Pratchett, Terry: Nevídaní akademikové

Pratchett, Terry
Nevídaní akademikové

recenze fantasy

Nový román Nevídaní akademikové spadá mezi ty zeměplošské knihy, v nichž se na placaté planetě objeví cosi, co tu dřív nebylo, ale protože to funguje v celém mnohavesmíru, je nemyslitelné, aby o to byla Zeměplocha ochuzena.

Fantasy a fotbal
Terry Pratchett
: Nevídaní akademikové, přeložil Jan Kantůrek, Talpress, Praha 2010, 592 stran, ISBN 80-7197-392-8

Terry Pratchett má mezi českými čtenáři tak dobré jméno, že nakladatelství Talpress nemusí investovat do reklamy. Dokonce nevadí, že britskému humoristovi, píšícímu o fantasy světě na zádech želvy, příliš pozornosti nevěnují ani mainstreamová česká média. Napsal už přes třicet knih a víceméně všechny se skvěle prodaly, dotisky starších dílů Zeměplochy jdou také do tisíců, a hlavně – když vyjde nový Pratchett, fanoušci si to okamžitě sdělují, protože na novinku od Pratchetta se čeká jako na humanitární vak inteligentního humoru shazovaný na poušť nudy a šedivosti.

Pochopitelně všechny díly Úžasné Zeměplochy nebyly úplně úžasné, ale Pratchettův standard je o poznání výše než u kteréhokoli obdobně pilného autora. Zeměplocha je fenomén, který se vyvíjí nejen na papíře, ale i v našem reálném světě, jehož je tak trochu potměšilým zrcadlem. Zeměplocha je také fenomén mezigenerační (první díl vyšel v Británii už v roce 1986) a Pratchett je ten maličkatý brýlatý pán s plnovousem a v černém klobouku, který má rád Prahu. A má také vzácnou mutaci Alzheimerovy choroby.

Zejména poslední informaci stravují fanoušci, ale také autor sám, poměrně těžko. O nemoci se ví už dva roky, ale Pratchett tvrdošíjně píše dál za pomoci přístrojů a přátel (jemná motorika mu přestává sloužit) a jeho knihy v sobě mají ještě něco navíc, co se dalo v dílech předchozích pouze tušit: nad obzorem jeho humorných příběhů se vznáší jakýsi zlověstný a silně znepokojivý mrak...

Pratchett ve svých knihách nikdy netajil, že existuje Smrť. Naopak. Udělal z něj jednu z hlavních postav. Velmi záhy ale také přestal tvrdit, že na světě jsou jen samí milí a hodní lidé, kteří to s vámi v podstatě myslí dobře. Myslí si ovšem, že spravedlnost by měla existovat a ti hodní by měli víceméně vyhrát.

Náměty knih pana Pratchetta přitom nejsou o velkém boji dobra se zlem, jak by se dalo předpokládat ve fantasy knihách. Upřímně řečeno, jeho knihy patří k žánru fantasy jen formálně. Fantasy kulisa překrývá podstatu námětů, které se týkají lidí (jedna)dvacátého století a jejich poklesků, z nichž si autor obzvláště rád dobírá fanatismus a ohlupování davů. Pratchett je mistrem v komponování postav. Jeho figury mluví a jednají tak životně, že je možná dobře, že žijí na světě neseném vesmírem na hřbetě kosmické želvy – a všichni čtenáři to vědí. Jinak by to totiž mohli být naši sousedé. A přiznejme si, že kulisa podivuhodného placatého světa je přece jenom čtenářsky přitažlivější.

Nový román Nevídaní akademikové je přesně takový, jak bylo popsáno výše. Spadá mezi ty zeměplošské knihy, v nichž se na placaté planetě objeví cosi, co tu dřív nebylo, ale protože to funguje v celém mnohavesmíru, je nemyslitelné, aby o to byla Zeměplocha ochuzena. V Pohyblivých obrázcích to byl film a jeho pozlátko, v Sekáčovi se zhmotnilo velké nákupní centrum, v Těžkém melodičnu rokenrol. V Nevídaných akademicích jde o fotbal, jenž zasáhne největší město Zeměplochy Ankh-Morpork silou přímo nevídanou.

Pratchett velmi přesně vystihuje, že fotbal není pouze hra, ale zejména fenomén tvořený lidmi kolem ní. V onom divokém fandění se lidé mohou proměnit ve „skrumáž“, která má vlastní vůli a osobnost, v níž se jednotlivec včleňuje do davu. Sám Pratchett rozhodně nepatří k typickým fotbalovým fanouškům, a právě proto jsou možná Nevídaní akademikové první kniha o fotbale, kterou si budou chtít přečíst i ti, kteří tento sport – a zejména pak „skrumáž“ – nenávidí. Svého nepřítele je třeba znát a Pratchett servíruje fotbal pěkně rozporcovaný (a místy i pěkně krvavý).

Přesto není téměř šestisetstránková kniha pouze o fotbale. Jak je Pratchettovým zvykem, rozvíjí se v jedné knize hned několik příběhových linií. Jednou ze zásadních změn ale je, že zatímco dříve byly jednotlivé motivy dost striktně odděleny, v Nevídaných akademicích do sebe organicky zapadají; z vypravěčského hlediska představuje kniha jeden z Pratchettových vrcholů. Pravidelní čtenáři pak ocení i vystoupení mnoha ze stovek populárních postav, kterými autor Zeměplochu za ta léta zalidnil (případně zatrolil či zatrpaslil), ve vedlejších, nikoli však bezvýznamných rolích, v nichž dále rozvíjejí metapříběh celého fantaskního světa.

Nebyl by to Pratchett, kdyby nebyla kniha plná narážek a výpůjček. Ale i na tomto poli zachází Pratchett stále dál. Dosahuje dokonalosti v umění zkratky, takže zatímco dříve přece jen nastínil, o kterého klasika by mu tak asi mohlo jít, zde stačí pouze tolik, že hlavní milovník a jeho vyvolená jsou ze znepřátelených fotbalových družstev (a ano… Julie je Julie), že hlavnímu milovníkovi napíše jeho ošklivý přítel (který je zde navíc ork) milostnou báseň pro jeho vyvolenou. Nebo to, že Julie navštíví módní přehlídku, kde je oblečena do krásných šatů (respektive zbroje) a stane se hvězdou večera, aby pak tajemně zmizela a celé město ji marně hledalo. Ani jedna z narážek ale nepokračuje tak, jak by mohl čtenář po předchozí zkušenosti čekat. Téměř vše se řeší racionálně a všechno zcela lidsky (rozhodně ne dokonale, ale velice uvěřitelně).

Číst Nevídané akademiky je jako vracet se po nějakém čase domů. Všechno je, jak má být, jen tu a tam proběhla nějaká menší změna, která nás udiví, ale akceptujeme ji. Příběhy se odvíjejí, pokračují, i když je právě nesledujeme. Život jde dál a je jen na nás – stejně jako na jednotlivých hrdinech Zeměplochy –, jak s ním naložíme. Kupodivu právě toto je hlavní poslání nejen fotbalových Nevídaných akademiků, ale posledních několika Pratchettových románů. Každý jsme ve světě sám za sebe a jsme zodpovědní za svoje činy.

Zeměplocha se stává něčím podobným tomu, co Pratchett ve své knize nazývá skrumáží. Žije svým vlastním životem. Fanoušci k ní upírají své myšlenky a na dálku komunikují s jejími postavami. Pratchett pouze určuje zaměření pomyslného teleskopu na ten který příběh, jenž se na podivuhodné planetě právě odehrává. Zeměplocha je živá a obejde se i bez nás. Otázkou zůstává, jestli bychom se my obešli bez ní.

 

© Richard Klíčník

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 315 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 5299x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce