ani v beletrii. Zbytečně to odrazuje vážné zájemce. Bylo by o to smutnější, kdyby byla taková zásadní nepřesnost spojována se jménem Machoninů. Nevím, zda je v současné době ještě možné do překladu ještě zasáhnout. Pokud ne, snad by se alespoň dala vložit nějaká ta vysvětlující poznámka na závěr knihy. Přestože příroda spíše dokresluje příběhy lidí na Kolymě, myslím, že v knize hraje velmi důležitou roli. Bylo by škoda šířit v tak závažné knize zavádějící omyly.
Vložil: Alena Machoninová, 10.11.2010 07:59
Šalamov, Varlam: Kolymské povídky
Ano, vydání bude rozšířené. V nakladatelství G+G by postupně měly vyjít všechny povídky Varlama Šalamova.
Vložil: Artur.22, 09.11.2010 16:40
Šalamov, Varlam: Kolymské povídky
No konečně nové vydání! Léta marně sháním vydání z Mladé fronty (1995) a asi nejsem sám - v antikvariátech nemožno sehnat... Je dobře, že půjde o doplněné vydání, ale jak? Rozšířené? Byl to přece jen výbor z dost rozsáhlého originálu, pokud se nemýlím?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7588x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce