Karatkevič, Uladzimir

Karatkevič, Uladzimir

portrét beletrie zahraniční

Uladzimir Karatkevič (1930–1984) byl bezpochyby jedním z nejvýznamnějších běloruských spisovatelů 20. století. V řadě historických románů vytvořil plastický obraz běloruské minulosti. Kromě románů psal také drobné prózy, romantickou poezii a filmové scénáře. Na konci listopadu uplynulo 80 let od jeho narození.

Uladzimir Karatkevič se narodil ve východoběloruské Orše roku 1930. V dětství na něj měl silný vliv dědeček z matčiny strany, který chlapci vyprávěl staré pohádky, legendy a historické příběhy. V letech 1949–1954 vystudoval Karatkevič filologii v ukrajinském Kyjevě a stal se pedagogem. Roku 1955 uveřejnil svá první díla – báseň Mašeka a črtu Viazynka. O tři roky později pak vyšla jeho první básnická sbírka Matčyna duša (Matčina duše). Mezi lety 1958 a 1960 studoval na moskevském Literárním institutu. Tehdy se u něj objevil zájem o film, díky kterému v letech 1960–62 pokračoval Karatkevič ve svém vzdělání na Vyšších scénáristických kursech.

Jeho první román Dzikaje palavańnie karala Stacha (Královská pomsta aneb Divoký hon krále Stacha, česky 1976, 1990) vyšel časopisecky roku 1964. Detektivní historie – pátrání po přízracích na upadajícím šlechtickém sídle – byla vlastně přenesením námětu Psa baskervillského do běloruského prostředí. Právě detailní vylíčení prostředí a životního stylu drobné šlechty je to, čím byl v době svého vzniku román jedinečný. Běloruská literatura do té doby tuto tematiku neznala.

V 60. letech se díky svým románům a novelám stal uznávaným autorem, populárním zejména mezi mladší generací. Byl ve své době vlastně zakladatelem běloruského historického románu. Romantika, napětí, barvité popisy, specifický jazyk plný archaismů a pro čtenáře neobvyklých slov, to vše odlišovalo knihy U. Karatkeviče od prózy ve stylu socialistického realismu, který panoval v tehdejší běloruské sovětské literatuře.

Roku 1968 vyšel rozsáhlý román Kałasy pad siarpom tvaim (Klasy pod srpem tvým), který popisuje desetiletí předcházející velkému proticarskému povstání r. 1863 v Polsku, Bělorusku a v Litvě. Snad příznačnější je však pro autora román Chrystos pryziamliŭsia u Harodni (česky Evangelium podle Jidáše, 1979), vydaný r. 1972. Zde na základě kronikářovy zmínky o muži prohlašujícím se za nové vtělení Ježíše Krista vystavěl příběh s rysy legendy a podobenství: obyčejný tulák se v čele skupinky potulných komediantů stane obrazem Krista a vůdcem vzbouřeného lidu proti šlechtě a církvi. Čorny zamak Alšanski (česky Černý hrad Olšanský, 1984) z roku 1979 byl opět vlastně detektivka, tentokrát bezprostředně propojující současnost s dávnou minulostí.

Karatkevičovy knihy se často mohly v tisku objevit až po zdlouhavém procesu posuzování, cenzurních zásahů a přepracovávání. Například román Leanidy nia viernucca na Ziamlu (česky Leonidy se nevrátí, 1975), mohl v SSSR vyjít – po časopisecké publikaci v 60. letech – až roku 1982. Mistrovská novela Ładździa rospačy (Loď zoufalství), renesanční legenda o souboji člověka, milujícího život, se ztělesněním smrti, čítající v rukopise pouhých 23 stran, doznala ze strany sovětské cenzury 296 oprav. Podrobnosti se lze dozvědět v nové edici tohoto díla, jež v Bělorusku letos vyšla u příležitosti 80. výročí autorova narození ve zvláštní úpravě s reprodukcí původního autorova rukopisného textu a literárněvědnou studií. Cenzuře jednou vadilo, že se autor příliš soustředí na všeobecně lidské problémy a málo zohledňuje dobové problémy a společenské tendence, jindy zase problém byl v příliš úzké – běloruské – tematice.

To ovšem neznamená, že by ve svých literárních dílech nebyl v mnohém poplatný době, v níž psal. Jeho romány obsahují množství ideologických klišé. Autor dává najevo, že jeho sympatie patří chudým rolníkům a řemeslníkům, postavy bohatých šlechticů a církevních hodnostářů jsou naopak zpravidla záporné, parodické, popřípadě nešťastné. Vykresluje Bělorusy jako „rolnický národ“, běloruský „Kristus“ (v románě Chrystos pryziamliŭsia u Harodni) se stane vůdcem selského povstání.

Spisovatel se studiu historie aktivně věnoval, cestoval po Bělorusku, navštěvoval historické památky, knihovny a archivy a zajímal se i o folklor. Stal se autorem několika krátkých dokumentárních filmů s historickou a folklorní tematikou. Neměl však vědecké ambice. Chtěl především zobrazovat minulost Běloruska tak, aby v ní zachytil všelidské hodnoty – lásku, přátelství a věrnost – a aby ve svých krajanech probudil vědomí historické návaznosti a sounáležitosti s předky. V jednom z rozhovorů řekl: „Historie – to je metoda lidského myšlení. Právě ona umožňuje rozvažovat o minulosti, současnosti a budoucnosti, protože historie modeluje sociální procesy.“

Společným jmenovatelem všech jeho děl různých žánrů je upřímná láska k rodnému kraji, jeho obyvatelům a jazyku. Nejbezprostředněji spisovatel vyjádřil své pocity ve verších, jako třeba v básni Dzie moj kraj (Kde je můj kraj):

Dzie moj kraj?
Tam, dzie ludzi nikoli nia buduć rabami,
Što za poliŭku nosiać jarmo u bieznadziejnaj turmie,
Dzie asiłki-chłapcy maladymi ŭzrastajuć dubami,
A mužčyny, jak skały, - udaryš, i złomicca mieč.

(Kde leží můj kraj? / Tam, kde lidé nikdy nebudou otroky, / co za šlichtu chodí ujařmení v bezvýchodném žaláři, / Kde jak mladé duby vyrůstají chlapci – bohatýři / A muži co skála tvrdí, že i meč se o ně zláme.)

Báseň Na Biełarusi Boh žyvie (V Bělorusku Bůh žije) uzavírá autorovo přání:

„Na Biełarusi Boh žyvie“
I niachaj davieku žyvie.

(„V Bělorusku Bůh žije“ / Ať jen tu navždy žije.)

Některé Karatkevičovy básně se dočkaly zhudebnění. Například výše zmíněná báseň – Dzie moj kraj – si získala oblibu v podobě, kterou jí dal běloruský jazzový hudebník Źmicier Vajciuškevič.

Uznání dosáhl i jako publicista, zejména za svou „uměleckou encyklopedii“, vlastně esej o historii a přítomnosti Běloruska, která vyšla r. 1972 pod názvem Ziamla pad biełymi kryłami (Země pod bílými křídly).

Spisovatel vynikal také jako zpěvák a vypravěč – údajně znal bezpočet lidových písní. Byl oblíbeným společníkem a měl mnoho přátel, zvláště mezi svými kolegy-umělci.

Uladzimir Karatkevič zemřel roku 1984. K jeho předčasné smrti patrně přispěly opakující se problémy s uplatněním vlastních tvůrčích schopností – vydávání knih se opožďovalo a scénáře byly filmovými studii odmítány. Zdraví spisovatele snad podlomila i náklonnost k alkoholu.

Jeho díla jsou oblíbená zejména mezi mládeží a často vycházejí i v ruských překladech. Za jeden z důkazů intenzivního zájmu můžeme považovat například fakt, že populární běloruská skupina Stary Olsa, věnující se především středověké a raně novověké hudbě, vydala roku 2004 nahrávku novely Ładździa rospačy, čtené za doprovodu dobové hudby, a toto album se úspěšně prodává spolu s jinými, čistě hudebními alby skupiny. Existují celé internetové stránky a diskuse věnované tomuto autorovi („oficiální“ http://www.uladzimir-karatkevich.com/ a http://community.livejournal.com/karatkievicz_by).

V letošním roce je v Bělorusku Karatkevičovi věnována značná pozornost v souvislosti s 80. výročím jeho narození. Autorův odkaz je tedy stále živý a v dnešním Bělorusku, které stále hledá svou identitu a historii, bezpochyby aktuální.

Do češtiny byla zejména díky úsilí Václava Židlického přeložena nemalá část Karatkevičových románů. Román Leonidy se nevrátí vyšel v ČSSR v knižní podobě dokonce dříve než v Sovětském svazu. V roce 1990 vznikl v sovětsko-československé koprodukci film Maci ŭrahanu (Matka uragánu) podle stejnojmenné Karatkevičovy hry o pokusu Radziwiłłů potlačit selské povstání. Po roce 1990 bohužel nebylo z jeho díla vydáno již nic.

České překlady U. Karatkeviče:
Černý hrad Olšanský, z ruských překladů a běloruských originálů přel. Hana Müllerová, Praha, Lidové nakladatelství, 1984.
Evangelium podle Jidáše aneb Druhý příchod Páně, přel. Václav Židlický, Praha, Svoboda 1979.
Leonidy se nevrátí, přel. Václav Židlický, Praha, Práce 1975.
Královská pomsta, přel. Václav Židlický, Praha, Lidové nakladatelství, 1972.
Královská pomsta aneb Divoký hon krále Stacha, přel. Václav Židlický, Praha, Lidové nakladatelství, 1990 (2. vyd.).

 

© Miroslav Tomek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3959x

Inzerce
Inzerce