Bernlef, J.: Vyhasínání mozku Martina Kleina

Bernlef, J.
Vyhasínání mozku Martina Kleina

recenze beletrie zahraniční

Pod novým názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina vydalo nakladatelství Za tratí román nizozemského spisovatele Bernlefa v překladu Olgy Krijtové. Poprvé u nás román vyšel s názvem Zatmění mozku v roce 1996 v nakladatelství Ivo Železný.

J. Bernlef: Vyhasínání mozku Martina Kleina, přel. Olga Krijtová, doslov Jiřina Šiklová, Za tratí, Beroun 2010, 136 stran, ISBN 978-80-904335-2-6

Pod novým názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina vydalo nakladatelství Za tratí román nizozemského spisovatele Bernlefa v překladu Olgy Krijtové. Poprvé u nás román vyšel s názvem Zatmění mozku v roce 1996 v nakladatelství Ivo Železný.

„Momentálně píšu knihu, která se velmi doslovně zabývá zapomínáním,“ vyprávěl o tomto románu svého času autor v jednom rozhovoru. „Je to o člověku, který začne poměrně náhle dementovat. Co se v tom procesu děje. Nikdo to přesně neví. Dá se to zaznamenat jen zvenčí. Jenže když to sledujeme zvenčí, budí to snadno prostě jen útrpnost. Já jsem se chtěl vydat na to neznámé území dementujícího ducha. Chtěl jsem tedy psát o vnitřním světě hlavního hrdiny. Tak jsem už léta nepsal. Kniha se jmenuje Hersenschimmen (doslova ,přízraky mozku’) a to je koneckonců všechno, co ze života zbude.“

Sedmdesátník Martin Klein žije se ženou Věrou na americkém venkově. Přišla zima, napadl sníh, svět ztratil barvy a Martinovi připadá, že je stále těžší se v něm orientovat. Jeho lehká roztržitost se rychle mění v zapomnětlivost, až končí totálním rozpadem jeho světa – i jazyka. To vše sledujeme od začátku do konce z perspektivy Martina. Autorova odpověď na zdánlivě prostou otázku, co prožívá dementující člověk, je natolik sugestivní, že kniha kromě širokého literárního ohlasu doma i v cizině získala uznání také v profesionálních kruzích a v Nizozemsku patří k povinné četbě pracovníků pečovatelských domů. Autor k tomu rozpačitě poznamenává, že si to ale přece vymyslel. Podle něj jde v podstatě o milostný příběh. Dodejme, že je to i příběh silný a působivě napsaný. Po jeho přečtení si autorovo rozladění z toho, že se z jeho knihy stala instruktážní příručka, dovedeme představit. Je tu ale naděje, že v pečovatelích vzbudí zájem o literaturu.

Zajímavé je, že z hájemství literatury se ten příběh snaží vytrhnout i Jiřina Šiklová v doslovu. Na příkladu manželů Kleinových se rozepisuje o poválečné generaci, tedy o generaci jejich dětí, žijících v Nizozemsku. Příběh dvojice, která i na sklonku společného života naplňuje bez jediného zaváhání příslib, že manželé budou stát při sobě v dobrém i zlém, příběh o ztrátě půdy pod nohama (v tomto případě vlivem Alzheimerovy choroby) a o bezradnosti oběti i jejího okolí tváří v tvář takové životní pohromě se sociologickým přístupem zplošťuje. Na druhé straně citace Jiřiny Šiklové z této knihy údajně přivedly nakladatele na myšlenku postarat se o to, aby byl tento titul pro české čtenáře opět dosažitelný.

Překlad Olgy Krijtové koření v časech, kdy dětem na obecné škole na celý život vštěpovali, že dělat hrubky je hanba. Natož aby bylo předmětem diskuse, zda jsou přípustné chyby v tištěném textu. Bylo samozřejmostí, že kdo píše, má vládnout jazykem. Z textu netrčí nizozemské vazby, nenarážíme na nejasnosti nebo nelogičnosti, není důvod nahlížet do originálu. Počeštění jmen protagonistů posiluje univerzální platnost příběhu. Čteme svébytný český text, který nás zcela vtáhne. Není nic, co by nás při čtení vytrhovalo.

V Hostu 4/2010 píše přední česká překladatelka Anna Kareninová o změně v přístupu k překládání po zániku totality u nás a s otevřením hranic. Poukazuje na to, že „velká překladatelská jména dala české literatuře úchvatná, svébytná díla, která ovšem předlohu mnohdy táhnou k větším citovým projevům. Na podrobnější příklady zde není místo: ale svědčí o tom vznik nových překladů ve snaze uvést jinak zažitého autora na jeho pravé místo“ (s. 23). Já si ale nechci kazit vzácný pocit čtenářského uchvácení z tohoto českého překladu. Zda spadá do oné – pro jednoduchost řekněme „přikrašlující“ – tradice, mi je pod bezprostředním dojmem z četby srdečně jedno.

Nakladatel nemá tedy jen zásluhu na tom, že se českým čtenářům znovu dostává do rukou tato Bernlefova útlá, avšak tak působivá knížka, ale i na tom, že se mezi novými překlady z nizozemské literatury objevil tento neprávem pozapomenutý mistrovský kousek Olgy Krijtové.

 

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 278 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 5988x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce