Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách

Rudiš, Jaroslav
Konec punku v Helsinkách

recenze beletrie česká

Jaroslav Rudiš patří mezi největší hvězdy donedávna nejmladší spisovatelské generace, která se nicméně pomalu blíží středním letům. Možná i proto je jeho poslední román mnohem vážnější a smutnější než ty předchozí.

O smutných pankáčích
Jaroslav Rudiš
: Konec punku v Helsinkách, Labyrint, Praha 2010, 268 stran, ISBN 978-80-87260-17-3

Jaroslav Rudiš patří mezi největší hvězdy donedávna nejmladší spisovatelské generace, která se nicméně pomalu blíží středním letům. Možná i proto je jeho poslední román mnohem vážnější a smutnější než ty předchozí.

Neznamená to, že by předtím psal povrchně: jen „vážnější“ stránky svých příběhů soustavně překrýval epizodními historkami či legrační „mimoňovitostí“ hlavních hrdinů. I Konec punku v Helsinkách je vyprávěn zábavně, lehce a s vtipem, ale osudy dvou ústředních hrdinů (a vypravěčů zároveň) jsou značně bezútěšné a v závěru jen jednomu z nich zasvitne jakás takás naděje v podobě vnitřní psychické očisty.

Hlavním vypravěčem je čtyřicátník Ole, bývalý punker (měl i vlastní skupinu, která dokonce zažila krátké období nelokální popularity), momentálně provozovatel baru Helsinky v nejmenovaném velkém (východo)německém městě, za nímž tušíme Lipsko, kde Rudiš střídavě bydlí. Ole je dalším z galerie Rudišových oblíbených „lůzrů“ – rozdíl oproti mladíkům z minulých románů, kteří k tomu byli disponováni osobnostně, spočívá ve skutečnosti, že Ole si svůj současný stav tak trochu sám zavinil předchozím zhýralým životem. Momentálně je bez vztahu (manželka od něj před lety utekla kvůli nevěrám a dospívající dcera nijak netouží se s ním vídat) a bar jakžtakž prosperuje jen do chvíle, než jej navštíví úředník a oznámí Olemu, že kvůli narušené statice zdí (pod zemí se kope tunel) bude muset zavřít. Ole bere všechno tak nějak stoicky, protože na něj poslední dobou doléhá jedno dávné selhání.

To selhání má hodně společného s Nancy, druhou hlavní hrdinkou a vypravěčkou. Její příběh, psaný formou fiktivního deníku, se odehrává o nějakých dvacet let dříve, v roce 1987 v Jeseníku. Ani Nancy na tom není zrovna nejlépe: bude jí sedmnáct a skamarádila se s partou místních pankáčů, což v oné době na onom místě znamenalo akt odvážné rebelie, která nezůstala bez trestů. Nancy má potíže doma i ve škole, drtí ji marasmus reálného socialismu i zdravotní problémy po černobylské havárii. S Olem se ten rok potká na dodnes legendárním koncertě (západo)německé punkové skupiny Die Toten Hosen, která se tehdy v Plzni na jednom pódiu sešla s ikonou normalizačního popu Michalem Davidem; a skončilo to patřičně divoce. Více se nesluší prozrazovat, protože Rudiš má tentokrát zápletku i kompozici knihy nečekaně dobře promyšlenou.

Konec punku v Helsinkách se v mnohém vrací k autorově prvotině Nebe pod Berlínem. Potkávají se tu rázovité postavy, které mají společný nadstandardní zájem o rockovou (nikoli jen punkovou) hudbu a vedou poněkud neuspořádaný život. Rudiš je sleduje s pochopením i ironickým odstupem: jsou mu sympatičtí a dost možná se cítí být jedním z nich, ale zároveň si uvědomuje, že jejich mírně nonkonformní život je spíše politováníhodný; rozhodně ne zábavný, inspirativní a dobrodružný, jak to často prezentují jiní.

Román je zároveň studií mladistvého protestu ve dvou různých obdobích: ve zmíněných osmdesátých letech, kdy za překročení jeho úzkých hranic v Jeseníku i v Oleho Německé demokratické republice hrozil přinejmenším vyhazov ze školy, a v současnosti, kdy je gesto protestu vtahováno do šoubyznysu a reklamních kampaní. A když chce někdo autenticky protestovat jako Oleho dcera Eva, zbývá mu jen krajně anarchistická (sebe)destruktivní forma. Rudiš se přitom nezabývá ani tak tím, zda jsou důvody a cíle Eviných nejprve hravých a později nebezpečných útoků legitimní nebo alespoň ospravedlnitelné, spíše konfrontuje z dnešního pohledu zcela nevinná pankáčská vzdorovitá gesta s Evinými pyrotechnickými manévry. A konfrontace se projevuje i na jazykové úrovni: jestliže pasáže vyprávěné Olem jsou věcné, neutrálně hovorové, v deníkových záznamech Nancy i v Evině „manifestu“ Hezký lidi se Rudiš pustil do subkulturního argotu. V obou případech mu to vychází: Nancy „píše“ lapidárním klackovitým stylem, takzvaně „se s tím nesere“, v každém druhém odstavci hovno, no future a silácké germanismy („mutr“, „dvojbrudr“); pro dynamiku románu je to neobyčejně osvěžující. Evin manifest naopak rytmus zpomalí, protože čtenář se musí prodírat houštinou kontextových metafor a anglicismů („jedeš svůj link“, „iksajtyd“, „nepřítel nambr van“), které jsou vlastní internetové generaci. Respektive to tak bylo zamýšleno a níže podepsaným příslušníkem generace „sametové“ pochopeno; zda to stejně vnímají i ti, kteří takovým jazykem opravdu mluví, mohou posoudit jen oni – na působivosti textu to ovšem nic nemění. Zpomalení je to paradoxní, protože Evin jazyk je zejména oproti Oleho poklidným pasážím maximálně zhuštěný, rychlý, úsporný a generačně „cool“.

Knize bych vytkl jen dva momenty. Z románu není jasné, proč byl manažer Oleho kapely Malcolm agentem Stasi: na koho a proč donášel a komu škodil. Jeho postavu Rudiš trochu odbyl, navíc zřejmě s ohledem na utrápeného Oleho nasměruje jeho pozdější život k horšímu – šíbři Malcolmova druhu se naopak v kapitalismu prosazovali snadno a rychle. A také tragédie ústřední zápletky působí příliš náhodně, zvláště když se zdá, že Rudiš si dlouho připravuje trochu jiné zakončení Nancyina příběhu. Konkrétně: rozjetý náklaďák je laciná rekvizita.

Konec punku v Helsinkách je nepochybně nejlepší Rudišův román, protipól mdlého předchozího Potichu. Pokud autorovi došly zábavné i posmutnělé historky, jimiž oslňoval publikum v Nebi pod Berlínem a Grandhotelu a které z něj činily nejmladšího, „punkrockového“ Hrabalova dědice, nyní našel novou polohu: melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale ony postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesahem. Na veřejných čteních s tím možná nebude mít tak bouřlivý úspěch jako dřív, ale v osamělém začtení se musí každý soudný čtenář Rudišovo zrání ocenit.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 397 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pavel Mandys, 19.07.2011 22:20
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
Ad Jeňutka: Podívejte se debatu mezi mnou a Richardem a s trochou představivosti by vám to mohlo dojít. Co asi tak mohou být svítící oči?
Vložil: Jeňutka, 19.07.2011 20:53
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
Možná jsem to z knihy správně nepostřehl, ale co mělo znázorňovat "černý lesklý zvíře se svítícíma zlatýma očima", který se zjevovalo Nancy?
Vložil: Terka Zrz, 07.01.2011 12:32
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
Je to můj první Rudišův román a jsem nadšená chytrostí kompozice i podivně přitažlivými "punkáčovými" postavami, jejichž ztroskotané osudy nejsou v dnešním světě zase tak nereálné.
Vložil: Keksik, 07.12.2010 09:52
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
Rudiš je sice o pár let mladší než já, ale považuju ho za svýho generačního spisovatele. V kontextu toho, co jsem od něho četl je tohle fakt zatím nejlepší. Přelouskal jsem "Helsinky" za dva dny a už teď se těším, co nového Rudiš chystá.
Vložil: Pavel Mandys, 20.11.2010 15:40
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
Rozjetý náklaďák se objeví už v první třetině knihy, takže není důvod ho tajit. Jednotlivosti vytýkám právě proto, že na princip je povýšit nelze - v kontextu celku knihy jsou vskutku jen dílčími nedostatky. Ad marta: uvozovky naštěstí existují.
Vložil: Richard, 20.11.2010 01:06
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
Nechci rejpat, ale "nesluší prozrazovat" vs. "rozjetý náklaďák" si fakt trochu protiřečí. Kromě toho vytýkat jednotlivosti a nesnažit se je povýšit na princip mi přijde trochu zbabělé. Na Rudišovu knihu jsem slyšel poměrně dost názorů, většina z nich nepříliš lichotivých, takže docela oceňuju, že autor... považuje Konec punku za nejlepší Rudišův román. Ale jeho argumentace mě moc nepřesvědčila.
Vložil: marta, 17.11.2010 18:21
Rudiš, Jaroslav: Konec punku v Helsinkách
nebesa nebesa. co by autor recenze delal, cim by si pomahal pak, kdyby neexistovaly uvozovky?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

68%čtenáři

zhlédnuto 11290x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce