Jehošua, Avraham B.: Pan Mani

Jehošua, Avraham B.
Pan Mani

recenze beletrie zahraniční

Pan Mani, druhý román izraelského spisovatele A. B. Jehošuy, je formálně nesmírně zajímavým experimentem a současně skvělým čtenářským prožitkem

Pan Mani anebo výjimečný formální experiment
A. B. Jehošua: Pan Mani, přel. Magdalena Křížová, Pistorius & Olšanská, 2010, 350 stran, ISBN 978-80-87053-40-9

Pan Mani, druhý román izraelského spisovatele A. B. Jehošuy, je formálně nesmírně zajímavý experiment a současně skvělý čtenářský zážitek.

Pan Mani se ihned po svém vydání právem zařadil mezi nejdůležitější experimentální počiny moderní hebrejské prózy. Na rozdíl od svého prvního mnohohlasého románu Milenec zvolil tentokrát A. B. Jehošua formát zcela opačný. Na stránkách tohoto výjimečného díla se totiž čtenář setká pouze s jednou stranou rozhovoru, druhý hlas, hlas dialogického partnera, chybí. Tento originální text zahrnuje pět promluv, v nichž mimo jiné vystupuje určitým tajemstvím opředená postava jménem Mani. Třírozměrný propletenec (člověk, místo, čas) pokrývá více než stopadesátiletou historii mužské linie rodu Mani, která je až na poslední rozhovor líčena z pohledu ostatních hrdinů. To této postavě přidává na jisté mysterióznosti, ať již se jedná o kteréhokoli rodinného příslušníka. Současně je tím lapidárně vyjádřena snaha opačná: odkrýt hlubiny identity člověka, pohnutky jeho jednání i jeho nejskrytější myšlenky.

Červenou nití románu jsou hraniční události lidské existence, tedy narození a smrt. Smrt ve všech podobách (přirozená, sebevražda či pokus o ni, odsouzení k smrti, smrt násilná) i zrození symbolizují počátek kladení otázek i poslední šanci na jejich položení. Již samotné jméno Mani vyvolává u některých hrdinů tázavé reakce a pokusy dopátrat se jeho významu:

„Samozřejmě že má jméno.“
„Mani.“
„Ano, takhle jednoduše.“
„Nic víc… Prostě jen Mani…“
„Nemyslím si, že by to vzniklo zkrácením něčeho delšího… ale…“
„Možná od mánie…“ (str. 108).

„Mani, pane. Tak se jmenuje.“
„Josef Mani, zní to jako money, ale s penězi to nemá nic společného, ani s mánií“ (str. 158).

„Neříkal jsem to už? Mani…“
„Moše…“
„Docela rozšířené orientální jméno…“
„Mánie, ano, zní to tak… Ale počkej… Vydrž…“ (str. 223).

Jehošua k volbě jména svého hrdiny poznamenává, že se nejprve rozhodl pro ne zcela neobvyklé irácké židovské jméno Mani, a až pak se začal rodit jeho význam. Literární kritik Leon Judkin v něm vidí slovní hříčku, neboť hebrejské „ma/mi ani“, které se při rychlé či nedbalé výslovnosti skutečně podobá staženému slůvku „ma-ni“, neznamená nic jiného než co/kdo jsem, čili základní otázku lidského bytí.

Spojení epicko-chronologické stavby s dramatickým dialogem ještě zdůrazňuje moment konfliktu, v němž se člověk nachází. S ním souvisí i již výše zmíněná identita, lidská i židovská. Německý voják Egon, mluvčí druhého rozhovoru (Iraklion 1944), například věří, že Židé se mohou „zrušit“, což zcela odporuje nacistické ideologii: „A v tu chvíli, babičko, se tenhle civilista Mani napřímil, vrhl zoufalý pohled na manželku, aby zjistil, jestli i ona porozuměla tomu, co právě zaznělo, a pak ke mně vzhlédl a upřel na mě jasný, neuhýbavý pohled, a už se nikdy nedozvím, babičko, jestli se mu ta odpověď vylíhla v hlavě bezprostředně v tu chvíli, nebo ji v sobě nosil už dlouho, možná od té doby, co nalezl otce mrtvého vedle těch obřích džbánů, a teprve teď se mu naskytla příležitost vyslovit ji nahlas. Protože pak ze sebe vykoktal, babičko, tahle slova: Ano, byl jsem dřív Žid, ale už nejsem… Zrušil jsem to…“ (str. 125). Poslední rozhovor (Athény 1848) představuje kontrapunkt: „[…] než jsem se nadál, stál kolem mě hlouček bosých Izmaelitů potemnělých tváří, na hlavách měli zmačkané fezy, někteří byli zachumlaní do černých kúfijí, stáli tam tiše a mírně, jako by je právě probudil ze spánku, madam. A Josef mi řekl: Tady je máš, otče, to je tvůj minjan. A já se vyděsil: Co je to za lidi, synu? A on mi v tom nočním tichu pošeptal, jako by zešílel, moudrý Hadajo, můj pane a učiteli, a má drahá doňo Floro: Tohle jsou Židé, otče, kteří dosud nevědí, že jsou Židé…“ (str. 307). Drobnější poznámky týkající se židovské identity najdeme i u mladého poručíka Horowitze (rozhovor třetí, Jeruzalém 1918), který byl pověřen obžalobou Josefa Maniho podezřelého z protibritské špionáže. Horowitz se zpočátku obává, že mu případ nebude svěřen, protože on sám je Žid. Z těchto obšírnějších i marginálních zmínek je tedy zřejmé, že otázka židovské identity, která mnohdy vyvstává za určitých historických okolností, je v Jehošuově románě jedním z důležitých témat.

Opakující se „zrození“ i motiv lůžka, které se vrací v nejrůznějších obměnách a narážkách (např. přítelkyně Efrajima Maniho, Hagar, spí v posteli babičky Mani; Josef spí v posteli rabiho Hadaji, když je on na cestách; Avraham Mani spí v posteli Flory, manželky rabiho Hadaji, kde nakonec rodí i jeho ovdovělá snacha Tamara, která je Floře podobná jako vejce vejci, apod.) vyjadřuje silnou touhu po citovém poutu jak partnerském (Avraham se původně ucházel o Floru), tak rodičovském (Hagar toužící po otci – její vlastní otec padl, když byla ještě malá; Josef Mani obdivující rabiho Hadaju jako vlastního otce). Tuto touhu po „pokračování“ nakonec svým způsobem dotvrzuje i existence porodnice v jeruzalémské čtvrti Kerem Avraham, která rodině Mani patřila. Současně jde o vyjádření i jisté rodinné kontinuity, ve které lze nadto spatřovat paralelu k židovským dějinám. Ani ty se neobešly bez tragických zvratů, putování z místa na místo a hledání sebe sama i svého postavení ve  světové společnosti.

Překladatelsky nelehkého úkolu se se ctí zhostila Magdalena Křížová, a tak se, i jejím přispěním, dostává do rukou českého čtenáře jeden ze skutečných skvostů izraelské literatury, který je zajímavý jak po formální stránce, tak z hlediska pečlivé volby historického pozadí. Právě ono – i přes rozdělení do jednotlivých dialogů popisujících pokaždé jiné časové údobí i místo děje (rozhovor první, Mašabej Sade 1982; rozhovor druhý, Iraklion 1944; rozhovor třetí, Jeruzalém 1918; rozhovor čtvrtý, Jeleni Sad 1899; rozhovor pátý, Athény 1948) – velmi neotřele mapuje důležité historické mezníky. Současně s tím je Pan Mani i citlivým vhledem do univerzální situace člověka, ať již historicky podmíněné, či nikoli.

© Tereza Černá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 263 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 4282x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce