Theele, Ivo a Kommando Elektrolyrik

Theele, Ivo a Kommando Elektrolyrik

rozhovor beletrie zahraniční

Koncem října zamířila do Prahy na pozvání Pražského literárního domu autorů německého jazyka hudebně-literární formace Kommando Elektrolyrik. Tvoří ji pět autorů a muzikantů, kteří hledají křehkou rovnováhu mezi mluveným slovem a elektronickou hudbou.

Každé umění s sebou nese víc než jen estetiku

Koncem října zamířila do Prahy na pozvání Pražského literárního domu autorů německého jazyka hudebně-literární formace Kommando Elektrolyrik. Tvoří ji pět autorů a muzikantů, kteří hledají křehkou rovnováhu mezi mluveným slovem a elektronickou hudbou. Předvádějí literaturu v akci. Pro pražské vystoupení napsali čtyři skladby inspirované Kafkou, Brodem a Leppinem – nejen o nich rozmlouval Ivo Theele:

JN: Co vlastně znamená název „Kommando Elektrolyrik“?
IT: Než vzniklo „Kommando Elektrolyrik“, existovali jsme jako autorská skupina „Kommando Schreibmaschine“. V roce 2008 jsme poznali Lukase, který do té doby sám dělal elektronickou hudbu. Skamarádili jsme se a přemýšleli jsme, jak začít nějaký společný umělecký projekt. Pak jsme nahráli první text a Lukas k němu udělal hudbu. Všem se nám to tak líbilo, že jsme se rozhodli rozjet nový vedlejší projekt pod názvem „Elektrolyrik“. „Kommando“ je pochopitelně termín, který pochází z militaristického slovníku. Pro nás je to ale především synonymum pro „kolektiv“, jen je to preciznější formulace, víc vystihuje cíl. Chceme společně šířit naše umění a to je souhrou elektronické hudby, literatury a performance.

- Své texty v podstatě recitujete, nezpíváte. Dá se tu vysledovat určitá podoba se slam poetry. Proč jste tedy hledali jinou cestu, jak naživo prezentovat literaturu?
- Chceme, aby oba prvky, tedy literatura i elektronická hudba, dostávaly prostor rovným dílem. Hudba je stejně důležitá jako text – a v případě živých koncertů stejně důležitá jako performance, show na scéně. Slam poetry se nám jeví příliš jednostranná, a to z mnoha důvodů: je tu časové omezení, většinou 5 minut, a to už předem představuje určitou překážku při psaní textu. Navíc jde o soutěž, a v naší společnosti je konkurence až běda. Neustále se vyžaduje soupeřivost, člověk se musí před ostatními prosadit. A my jsme nikdy nechtěli vystupovat proti sobě navzájem ani proti nikomu jinému. Chceme dělat umění společně. Jsme hodně odlišní, co se týče našich textů i našeho způsobu psaní a hudební tvorby. Díky tomu pokrýváme také docela široké spektrum. A to je jasná výhoda. Myslíme si, že u slam poetry vede celá soutěživost k jednoznačnému zacílení na pointu. Jsou pochopitelně i přemýšliví autoři a existují i humoristické texty, které se jen nerýpou na povrchu a nevystačí si s klišé, ale to je spíš výjimka než pravidlo. A co je nejdůležitější: hudba je v exhibicích slam poetry zakázaná. Pro nás je to příliš mnoho dogmat. Je nám milejší volnost.

- Je v dnešním dynamickém životě vůbec ještě místo pro poezii? Čím je pro vás důležitá?
- Místo pro umění je vždycky, musí být. Plní totiž v naší společnosti důležité úkoly: přivádí k zamyšlení, reflektuje svět, dostává se do nových dimenzí, přináší možnost úniku z reality, ale zároveň i konfrontaci s realitou.

- Literatura dnes často prochází takzvanou „eventizací“, stává se z ní společenská událost, nezřídka spojená se zábavou. Co vám na tom připadá zajímavé? Není to jen způsob, jak dnešní konzumní společnosti naservírovat literaturu tak, aby byla „stravitelnější“?
- Jestliže se přitom nevytratí obsah a myšlenkové poselství, nevidíme v tom žádný problém. Sami se snažíme skloubit náročnost a zábavnost. A možné to v každém případě je, myslím dokonce, že to by mělo být cílem umění. Přičemž zábava nutně nemusí být hned humor. Zábavný může být i text, který nutí k zamyšlení.

- Na pražský koncert jste složili 4 nové songy, literárně-hudební miniatury. Kdo je autorem těchto textů? A jaké to je psát nové věci na zakázku?
- Byla to pro nás nová zkušenost – tato „práce na zakázku“. Ivo a Arne napsali každý dva texty, nechali se inspirovat Kafkou, Paulem Leppinem a Maxem Brodem. Jejich dílem, ale i životními osudy. Tento přístup pro nás byl úplně nový, částečně vznikly vlastně koláže, v nichž se mísí originální texty s našimi vlastními tak, že nakonec ani my sami nevíme, co kdo psal, co je naše a co ostatních autorů. Ale především jsme rádi, že tyto texty fungují i mimo česko-německé prostředí, jak se ukázalo na koncertech v Německu a ve Vídni.

- Znali jste kromě Kafky i jiné pražské německy píšící autory, než jste se vůbec o toto téma v souvislosti s pražským koncertem začali zajímat?
- Ano, v tomto kontextu jsme znali Broda, Rilka, Werfela a Meyrinka. Ivo vystudoval literaturu a psal o Rilkovi disertaci. Úplnou novinkou pro nás ale byl objev Paula Leppina. Z toho máme obrovskou radost.

- Vznikaly tyto texty spíše spontánně, nebo se za nimi skrývají hodiny rešerší a hledání?
- Pochopitelně, že při práci s texty rešerším neuniknete. V tomto konkrétním případě jsme si nejprve nastudovali životopisy autorů a četli jejich romány. Především takový Paul Leppin je v Německu naprosto neznámý. Když jsem objevil jeho romány, hned jsem si usmyslel, že je nějak zapracuji do svých textů. Leppinův jazyk je totiž básnicky zhuštěný, ale především velmi muzikální. Takže si o zhudebnění vyloženě říká.

- Jak by se tedy dal přesněji popsat vztah písňových textů a původní literární předlohy? Např. ve skladbě nazvané Krátký proces, která již svým titulem evokuje slavný Kafkův román, je shrnuta hlavní myšlenka ve slovech: „Zákon nehledá vinu, je obžalován viníky. A protože je obžalován viníky, nikdy u soudu vinu nehledejte.“
- Je to tak, song přesně vystihuje hlavní myšlenku, ale přináší i nové podněty, rozvíjí tuto tezi dál, vytváří určitou vazbu na současnost a dnešní justici. A hudba dokresluje atmosféru, která člověka absolutně svírá, je v ní cosi tísnivého, a to ještě stupňuje výpověď textu.

- Na pozadí textu inspirovaného Paulem Leppinem je čitelná jeho próza Severinova cesta do temnot. Předpokládám ale, že tady šlo především o postižení atmosféry staré Prahy než o obsah knihy. Jak se v tomto případě odvíjel při psaní dialog s původním textem?
- Zajímavý se mi zdál především historický kontext, který postihuje právě ona atmosféra. Kolem roku 1900 naplňoval společnost německy mluvících Pražanů pocit úpadku. Ve všem bylo cosi morbidního, zasvěceného zániku, a to se pochopitelně vyhroceně odráželo i v subjektivně laděných literárních textech. Česká společnost tou dobou naopak vzkvétala, čeština se stala druhým úředním jazykem, šlo ji studovat na univerzitě, literatura zažívala velkou emancipaci. Myslím, že vylíčit takový společenský vývoj na příkladu velmi senzitivního člověka je opravdu působivé.

- Na internetu je několik videí z vašich koncertů. Je na nich dobře vidět, že živá show vás především baví. Ale sami sebe přece nechápete jen jako baviče. Působíte taky trochu jako rebelové…
- Pochopitelně nechceme nabízet pouhou zábavu, to je jasné. Ale za rebelii bychom to taky neoznačili. V textech se kriticky vyjadřujeme vůči společenským poměrům, to nás totiž pálí den co den. Chápeme to zčásti i jako jeden z úkolů umění – zabývat se kriticky naší společností. A dáváme najevo své názory, v souvislosti s politikou nebo estetikou (ani to se od sebe často nedá oddělovat) – své názory zkrátka artikulujeme v umění. Každé umění s sebou totiž vždycky nese víc než pouhou estetiku. Sám umělecký tvůrce si toho někdy nemusí být vědom – a někdy ani recipient. My se ale naprosto vědomě a kriticky vyjadřujeme k aktuálním poměrům, ať už jde o konzumní chování nebo plíživou roli soukromé sféry, hloupý hédonismus nebo politickou orientaci společnosti, která zjevně stále víc tíhne napravo, což souvisí s diskriminací menšin a se vším, co se dá chápat jako „heteronormativní“. A to s rebelií ani provokací nijak nesouvisí, to je otázka kritického myšlení.

- Vaše texty jsou nepochybně kritické, někdy ale dokonce i vulgární. Proč?
- Běžně mluvený jazyk je v mnoha případech vulgární, takže je jasné, že tenhle aspekt hraje roli i v našich textech. Vezměte si, jak často se v obyčejném životě setkáváte s „vulgárními“ formulacemi nebo i se sprostými slovy? Tomu se samozřejmě nemůžeme a nechceme vyhýbat.

 

© Jitka Nešporová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2524x

Inzerce
Inzerce