1

Cesta ho vyvedla na odlehlé místo porostlé hustým osamoceným plevelem, který si příchozího měřil nepřívětivým šedým pohledem a ostražitě ježil vousy. Mezi kamením se vinula tuhá a nepoddajná vikev vystavující na stráž své modré kvítky, rudé klasy béru se houpaly v lenivém větříčku jako kopí s prapory nekonečného vojska, které se ukrylo v čase a místě a jen čeká na šťastnou možnost změřit síly. Zeleň mu omotávala nohy a Bumbljakevyč byl nucen našlapovat jako čáp, z kamene na kámen nebo po nejrůznějším železe, jež se dlouhým ležením proměnilo k nepoznání a až se hněvivě kroutilo, že mu někdo narušuje klidné zarůstání do země. Nohy se zamotávaly do bez ladu a skladu rozházených smotků drátů, hadích klubek kabelů, lan a kovových hoblin, natolik zrezivělých, že dokonce země a tráva kolem nich se pokryla rzí. Bumbljakevyč se snažil ta klubka obcházet, protože už cítil poškrábané nohy.

Čím blíže se ocital u skládky, tím hustější byly kupy železa. Zdálo se, že všechno to železo utíká, rozlézá se do všech stran a hledá samotu a pokoj v osvěžujících útrobách plevelu, aby v klidu došlo nebytí a rozpadlo se, beze stopy zmizelo.

Tam, v dálce, až skoro na obzoru, se hrdě a slavnostně vršilo smetí jako hřebeny hor, a Bumbljakevyč dokonce nabýval dojmu, že se neocitl za Lvovem, ale někde v blažené Indii a v dálce se lesknou vrcholky Himálaje, kam odešel duch Gautamy Budhy, a dokonce lze rozeznat jeho dlaň, která přívětivě kynula cizinci.

Železo se nacházelo v jakémsi tajemném pořádku, neboť když se táhly dráty, kabely a lana, pak pouze ty, dál pak začínala část přechodná – končily dráty a začínaly roury a trubky. Když minul tento pás, celkem příjemný k chůzi, ocitl se Bumbljakevyč v království kuchařského nádobí – děravé kýble a kastroly, propálené rendlíky a plechy, zkroucené vidličky, lžíce, hrnečky, černé poničené pánvičky, rozpadlé konvice, a pak náhle celé carství plynových vařičů, které oblehla tráva a ostružiní.

Asi tak za hodinu už Bumbljakevyč procházel skrz železo nejrůznějších strojů – kombajny, traktory, sečky, fukary, pluhy, vlečky… Všechno se to vršilo, naházené jedno na druhém, tak hustě, že daleké hory skládky zmizely za obzorem, a Bumbljakevyč se musel hodně snažit, aby nezabloudil.

Náhle spatřil dlouhatánskou hlaveň, která mířila přímo jemu na čelo. Na chvíli ztuhl a díval se do ústí jako králík zhypnotizovaný hroznýšem. Pak udělal opatrně krok levou nohou stranou, aby hlaveň nebyla namířena na něj. Ulehčeně se nadechl. Ale nestihl udělat ani krok, když zazněl ohlušující skřípot, obrněnec se pohnul, těžce zasípal a hlaveň opět mířila na Bumbljakevyčovo čelo. To už bylo příliš. Bumbljakevyč zvedl ruku a rozhlédl se – nikde ani človíčka. Vysoko nad hlavou mu šťastně zpíval slavík a Bumbljakevyč si pomylel: „Proč nejsem slavík, proč ne…“

Obrněnec opět zaskřípal a ve věži se otevřel poklop, z něhož se vysunula hlava jakéhosi dědka s dlouhými vousy, které trčely do stran jako věchty slámy…

„Sláva Ukrajině!“ zahřměl strejc.

Bumbljakevyč se zarazil a sotva mu došlo, co má odpovědět. Konečně vydechl:

„Hrdinům sláva!“

„Á!“ usmál se strejc. „Jste náš? Můžete dát ruku dolů. Jmenuji se Ljoljo Pucyk. Můžete mě oslovovat ,pan oficír‘.“

„Já jsem jen Bumbljakevyč. Chtěl bych dojít na skládku.“

„Služebně nebo soukromě?“

Bumbljakevyč se zamyslel, co by na tohle měl odpovědět a vybral si první možnost:

„Spíš služebně.“

„Aha,“ pokýval hlavou strejc, „a komu, pokud to není tajné, sloužíte?“

„Hmm… víte… jsem historik.“

„Historici bývají různí.“

Bumbljakevyč nabyl dojmu, že slunce ho až příliš hřeje, utrhl lopuchový list a skryl pod ním lysinu. Hlavě se okamžitě udělalo lépe, ale myšlenky se mu stejně rozbíhaly a těkaly v totální temnotě.

„Hledám jednu osobu.“

Dědek se pozorně zadíval na Bumbljakevyče, potáhl nosem a řekl:

„Neodpověděl jste na mou otázku.“

„Na kterou?“ snažil se zachovávat bujarý tón Bumbljakevyč.

