Murakami, Haruki: Po otřesech

Murakami, Haruki
Po otřesech

ukázka beletrie zahraniční

Jošija se probudil do nejhorší možné kocoviny vůbec. Napnul všechny síly, aby otevřel oči, ale povedlo se mu to jen napůl. Levé víčko ho neposlouchalo. Měl pocit, že se mu přes noc hlava proměnila v jeden jediný veliký bolavý zub.

Haruki Murakami: Po otřesech, přeložil a doslov napsal Tomáš Jurkovič, Praha, Euromedia-Odeon 2010, 160 stran

Jošija se probudil do nejhorší možné kocoviny vůbec. Napnul všechny síly, aby otevřel oči, ale povedlo se mu to jen napůl. Levé víčko ho neposlouchalo. Měl pocit, že se mu přes noc hlava proměnila v jeden jediný veliký bolavý zub. Ze zanícených dásní prosakoval špinavý hnis, který mu pomalu zevnitř rozežíral mozek. Pokud to nechá tak, ještě se mu v hlavě všechno rozteče a zmizí. Měl ale zároveň dojem, že jestli k tomu má dojít, už s tím stejně nic nenadělá. Byl by se rád ještě trochu prospal, kdyby to bylo možné. Sám ale dobře věděl, že už neusne. Na to mu bylo trochu moc špatně.

Loupl pohledem po hodinách u postele, ale ty tam kdovíproč nebyly. Nebyly prostě tam, kde měly být. A brýle jakbysmet. Zřejmě je někam odhodil, aniž věděl, co vlastně dělá. Nebylo by to rozhodně poprvé.

Napadlo ho, že by už měl vstávat, ale sotva se na posteli trochu nadzvedl, zatmělo se mu před očima a hned se zas skácel obličejem do polštáře. Do sousedství zrovna vjelo auto prodejce sušáků na prádlo. Vaše staré sušáky vám rádi vyměníme za nové. Cena sušáků je stále tatáž, jako před dvaceti lety, tvrdil hlas z ampliónu. Fádní, donekonečna protahovaný hlas muže ve středních letech. Stačilo ho jen zaslechnout, aby se s člověkem všechno zatočilo jako při mořské nemoci. Samotný pocit nevolnosti ale ještě pořád nestačil na to, aby se mohl vyzvracet.

Jeden kamarád mu tuhle tvrdil, že když člověka trápí ráno kocovina, to nejlepší, co může udělat, je pustit si v televizi ranní wideshow, zábavně-zpravodajskou estrádu. Stačí jen zaslechnout inkvizitorské skřehotání „zpravodajů“ z řad mediálních hvězd, a všecko, co snad ještě z uplynulé noci zbývá v žaludku, se ochotně a rádo dere ven.

Tentokrát ale neměl Jošija po ránu tolik energie, aby se ještě zvedal a chodil k televizoru. Měl co dělat, aby vůbec zvládal dýchat. Uvnitř v očích mu v nepravidelných intervalech, ale tím vytrvaleji, střídal průzračnou záři kalný bílý kouř. Všechno, co viděl, bylo podivně ploché, jako nějaká deska. Takhle nějak nejspíš vypadá smrt, napadlo ho najednou. Pocit je to každopádně natolik hnusný, že si ho propříště milerád odpustí. To už by radši opravdu na místě umřel. Bože, tohle na mě už víckrát nesesílej, prosím.

Od Boha už byl jen krůček ke vzpomínce na matku. Zatoužil se napít vody a už už by byl matku zavolal, sotva se do toho ale dal, uvědomil si, že tu kromě něj už nikdo není. Matka se před třemi dny vydala s ostatními věřícími do Kansai. Neuvěřitelné, jaké jsou mezi lidmi rozdíly, pomyslel si. Máti coby služebnice Boží vypomáhá jako dobrovolnice, syn si tu zatím zvládnul uhnat takovouhle megakocovinu. Nezvedne se sám z postele, a ani nezvládne otevřít levé oko. S kýmpak to vlastně tolik pil? Vůbec si nemohl vzpomenout. Jen se o to pokusil, jako by se mu v hlavě všechno proměnilo v kámen. Nechá to raději na později, až bude mít víc klidu.

Poledne asi ještě nenastalo. Z intenzity světla, které pronikalo dovnitř mezerou mezi záclonami, ale Jošija odhadoval, že už nejspíš musela minout jedenáctá. Pracoval v nakladatelství a z pozdních příchodů mladých zaměstnanců jako on tam většinou nedělali žádnou vědu. Stačilo pak zpoždění napracovat přesčas a věc se pokládala za vyřízenou. Dostavit se ovšem do práce až někdy po obědě znamenalo, že si to od nadřízených schytá, až mu to nebude milé. Což by ještě snesl, nechtěl ale nadělat problémy věřícímu z Obce, který ho do zaměstnání doporučil.

Když se konečně vyhrabal z domu, byla skoro jedna. Kdykoliv jindy by si pod vhodnou záminkou vzal volno, v pracovním stole mu ale ležel dokument, který bylo bezpodmínečně třeba během dneška zalomit do sloupců a vytisknout, což byl úkol, který nemohl svěřit nikomu jinému.

Vyšel z nájemního domu v Asagaji, kde společně s matkou bydleli, po Centrální trati dojel vlakem do Jocuje, kde přestoupil na trasu metra Marunouči, na Kasumigaseki znovu přestoupil na trasu Hibija a nakonec vystoupil ve stanici Kamijačó. Nejisté kroky ho nesly přes spoustu schodů nahoru a pak zase přes spoustu schodů dolů. Nedaleko od stanice Kamijačó bylo nakladatelství, kde pracoval. Malý podnik se specializací na publikace pro turisty, cestující do zámoří.

Překlad © Tomáš Jurkovič
ukázka je z knihy Po otřesech
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

 

Diskuse

Vložil: Jiří Šírek, 15.12.2010 20:16
Murakami, Haruki: Po otřesech
Moc dobrá kniha, Murakami opět nezklamal a přesto, že nemám povídkové knihy moc v lásce, tak tady to je jinak. Překladatel Jurkovič se blýsknul zvláštní moravštinou, danou do úst místnímu domorodci (proč ne, ale nakone proč zrovna jakási univerzální moravština?)a úplně to podělal zkomolením jména našeho... vynikajícího spisovatele Ladislava Fukse v doslovu (udělal z něj Fuchse, což by se stávat u takovýchto věcí fakt nemělo)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4318x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce