Když čert nemůže do thrilleru, obvykle do něj nasadí ženskou. Nebo naopak chlapa, když už máme tu genderovou rovnost a víc a víc autorů na ni reaguje vyšetřovatelkami v sukních namísto tvrdých mužů, na jaké jsme v žánru z tradice zvyklí. A to v roli partnera hlavní postavy. A pokud možno i žvatlavého potomka. V knize bývají zhusta proto, aby zdržovali děj, aby se s hlavním hrdinou po práci vykecávali o ředkvičkách zrajících pod okny a o darebných spolužácích, kteří mičudou vyrazili sousedovic okno; aby zkrátka generovali sentiment toho typu, který patří do knih Danielle Steelové, ale ne do kriminálního žánru. A stránky přibývají, což při současných autorských smlouvách není nepodstatné, a nakladatel má naději, že ke kdysi přísně mužské četbě přitáhne i slabší pohlaví (jak se už stalo), snad i babičku s dědečkem a kniha bude vhodná možná i pro pejska, který si příští díl třeba taky koupí, naučí-li se do té doby číst. Člověk maně vzpomíná na tvrdé hrdiny Mickeyho Spillanea, kteří v zásadě každou ženskou, jež jim vstoupila do cesty, pro jistotu zastřelili.

Výše zmíněný autorský nešvar naštěstí není případ Michaela Connellyho. Nebo přesněji řečeno: není to případ 9 draků.

Až na pár výjimek Connelly svoje romány cyklí a série s losangeleským detektivem Harry (Hieronymem) Boschem je se čtrnácti svazky z jeho sérií nejobsáhlejší. Od Černé ozvěny s ním soustavný čtenář za sedmnáct roků zažil kdeco, nakonec i něco na způsob domáckého žvástání o zahrádce. To ale záhy ustalo, protože Bosch se s bývalou agentkou FBI Eleanor Wishovou rozvedl. Zůstal sám, ideální příklad vlka samotáře, nerozptylovaného od kriminálních případů, pro které si přece tyhle knihy kupujeme. Pořád ale mohli s exchotí zanášet do knih nepatřičné, rozptylující elementy, protože nepřestali být ve styku a pojila je dcera.

Tak tohle skončilo. Connelly nechal v 9 dracích Eleanor Wishovou zastřelit. Zaonačil to tak, aby Bosch měl dost zlé svědomí – drobnými chybičkami její smrt vlastně zavinil – a abychom tu měli základ pro sloj sentimentu v dalších knihách. Ale ženská je z cesty.

V téhle boschovské položce hrála hodně významnou úlohu a ještě větší roli sehrála jejich už už pubertální dcera Madeline. V Hong Kongu, kde s matkou žila, ji unesli. Měla to být výstraha Boschovi, aby ucouvl z vyšetřování případu vraždy čínského majitele losangeleského obchodu s alkoholem. Ze zdánlivě banálního případu se vyvinula kauza, na níž mají zájem Triády, čínská mafie.

Connelly je právem považován za dědice klasiků procedurálního policejního románu v čele Edem McBainem. První část 9 draků z této linky nevybočuje. Podobně jako v každém předešlém románu nahodil Connelly i zde některé zajímavé aspekty policejní praxe, z nichž ty zákulisní (vzájemná nevraživost jednotlivých policejních složek, hierarchická rigidita, hloubka kolegiálních vztahů, rasové předsudky apod.) jsou možná zajímavější než sama vyšetřovací procedura, byť i zde autor pátrá po všech novinkách a překvapí třeba novou metodou snímání otisků prstů z vystřelené nábojnice.

Pak ale nastane ostrý střih, na který si žádný z praotců policejního subžánru netroufl, a kniha se mění ve strhující akční příběh. To není novinka ani v současné podobě policejního románu, ani u Connellyho, ale novum pro Bosche spočívá v tom, že značný díl stránek prodlí v Hong Kongu, kam se vydá o závod s časem vysvobodit unesenou dceru.

Connellyho mistrovství spočívá v tom, že skvěle zvládá obě polohy, i když k jejich bezešvému skloubení se ještě nepropracoval. Akční příběh z Hong Kongu se čte jedním dechem a Kowloon, přelidněná hongkongská čtvrť, která dala knize název, protože to v čínštině znamená právě Devět draků, ožívá před čtenářovými zraky poměrně přesvědčivě, i když je znát, že Connelly místo navštívil jen letmo, pokud vůbec, protože exotické lokace v podání autorů, kteří v daných místech žili (např. Thajsko v thrillerech Johna Burdetta), vyvstávají plastičtěji.

Po návratu domů se s Boschem vrátíme na chvíli k policejní rutině, aby poté bublina Triád spíše prázdně splaskla a rozuzlení případu vraždy překvapilo spíše svou prostotou než převratností.

Kromě výčitek svědomí k posílení už tak mocné melancholie, která ho po celou sérii charakterizuje, si Bosch domů přivezl i dceru. Místo aby šel do práce, stará se o její umístění do školy a jezdí s ní nakupovat zařízení pokojíčku. Vyřešil jeden případ, ale v jeho průběhu prodělal turbulencí v osobním životě na tři knihy. A kupodivu – čtenáře to ani nebolelo. Ten, který s detektivem sdílí aspoň trochu sentimentu, si dokonce možná v duchu projel, co všechno s ním za ta léta prožil, a vedle zločinů se mu možná vybavily i osobní momenty z Boschova života a jeho vývoj a proměny v průběhu série. Pokud to už tak musí být, pak ať je to tak, jak to dělá Michael Connelly.