„Pro koho pracujete?“

„Jak pro koho? V dané chvíli sám pro sebe.“

„To není možné. V tak nejisté době nemá nikdo právo pracovat sám pro sebe. Můžete dělat pro komunisty nebo pro moskaly, nebo proti nim. Pro koho pracujete vy?“

„Mého otce zabili. Tak jak bych mohl pracovat pro ně?“

„No, to je odpověď občana… Ale ne patriota… Škoda. Jinak bych vás hned zapsal do našeho regimentu.“

„Promiňte, ale mohu se zeptat, co děláte vy?“

„Můžete,“ odvětil strejc a zalezl do věže a zaklapl víko.

Bumbljakevyčovi nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě. Když prošel kolem obrněnce, opět uslyšel skřípání. Strejc vystrčil hlavu ven:

„Připravuji se na vojenské manévry.“

Bumbljakevyč sebou trhl a přidal do kroku. Nyní procházel mezi opuštěnými děly, obrněnci, vagóny s vyraženými okny, tahači a všemožnou vojenskou produkcí. Všeho tam bylo tolik, že by tím šlo lehce vyzbrojit několik velkých armád. Stála tam dokonce letadla a několik okřídlených raket.

2

Na vrcholky smetištních hor usedaly vrány a kavky a když se k nim cizinec přiblížil, vyvolávalo to v nich opatrnost a nejistotu – některé bily křídly na poplach, jiné nervózně krákaly, vylétaly do povětří a poté, co udělaly kolo, zas nedaleko usedaly a zatahovaly hlavu, jako by se styděly za tu paniku.

Bumbljakevyč prošel podél hor a hledal cestu. Náhle zahlédl uzoučkou uličku, něco na způsob vchodu do obrovského labyrintu.

Jestlipak někdy pronikla živá duše do tohoto smrdutého pekla? Odpadky se vršily ve vysokých hradbách, vypařovaly se z nich do slunečného prostoru omamné pachy hniloby a trouchnivění, opojné vůně zkyslé zeleniny a tlejícího chleba, sladká nevolnost kravích a koňských koster, odvezených sem trápit hladové vrány. Vlaze oddechoval papír a zadržoval ve zmačkaných dlaních kapky šťáv, kterými plynula skládka, dokonce ani vždy tak vyprahlé slunce nepilo tento červenavý kal a křenilo se, schovávalo nos do osvěžující a čerstvé vlny mraků.

Ticho se rozléhalo dokola, ani krákání, které se občas od něj odrazilo, nenarušovalo klid, ale spíše jej umocňovalo.

Bumbljakevyč vstoupil do té uličky mezi dvěma hřebeny hor a okamžitě se ponořil do hustých výparů, bořil se do měkké hlíny, která pružila pod každým krokem. Panovalo tu takové dusno, že si musel rozepnout košili a za nějakou dobu ji sundat. Celým tělem nyní cítil, jak bují onen svět, jak ho objímají, dotýkají se jej hladová fluida, pronikají do jeho pórů, do každé jeho vrásky, do každého koutečku jeho napjatého těla. Tu a tam dýmalo, což označovalo místo, kde dochází k tajemným chemickým procesům rozkladu, klokotá zakletá alchymie vnitřností, produkují se spolu s neslyšitelnými prvky neviditelné plyny. Chtělo by se rozorat, rozkopat tu sraženou v jeden celek, v jeden chorobný organismus fosforeskující masu, dostat se k samému srdci a mozku a prozkoumat její bytí.

Ale nebylo to dáno nikomu, neboť není nic mohutnějšího než odpadky a nic většího. Hory smetí jsou proorány neuvěřitelnými vzory, jako indické chrámy… […]

3

Náhle Bumbljakevyč zaslechl tiché bručení a čvachtání. Šel za těmi zvuky a v tiché slepé uličce spatřil napnutou na vysokých tyčích plachtu a pod ní muže, který právě obědval. Vedle stál starý dubový stůl s černým masivním telefonem a celou horou desek, vedle stolu se tyčil oprýskaný sejf. Bylo vidět, že ten člověk tu žije již delší dobu a asi se dokonce ani nesnaží opustit oblíbené místo…

„Dobrou chuť,“ řekl Bumbljakevyč.

„Děkuji…“ zabručel muž, zamhouřil a oko a zeptal se: „Hledáte někoho, nebo se jen tak procházíte?“

Bumbljakevyč se chtěl nejdřív muže prostě zeptat na starou bábu s kočkami, ale rozhodl se, že nebude pospíchat.

„Procházím se.“

„Ale ale. Nejeden se tu takhle procházel a navěky zůstal na skládce.“

„Kde? Tady?“

„No jejej… Tam je vám takový labyrint, že lepší ve světě nenajdete. Máme už i hřbitov, kde jsou pochováni zbloudilci.“

„A vy jste také zabloudil?“

„Já? Ne. Já tady žiju. Tady mám dům, hospodyni a další. Dokonce mám televizi.“

Muž ukázal na stařičkou omlácenou krabici s celou obrazovkou. Od krabice se táhla šňůra a vedla nahoru na tyč, na jejímž vrcholku byl přidělán rezavý saxofon.

