Na Dálném severu, kde se tajga stýká s tundrou, mezi trpasličími břízami, zakrnělými keři jeřabiny s nečekaně velkými světle žlutými vodnatými plody, mezi šestisetletými modříny, které dosahují dospělosti ve věku tří set let, roste zvláštní strom – kleč. Je to vzdálený příbuzný cedru, nízkorostlá limba, věčně zelené jehličnaté keře s kmeny o něco silnějšími než lidská paže a vysoké sotva dva, tři metry. Není choulostivý a dokázal se kořeny zachytit v puklinách kamenů na horském svahu. Je to houževnaté chlapisko jako všechny severské stromy. Je ale také nesmírně citlivý.

Je pozdní podzim, dávno už tu měl být sníh a zima. Po kraji bílé nebeské klenby se řadu dní šinou nízké mraky, namodralé jako podlitina. A podzimní pronikavý vítr už od rána výhružně utichá. Že by sníh? Ne. Žádný sníh nebude. Kleč si ještě nelehla. Ubíhá den za dnem a sníh pořád nikde, mraky se toulají někde za kopci a na vysokém nebi vyšlo malé bledé slunce a všude kolem je ještě podzim...

A kleč se ohýbá. Ohýbá se stále níž, pod jakousi nezměrnou, stále rostoucí tíhou. Špičkou škrábe o kámen a tiskne se k zemi, rozprostírajíc své smaragdové tlapy. Celá se prostírá jako zeleně opeřená chobotnice. Leží a čeká, den, dva, a to už se z nebe jako prášek sype sníh a kleč ulehá k zimnímu spánku jako medvěd. Na bílé hoře nabíhají obrovské sněžné puchýře – to se keře kleče uložily na zimu.

A na konci zimy, když zemi ještě pokrývá třímetrová vrstva sněhu, když vánice v úžlabinách upěchovala tvrdý sněhový krunýř, který povolí jen pod náporem železa, lidé v přírodě marně hledají známky jara, třebaže podle kalendáře už tu má dávno být. Ale den se neliší od zimního – vzduch je řídký a suchý a nedá se rozeznat od lednového. Člověk má naštěstí příliš hrubé cítění, vnímá příliš zjednodušeně a konec konců i smyslů má málo, jen pět, a to nestačí na předpovídání ani věštění.

Příroda má jemnější cit než člověk. Leccos se o tom ví. Vzpomínáte si na ryby z rodu lososovitých, které připlouvají klást jikry jenom do té řeky, kde byla nakladena jikra, z níž vyrostly? Vzpomínáte na tajemné trasy tahů ptáků? Rostlin a zvířat, které mohou sloužit za barometry, známe dost a dost.

A tu uprostřed nedozírné běloby, uprostřed naprosté beznaděje najednou vstává kleč. Setřásá ze sebe sníh, napřimuje se v celé své výšce, zdvihá k nebi své zelené, pobledlé, trochu nazrzlé jehličí. Slyší volání jara, pro nás nezbadatelné, věří mu a vstává na Severu ze všech nejdříve. Zima skončila.

Bývá to i jinak: ohniště. Kleč je příliš důvěřivá. Zimu nenávidí tak, že raději uvěří teplu ohniště. Když v zimě vedle sehnutého, na zimu zkrouceného keře rozděláte oheň, kleč vstane. Oheň dohoří a oklamaná limba ronící slzy hořkosti se znovu ohne a lehne si na staré místo. A zase ji přikryje sníh.

Ne, kleč nepředvídá jen počasí. Je to strom nadějí, jediný věčně zelený strom Dálného severu. Jeho matně zelené tlapy porostlé jehličím uprostřed bělostného sněhu připomínají jih, teplo, život. V létě je skromná a nenápadná – všechno okolo nedočkavě kvete, snaží se to stihnout za krátké severní léto. Jarní, letní, podzimní květiny se navzájem předhánějí v nespoutaném, bouřlivém rozkvětu. Ale podzim je za rohem, už se sype žluté drobné jehličí a nechává modříny holé, tráva se sroluje a usychá, les osiří – a tehdy je už zdaleka vidět, jak na bledožluté trávě a šedavém mechu uprostřed lesa hoří obrovské zelené pochodně kleče.

Pro mě byla kleč vždycky nejpoetičtějším ruským stromem, něčím víc než slovutná smuteční vrba, platan, cypřiš. A dřevo z kleče taky víc hřeje.

1960