Houellebecq, Michel: La carte et le territoire 2

Houellebecq, Michel
La carte et le territoire 2

recenze beletrie zahraniční

Letos na podzim vyšel Michelu Houellebecqovi román La carte et le territoire (Mapa a území) – a autor se konečně dočkal goncourtovského ocenění.

Houellebecq se z bitevního pole stěhuje na území klidu
Michel Houellebecq: La carte et le territoire (Mapa a území), Flammarion, 2010, 430 stran, ISBN 978-20-8124-633-1

Michel Houellebecq, francouzský básník, esejista, autor řady románů, z nichž několik bylo zfilmovaných, je jedním z nejznámějších a nejpřekládanějších autorů současnosti. Slávu mu přinesl jeho první román Rozšíření bitevního pole, který se stal předmětem kultu i navzdory tomu, že se nakladatelství zpočátku zdráhalo jej vydat. Následovaly Elementární částice nominované na Goncourtovu cenu, kterou však Houellebecq nezískal. Tyto dva romány, stejně jako Možnost ostrova, zčásti futuristický román publikovaný v roce 2005, byly pod taktovkou autora převedeny na filmové plátno. O dva roky později Houellebecq představil knihu Ennemis publics (Veřejní nepřátelé), soubor své e-mailové konverzace s francouzským spisovatelem a filozofem Bernard-Henri Lévym. Letos na podzim vyšel zatím jeho poslední román La carte et le territoire (Mapa a území), s nímž se autor dočkal i kýženého goncourtovského ocenění.

V románu Mapa a území ukázal Michel Houellebecq, že dokáže nejenom šokovat širokou veřejnost, ale také příjemně překvapit. V Mapě a území totiž na rozdíl od jeho předchozích knih nenajdeme ani četné pasáže líčící sexuální zvyky a praktiky generace 2. poloviny 20. století, ani analýzu toho, kam až může dojít úpadek západní společnosti. Nedotýká se zde žádných tabu, příběh románu neumisťuje na jiný kontinent ani do jiné dimenze.

Nad Mapou a územím máme pocit, jako bychom četli úplně jiného Houellebecqa. Samozřejmě styl psaní zůstal zachován: podle depresivního a cynického líčení poznáme, kdo je autorem, přesto se kniha od ostatních liší. Vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina – jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Jed začal kariéru umělce na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, pak objevil krásu obyčejné mapy od Michelinu a začal ve své tvorbě tyto mapy kombinovat s fotografiemi francouzské krajiny. Se zvláštními kolážemi slavil velký úspěch, uspořádal vernisáž, díky níž nejenom vydělal spoustu peněz, ale též potkal Olgu, krásnou Rusku pracující pro Michelin. Když Houellebecq popisuje romantické víkendy, které spolu Jed s Olgou tráví a při nichž se inspirují zejména cestovními průvodci Michelin, tentokrát již nenabízí žádnou exotiku, ale naopak celkem pečlivě představuje různé kouty Francie a jejich kulinářské speciality.

Všechno hezké bohužel jednou skončí, a tak Olga odjíždí zpět do Ruska. Jed zanechává koláží s mapami a začíná se věnovat portrétům slavných osobností obchodního světa. Plánuje novou vernisáž a průvodní slovo k ní mu má napsat samotný Houellebecq.

V knize se tak s autorem nesetkáváme jen jako s vypravěčem, ale ve funkci jedné z postav, která je označována přímo jeho jménem (Michel Houellebecq); nadto se tu setkáváme také s četnými odkazy na jeho dílo (hojně užívaným zástupným označením postavy je například „autor Elementárních částic“, „autor Možnosti ostrova“...). Podobně v knize vystupuje třeba i Houellebecqův přítel, francouzský spisovatel Frédéric Beigbeder (jinak také „autor 99 franků“, „autor Francouzského románu“...). Houellebecq se sebou v knize nemá žádné slitování, líčí se víc než surově. Zprvu je osamělým, depresivním a stárnoucím autorem, pak zanedbaným alkoholikem, který zanevřel na svět, aby jej následně znovu objevil na francouzském venkově, v domě, kde se narodil a vyrostl.

Tento návrat ke kořenům a k přírodě se v románu vyskytuje hned několikrát a značně kontrastuje s předchozí tvorbou Michela Houellebecqa: zatímco dříve Houellebecq popisoval exotická místa a vše, co šokuje, nyní nabízí malou francouzskou vísku, hořící krb a psa spícího na rohožce.

V několika rozhovorech Michel Houellebecq uvedl, že je pro něj velkým vzorem Agatha Christie. Při psaní románu Mapa a území se nechal inspirovat skandinávskými a francouzskými detektivními romány, jak přiznal pro literární přílohu týdeníku L’Express. Třetí část knihy skutečně vybočuje ze všeho, na co bychom mohli být u tohoto autora zvyklí. Houellebecq se zde skutečně pustil do detektivky ve stylu skandinávských románů. V jeho rodné vesnici totiž dojde k obzvlášť brutální vraždě, do níž je autor románu víc než zapleten. Vyšetřování je líčeno velmi naturalisticky a celá záležitost působí nadmíru záhadně. Pátrání pokračuje několik let bezvýsledně, v souvislosti s případem je předvolán i protagonista románu. Postarší kriminalista, který doufal, že objasněním vraždy příkladně završí svou kariéru, odchází zklamaně do důchodu. Klíč k rozřešení případu posléze symbolicky poskytne sám... Michel Houellebecq.

Román Michela Houllebecqa Mapa a území sice opět vypráví příběh člověka unaveného a zklamaného životem, který nachází svá skromná potěšení v náhražkách či radikálních řešeních, ale tón, který autor zvolil, je smírnější než v předchozích dílech. Jed Martin vydělal uměleckou tvorbou obrovské množství peněz, ke sklonku života se věnuje filmování videí, jejichž smyslu ale rozumí v podstatě jen on sám, a vrací se žít do rodné vesnice svých rodičů. Koláže mapující francouzský venkov, díky nimž se Jed Martin stal slavným a které nastartovaly jeho kariéru, se stávají územím, jež si i věčný kverulant, jakým je autor Mapy a území, dokáže představit jako místo, kde lze dojít smíření se sebou samým i s okolním světem.

© Eva Fínková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 260 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 3787x

katalogy

Inzerce