„Můj vynález,“ sdělil muž. „Anténa ve směru na Polsko.“

„A funguje?“ zajímal se Bumbljakevyč.

„No a jak,“ chválil si muž a cpal si do pusy tak zkyslý vlašský salát, že jeho zápach ucítil i Bumbljakevyč.

„A kde berete potraviny?“

„No tady, na skládce. Vozí je sem každý den. Stát se o nás stará. A když nezavezou čerstvé odpadky, nic se neděje, lovíme ptáky. Díky Bohu stačí pro všechny.“

„A je vás tu hodně?“

„Bůh ví… Sčítání obyvatel ještě nikdo nedělal.“

„A jak se vyznáte v tom labyrintu?“

„No, já jsem starousedlík. Představte si, že já tady žiju od samého založení skládky, před mýma očima vznikaly ty vysoké hradby. Znám skládku jak vlastní čtyři prsty. A víte, proč čtyři? Pátý mi ukousla krysa! Ale to je výmysl. Skončil ještě hůř – skončil na pekáči. Hahaha!“

„A proč tedy neukážete cestu těm, kdo v labyrintu zabloudí?“

„A proč? Máme zájem na tom, aby obyvatelstva přibývalo. Existuje taková idea, že v budoucnu Velká městská skládka se musí spojit s Velkými skládkami dalších měst, následkem čehož vznikne obrovitá Megapole, která se bude rozšiřovat do všech světových stran a vznikne tak Velká světová skládka. Odpadky zatopí města a nastane Epocha odpadků, v níž se k moci dostanou popeláři, hadráři, uhlíři, hrobaři, kominíci a hovnocucové… A vy, prosím pěkně, nejste náhodou hovnocuc?“

Bumbljakevyč se podíval na své pocintané kalhoty a zeptal se:

„Vypadám snad tak?“

„Upřímně, to ne, máte na hovnocuca příliš velkou hlavu, Osobně se mi ta perspektiva, kterou jsem vám tu vykreslil, nepříliš líbí. Neboť pokud se celý svět promění na jednu velkou skládku, zmizí všechno lidské nadšení, touhy, sny… Všechno se to stane jen hloupostí, protože úplně všechno, na co si jen člověk vzpomene, bude mít pod rukou… Taková hlava, jakou máte, může patřit jen nějakému profesůrovi.“

„Jsem vzděláním historik.“

„Skvělé! Právě historiky potřebujeme. Musíte hned sednout a sepsat dějiny naší skládky. Budu vás sponzorovat. V kruzích skládky jsem známý mecenáš, víte? Máme tu básnířku, která napsala Oslavu Velké skládky… A právě já jsem ji vyplatil odměnu ve výši sta krysích kůží, z nichž si ušila krásný kožich.“

„Počkejte…“ přerušil ho Bumbljakevyč, „nemohl byste mi říci, jak se jmenuje vaše básnířka?“

„Ó, má nádherné jméno: Malva Landa! Slyšeli jste někdy podobné?“

Bumbljakevyčovo srdce začalo bít strašlivě rychle, ale nic neřekl. Muž konečně přestal jíst a rozvalil se na ušpiněných kobercích jako nějaký sultán, a pod záda si dal ixkrát přešitý polštář.

„Malva Landa!“ zopakoval slastně. „Největší básnířka všech skládek, královna kočičích tlup, významná vědkyně a archeoložka. Kolik výzkumů tu prováděla – nelze spočítat. Epochální objevy! Kam se hrabou egyptské mumie! My máme takové mumie, že už už a promluví. A kolik vzácného hmyzu a zvířat tu objevila! Nikde, v žádné encyklopedii takové nenajdete… Například, takový žárovník… Živí se pouze spálenými žárovkami. Ale nedej Bože, abyste mu dal zcela funkční žárovku – okamžitě se vznítí a zahyne… Nebo karakon. Velmi zajímavý tvor. Žere jen samé korky. Když se nažere, samozřejmě se pěkně ožere a začne bláznit. Ale má i mínusy. Protože občas se stane, že někdo korek nacpe do flašky, která se pak dostane na skládku. A ten chudák karakon do ní vleze, aby si pochutnal na korku, ale když ho sežere, nemůže se dostat ven… No, my tady chráníme přírodu a když na takovou flašku narazíme, pochopitelně ho zachráníme. Ale, kromě toho jsem vynalezl speciální nářadí na vytahování korků z flašek. Je to obyčejný provázek se smyčkou, ale chce to skutečného mistra, který to umí používat… Ale, nedal byste si kávu?“

S těmi slovy z čehosi stáhl hadr a objevil se popraskaný plynový sporák. […]