Bajaja, Antonín: Na krásné modré Dřevnici 1

Bajaja, Antonín
Na krásné modré Dřevnici 1

ukázka beletrie česká

Marián nejenže umí plavat, je o něco starší, chce nám dělat instruktora. Já, mávaje mu před obličejem síťkou na motýly, nabídku odmítám. Odmítám ji hlasem objevitele Viktoriiných vodopádů: „Budu lovit hmyz a ryby.“

Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici, Host, Brno 2009, 372 stran

Úryvek z kapitoly 12

Kontext: Léto 1947. Autor má pět roků, sestra Jeanne šest. Oba tráví s rodiči a jejich přáteli dovolenou u Štrbského plesa ve Vysokých Tatrách. Je průzračné odpoledne. Krátce po obědě přijel z Bratislavy na krátkou návštěvu profesor Fridrichovský s manželkou Luisou a synem Mariánem. Jsme na břehu jezera. V této chvíli ještě pětiletý autor netuší, že zanedlouho dojde k pamětihodné události jeho života.

Marián nejenže umí plavat, je o něco starší, chce nám dělat instruktora. Já, mávaje mu před obličejem síťkou na motýly, nabídku odmítám. Odmítám ji hlasem objevitele Viktoriiných vodopádů: „Budu lovit hmyz a ryby.“ Lituji, že nemám na hlavě tropickou helmu, kterou mi nedávno půjčil pan ředitel Novosad, zástupce firmy Baťa v Nairobi. Ale ty, drahá Jeanne, přijímáš. Syn pana profesora se ti líbí, hned se všelijak předvádíš. On taky. Rodičům to vyhovuje, mohou konverzovat s přáteli. Přesto vás maminka stojící po pás v jezeře nabádá: „Nepouštějte se daleko, stačí kousek od břehu, ať máme jistotu!“

Za dvacet minut jsou všichni vykoupaní. Odpočívají v lehátkách nebo na dekách rozprostřených v trávě mezi balvany. Srpnové slunce je mocné, dámy si nasadily širáky, paní docentová Tolarová roztáhla i slunečník. V jezeře jste zůstali jen vy dva otužilci. Už nebudíš pozornost hlasitým plácáním, plaveš jako nějaká championka a Marián vedle tebe.

Pánové probírají politiku, dámy občas zlehčí jejich úvahy interesantními klípky, neboť zjišťují, že mají společné známé. Neboť svět je malý. Z vycházky do Mlynické doliny se vrací tajemná paní Hana. Za půldruhého roku ji poznáme v Dětském ráji jako tetu Hanu, bude se starat o židovskou neteř Elu. Avšak co nevidět se stane příčinou velké události. Jistě tušíš jaké. Měj chvilku strpení.

Neboť paní teta Hana – mám dojem, že se jmenovala Kavánová – se před válkou v Bratislavě spřátelila s Oldřichem Novým a Ljubou Hermanovou, s nimiž se znala i paní Luisa. Teď se nadšeně vítají, jaká to náhoda, že se po tolika letech opět setkaly, a zrovna u Štrbského plesa! Hned vzpomínají a vzpomínají, jenže vzpomínky jako by skrývaly nějakou zámlku. Teta Hana ji zčistajasna vysloví: „Možná vás zajímá, kam jsem zmizela. Jak jsem přežila Osvětim.“ Paní Luisa přikývne.

(Sedím nedaleko, číhám na ryby a poslouchám. Poslední slovo mě zvlášť zajímá, už jsem je několikrát slyšel… bez odpovědi…)

„Až jindy, dnes je příliš krásně,“ říká teta Hana a nabízí borůvky, které nasbírala kolem Mlynického potoka. K rozhovoru se taktně připojuje paní docentová Tolarová, též znala Oldřicha Nového, ale ne z Bratislavy, nýbrž z Brna, a maminka dává k dobru recept na jehněčí pečeni s borůvkovými noky dle kuchařky paní prezidentové Benešové. Pan profesor Fridrichovský je nadšen, žádá paní profesorovou, aby si návod zapamatovala. Obrací se k tetě Haně: „Máte v pani prezidentovej skvelú menovkyňu,“ a ona se usmívá: „Přála bych si mít její garderobu,“ a usmívá se též pan docent Tolar: „Tu by si přály všechny dámy. Včetně paní premiérové Gottwaldové.“ Zazněl smích, právě sklouzávám do vody.

Opatrně, abych nevyplašil hejno rybího plůdku, které připlulo těsně ke břehu. Je to mé oblíbené zákoutí s hloubkou do půl lýtek, cítím na šlapkách prohřátý štěrk. Stačí podřepnout, trochu se předklonit, udělat z dlaní misku… a náhle ten smích. Ohlížím se. „Znáte vtip, jak přijde Kléma s Martou na Pražský hrad?“ táže se pan docent. „Takých koluje neúrekom. Ktorý máte na mysli?“ zajímá pana profesora. „Ten o želvičce.“ „Nepoznám.“ „Přijdou manželé Gottwaldovi na hradní recepci. Marta se jako obvykle naláduje k prasknutí a dostane střevní potíže. Hledá toaletu, běhá z místnosti do místnosti, každého se ptá, kde tu máte hajzl, ale nikdo z nóbl společnosti jí nerozumí. A tak profičí Španělským sálem a nějak se jí podaří vniknout do zahrad, kde je spousta stromů, keřů a milosrdná tma. Vyhrne sukni, stáhne bombarďáky, dřepne a už to z ní jede. Pak se opět upraví, pohlédne do trávy, ale očekávaná hromada nikde. Vrátí se ke Klémovi a hlásí: Představ si, že ti buržousti mají v zahradě cosi, co samo odklízí hovna. Musíme si to taky obstarat, ať je ňáká spravedlnost. Druhý den dopoledne přijde paní Hana do prezidentské kanceláře, je rozechvělá, manžel se ptá, co je ti, drahá? a ona: Edvarde, ach Edvarde, někdo nám v noci pokakal želvičku.“ Zase smích.

Rybky mi proklouzly mezi prsty a zmizely. Zbyl po nich zrychlený tlukot srdce. Možná zklamání, jenže pokakaná želvička – to se mi líbí. Taky znám několik vtipů, zničehonic jeden přichází. Slyšel jsem ho ve výčepu hotelu Balkán, kam mě vzal děda Knapek, abych se pokochal čepováním piva. V půllitru víří jantarová tekutina, je plná světla a bublin a já slyším – v Osvětimi uspořádali dozorci plavecké závody…Vylézám na břeh a volám: „Já vám taky povím vtip, chcete?“ Dámy a pánové jsou trochu překvapeni, ale pan profesor Fridrichovský pohotově zahřměl: „Samozrejme!“ a já spouštím: „V Osvětimi uspořádali dozorci plavecké závody v kyselině sírové. A víte, kdo vyhrál?“ Nikdo neví. Mlčí i pan profesor. „Vyhrál Icík. Rozpustil se první.“ Mlčení. (Žádný smích, který jsem slyšel ve výčepu hotelu Balkán. Děda mě odvádí pryč, ptám se ho, co je to ta kyselina a ten Icík, který se v ní rozpustil? Říká, že je to, jako když se hodí do vody cukr…) Otec vstal. Jde ke mně. „Co je?“ divím se. Říká: „Uděláme kolotoč. Chceš?“ „Ano.“ Bere mě za ruce, roztáčíme se. Točíme se, točíme se, pouští mě a letím… slyším p l a v e j

… letím, padám do jezera, potápím se. Pode mnou je nedozírná propast, dravé hlavatky se chystají vyrazit vzhůru, kopu nohama, hrabu rukama, voda je plná světla a bublin; chytám se hladiny, vynořuji se, dýchám, kašlu a prodírám se ke břehu. Konečně se dotýkám dna, stojím. Též dámy a pánové stojí. Vzhlížím k nim, připomínají publikum, užaslé publikum. Avšak najednou někdo zatleskal, ostatní se k němu přidávají. Nad šokem převládla radost, volám: „Plavu, plavu!“

Otec mi podává ruku. Vyhoupl jsem se na břeh, třepu se jak ratlík. On říká: „Povedlo se ti to, jsi kabrňák.“ Nezeptal jsem se, proč mě tam hodil. Úlek? Ani po letech jsem se nezeptal, už nebylo třeba. Mám rád mlčenlivé otázky a odpovědi. Pomáhají. Maminka přináší ručník, osušuje mě, chci vědět, jestli se bála, říká: „Trochu,“ a pokračuje: „Pojď si sednout ke mně na deku, vezmeš si jablko a čokoládový oplatek.“ „Po takovém sportovním výkonu ti bude jistě chutnat,“ usmívá se paní docentová Tolarová, a vtom připlouváš, drahá Jeanne, ty s Mariánem. Hned tě zajímá, co se děje a jestli jsem se třeba netopil.

„Plaval jsem.“

„Fakt? Z dálky to vypadalo jinak.“

„Ale plaval jsem, že jsem plaval…?“ dožaduji se svědectví přihlížejících, jehož se mi pochopitelně dostává. Netuším, že středem pozornosti je paní Hana.

Stojí trochu stranou. Pozoruje jezero. Zčistajasna pronáší jediné slovo – mikve. (Mnohem později jsem zjistil, že oslovila očistnou sílu vody.) Potom se podívala na mě. Položila mi divnou, v té chvíli až nesmyslnou otázku: „Už jsi viděl padat hvězdu?“

Čučím s otevřenou pusou.

„Neviděl.“

„A chtěl bys?“

„Chtěl.“

Paní Hana se obrací k celé společnosti: „Teď je právě doba, kdy padají meteory. Co kdybychom si po večeři, až se setmí, vypluli v loďkách doprostřed jezera? Odtamtud je nejkrásnější výhled na oblohu.“

Všichni souhlasí, taková zvláštnost se na Štrbském plese ještě nekonala. „To bude originální,“ vydechla paní docentová. „Pravdaže,“ zahřměl pan profesor. Nemůžeme se dočkat večeře.

Uprostřed jezera jsou vzdálené břehy, vesmír s miliony milionů hvězd a voda. Její povrch je hladký, uhladilo ho bezvětří, leskne se a rozprostírá nad hloubkou jak zrcadlo na oběžné dráze; nebýt světel a neklidu tam nahoře, mělo by barvu zašlého stříbra. Zakláníme hlavy, rozhlížíme se, číháme, jsme lovci na posedu. Nikomu není do řeči, ležérní věty odsálo tušení vzdálené síly nebo snad bytosti. Mlčení. Taková je posvátnost.

Vtom se objevil meteor – ten pomíjivý vryp. Všichni ho máme na dosah, sledujeme ho, něco si přejeme, jak se má. Avšak následuje další a další, kdosi je tam odpálkovává z několika míst současně, zdá se, že na hřišti je nějaký zmatek. Takovou štědrost jsme nečekali, snažíme se soustředit, zatímco z jezerního dna

vyplouvají síhové severní,
dotýkají se hřbetními ploutvemi hladiny,
zanechávají v pokožce plesa
pomíjivé vrypy.

Jako první si těch hieroglyfů všiml otec: „Hleďte,“ pravil a my jsme hleděli. Vzpomínám si, že paní Hana řekla: „Přála bych si tu zůstat napořád.“ Tehdy jsem rybím vzkazům rozuměl, ale ne moc dlouho, vzpomínám si.

Tomáš Garrigue Masaryk se kdysi svěřil Karlu Čapkovi, že se pokouší nalézti metodu, jak zapomínati. Nemyslel balast, který naše mozky beztak neuchovávají, ale vteřiny mnohem podstatnější, vyvolávající úzkost.

 

© Antonín Bajaja
Ukázka je z knihy Na krásné modré Dřevnici.
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložil: batulka, 14.06.2011 09:52
Bajaja, Antonín: Na krásné modré Dřevnici 1
To já "vydržela" do konce a bylo to super čtení. Jestli vyjde další díl, budu první, kdo si ho koupí:-)
Vložil: Ludmila, 04.06.2011 19:19
Bajaja, Antonín: Na krásné modré Dřevnici 1
I když kniha získala nějakou cenu, tak já vydržela číst asi 40 stránek a pak jsem ji zaklapla. Knihy, které mě nezaujmou odkládám.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4428x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce