Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici
Bajaja, Antonín: Na krásné modré Dřevnici 2

Antonín Bajaja: Na krásné modré Dřevnici

Nemohu se, drahá Jeanne, zbavit jedné vzpomínky. Doteď se mi ji nepodařilo úplně identifikovat. Má obrysy těkavých představ, jako by se bála sama sebe. Asi se při jejím zrodu zatmělo víc než jindy.

Kapitola 13
(s názvem Zastavení třinácté)

Nemohu se, drahá Jeanne, zbavit jedné vzpomínky. Doteď se mi ji nepodařilo úplně identifikovat. Má obrysy těkavých představ, jako by se bála sama sebe. Asi se při jejím zrodu zatmělo víc než jindy.

Vzplála jedna z bitev, o nichž se zpívalo, zpívá a bude zpívat, že jsou poslední. Školní rozhlas hlásí, aby se žáci pod vedením soudruhů učitelů shromáždili před školní budovou, neboť se zúčastní praktické výuky.

Ve dvojstupech či trojstupech jdeme podél Dřevnice k Cigánovskému mostu. Přecházíme na druhý břeh. Pokračujeme po Murzinově (kdysi Dlouhé) ulici k náměstí Míru a dál kolem parku k náměstí Práce.

Asi se někteří pionýři ptají, kam jdeme a co tam bude. Někteří učitelé možná krčí rameny, někteří možná něco říkají, něco o výstavě. Asi se těšíme. Možná svítí slunce. Určitě máme radost, že se ulejváme z vyučování, a všelijak se kočkujeme.

Blížíme se k osmiposchoďovému zázraku z třicátých let. K monolitu architekta Gahury s desítkami metrů výkladních skříní – k bývalému Baťovu obchodňáku přejmenovanému na Předvoj. Některé školy přišly dřív, řadíme se do fronty. Hned se nás ujímá soudružka instruktorka. Možná jich bylo víc, ale tu jednu teď vidím, má prostou halenu a na hlavě rádiovku. Povídá, že za chvíli na vlastní oči zhlédneme, čeho jsou schopni reakcionáři z řad obchodníků, živnostníků a jiných buržoazních živlů. Všelijací Jajtnerovi, Lidmilovi, Slavičtí, Mandlíkovi, Sieglovi, Turnovi, Pacholíkovi a další. V jakém přepychu si žili, zatímco dělnické děti trpěly hladem. A nyní je vše na lístky, obchody jsou prázdné, neboť šmelináři, křečkové, sabotéři, kulaci, špioni a záškodníci chcou naši lidově demokratickou republiku vyhladovět. Srazit na kolena. Už jim nestačí, že řinčí zbraněmi a rozpoutávají třetí světovou válku!

Dívám se na Emila Mandlíka. Plane jak ta poslední bitva, je zpocený, třese se. Je ti něco? Neslyší mě. Stále častěji tak hluchne. Mně se taky stále častěji stává, že někam odplouvám. Dědictví po babičce. Nebo po tetě Éně? Poblíž stojí pan učitel Hrouzek, jeden z mála, který netrvá na oslovení soudruhu, ale my už jsme si zvykli. Zřejmě povídám sou

soudruhu učiteli, Mandlík je asi nemocný.

Co je, Mandlíku? Opravdu jsi nemocný? – Je mi zle, můžu jít domů? slyším Emila. Pan učitel mu sahá na čelo, ale je tu taky soudružka instruktorka, kde se vzala, tu

tu se vzala: Zaslechla jsem jméno Mandlík. Je to ten Mandlík? Otázka se trochu ztrácí, z tlampače na rohu Tržnice zajásala hudba. Domnívám se, že: Krásné je žít, když máme tak krásnou zem, pod modrou oblohou skřivan jásá a hlásá to všem… a soudružka zvyšuje hlas: Ten Mandlík z lahůdkářství? A já, určitě já

já překřikuji tlampač: Ano, on má zavřeného tatínka, je nemocný a musí si jít domů lehnout! Ale ona: Nic mu není, simuluje! Ale pan učitel mezitím sundal ruku z Emilova čela: Má horečku, nesimuluje, ale ona: Vy mlčte! Tady to řídím já! – Vždyť pouze konstatuji… pouze se snažím naznačit… – Vím, o co se snažíte! Mandlík tu zůstane! Blížíme se již k výlohám, ta JEJICH je hned na kraji. Ta jejich, ta jejich, ta ta ta

ta ta jejich, pořád toho mám plné uši, přestože amplion vyhrává na plné pecky. Tmy vláda je svržena, zář rudá zalila povodeň dělnických mas; jen dál, rudí námořníci… první, na co zírám, je houpací křeslo v samotném středu, ale úlek (úlek?) mě odhání kamsi dozadu, stojí tam JEJICH dubová skříň, znám ji. Je pootevřená, visí v ní obleky, jimž dominuje kožich, nalevo stojí jídelní stůl, na stole hrací hodiny, porcelánové mísy a talíře a sada příborů, které se (odkud přichází to světlo?) blyští a blyští se i stříbrná tabatěrka, blyští se několik šperků ležérně pohozených na taburetu vedle bedny s nápisem UNRRA… přiložte pušky k líci, ať zazní revoluce hlas… z bedny se sype hromada konzerv, krabic a plechovek, je v nich zajisté káva, šunka, džus, kakao, čokoláda, spousta buráků, vloček… a kousek dál hrnec sádla, pytel s nápisem mouka, ošatka vajec, koš brambor, jako

jako bych zaslechl: Plivejte… plivejte… a hned nato přilétá: Kamarádi, je to mládí, kterému dnes patří svět… Zvedám

pohled vzhůru, visí tam obraz, je na něm Maria s Ježíškem. A ještě jeden obraz: zapadající nebo vycházející slunce, těžko říct, kousek vpravo je napsáno MANDLÍKOVO LAHŮDKÁŘSTVÍ, vracím se k podlaze, vzduch se čistí, již fašisti nebudou nám poroučet; je konec bídy, je konec hladu, je konec zlodějských světa řádů… na podlaze je hromada knih, poznávám Skautova dobrodružství na cestě kolem světa, Zamrzlou loď kapitána Flinta, Hovory s TGM, Chrám i tvrz, Bibli, Modré a bílé průvody mužů a žen, červené šátečky pionýrů… ale konečně si troufám

pohlédnout do centra výlohy, odkud mě na počátku něco odehnalo. V houpacím křesle fy Thonet sedí paní Mandlíková. Nehybná figurína. Vlasy má svázané do drdolu. Pro

roč jsou najednou šedivé? Stáčím obličej k Emilovi, stojí vedle mne. Taky figurína (co mám dělat?). Zase civím na houpací tonetku. Zase – tentokrát zřetelně – zní ono: Plivejte… no tak

plivejte,

a teprve teď vnímám všechny ty vlhké i zaschlé skvrny, ty čúrky stékající po skle. Pořád jich přibývá. Věci ve výkladní skříni

zdají se být rozmazanější. Nevím, kde má figurína ruce… asi v klíně… mladý je ten, kdo bojuje za šťastný život s armádou míru… Plivej, Mandlíku! Jsi hluchý nebo co? Učitel Hrouzek protestuje: To nemyslíte vážně, vždyť je to jeho… – Matka? střílí instruktorka. On musí jít příkladem! Hrouzek bere Emila za ruku, odvádí ho pryč. Okamžitě se vraťte, to je

sabotáž,

to je zrada! … mladý je ten, kdo obrozuje svět, jenž upadl málem do rozvalin… avšak ti dva se vzdalují, soudružka za nimi křičí: My si na vás posvítíme! Klade nám otázku, jak se ten sabotér jmenuje a co učí. Mlčíme. Možná všichni mlčíme. Teď se to tak možná snažím zahlédnout, neboť

byl by to důkaz snesitelnosti přírodních zákonů. Ale po skle stékají čúrky slin. Za nimi v houpacím křesle sedí socha. Někam se dívá. Očima možná zavřenýma, možná otevřenýma. Možná žádné oči nemá. Ruce má, spočívají v klíně. Leží tam vedle sebe dlaněmi vzhůru, jako by na někoho čekaly. U nohou

na podlaze výkladní skříně leží hvězdářský dalekohled, asi je mi to líto… mladý, ach mladý je soudruh Stalin… mladý je Zápotocký, mladý je Nejedlý… mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, mladá je píseň, holubička čistá, my všichni jsme mladí, měšťácký Západe, mladý je každý komunista!

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2009, 372 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse