Sokolov, Saša: Palisandreia

Sokolov, Saša
Palisandreia

studie beletrie zahraniční

„Znenadání se stalo doslova následující,“ zní první věta Prologu zatím posledního románu Saši Sokolova Palisandreia (1985). Již ruský filolog Vladimir Toporov si všiml, že ruské slovo vdrug (náhle, znenadání) vyjadřující náhlý zvrat v ději tvoří páteř Dostojevského příběhů. Tento princip uplatnil též Andrej Bělyj ve svém románu Petrohrad, jenž bývá někdy srovnáván s Joyceovým Odysseem.

Galimatyáš a melancholie
Saša Sokolov: Palisandreia, přel. Jakub Šedivý, vyjde v lednu 2011 v nakladatelství Prostor

„Znenadání se stalo doslova následující,“ zní první věta Prologu zatím posledního románu Saši Sokolova Palisandreia (1985). Již ruský filolog Vladimir Toporov si všiml, že ruské slovo vdrug (náhle, znenadání) vyjadřující náhlý zvrat v ději tvoří páteř Dostojevského příběhů. Tento princip uplatnil též Andrej Bělyj ve svém románu Petrohrad, jenž bývá někdy srovnáván s Joyceovým Odysseem. Podobně svět Charmsových povídek je plný nenadálých zvratů. Takové pojetí děje vede hrdiny Sokolovových příběhů k pochybnostem o lineárním čase, v jehož základě leží víra v kauzalitu.

V prvním Sokolovově románu, Škole pro hlupáky (1976, česky Prostor 2006), přemýšlí hrdina o čase: „Naše kalendáře jsou příliš konvenční a číslice, které jsou v nich vepsány, nic neznamenají a nejsou, stejně jako falešné peníze, ničím podložené“ (str. 36). Hrdina neví, jak vyprávění začít, „jaká slova použít“ (str. 11). A další pokračovaní příběhu je jenom kroužením kolem této základní otázky, jak vyjádřit to, co „je“, jak popsat svět, do něhož se hrdina narodil.

Na začátku Nabokovovy novely Smích ve tmě prozrazuje vypravěč zápletku svého příběhu dopředu a poznamenává, že by mohl po tomto vyzrazení skončit, avšak on tak neučiní, neboť jeho vyprávění bude pro čtenáře zdrojem zábavy a ponaučení.

Také v Sokolovově románu Palisandreia se jedná o takovou zábavu. Nejde však jen o ni, ale též o natahování příběhu donekonečna, přičemž vypravěč zároveň s prodlužováním času vyprávění zadržuje i svou přítomnost v něm, aby zabránil vlastnímu zmizení.

Strach, že zmizí, se tiše vetkává do života Palisandra Dalberga, stává se podstatou jeho existence. Palisandr se nachází v jednom ze stadií zmizení, jak by o něm řekl žák Tenaten, hrdina Školy pro hlupáky. Čas jako všudypřítomné „tik-tak“, které je jednotkou vyprávění (Frank Kermode), se rozpíná celým příběhem a svým tikotem připomíná bombu v Petrohradu Andreje Bělého.

* * *

Palisandrova identita se v příběhu neprojevuje jako původní a nezpochybnitelná entita, ale neustále z něčeho vyrůstá. Rodí se ze spojení s ostatními postavami – odtud pramení hrdinovy zmínky o jeho rodokmenu.

Téma vztahu otců (zakladatelů) a jejich dětí (synů revolucionářů) v ruské literatuře zparodoval již Andrej Bělyj. Sokolov jde však dál – jeho Palisandr žádného otce nemá, je sirotkem. A v duchu poststrukturalistické filozofie Gillese Deleuze není odnoží, stromem, který kolem sebe vytváří prostor, v jehož centru klidně stojí a vyrůstá, není synem ani otcem, ale osiřelou existencí, nomádem a oddenkem (rhizomou)1. Protiví se tak tradiční představě o literární tvorbě jakožto následování předchozí generace, či protestu proti ní, jak ji chápe moderna.

Palisandrovu identitu vytvářejí vztahy s ostatními lidmi. Pokud žije, musí se s nimi spojovat, a jen přes tato spojení se mu život otevírá. Tak Palisandr souloží se starými ženami, aby je zase opustil kvůli souložím dalším. Proto, aby se s jednou ženou spojil, musí se s jinou rozpojit. Toto neustálé spojování a rozpojování je tvorbou života. On sám jen protéká mezi politiky, kteří reprezentují dějiny. Palisandr tedy není paranoický vypravěč, neprotiví se svému otci, ale je deleuzovsky „schizoanalytický“, střídá touhy a identity a ruší rozdíl mezi historií a fikcí, čímž demonstruje, že i sama historie realitu jenom „pěstuje“ a namísto ní vytváří efekt reality (Roland Barthes).

Palisandr je nomádem, který svévolně putuje po nejrůznějších oblastech historie i geografie, zejména ruské, a splétá síť vztahů, jež v jeho podání vytvářejí zvláštní texturu příběhu. Veškeré hranice mu slouží jen k tomu, aby je překračoval. Psaní memoárů se stává anarchií rozvracející řád dějin, jež chtějí mít nad člověkem absolutní vládu. Jediné, co Palisandra pohání, je jeho touha, která nikde nepramení, ale sama se stává zdrojem všeho, co se v románu děje – Palisandrova chtíče i jeho násilí.

Palisandr na agresi dějin, které si nárokují být univerzální a vládnout lidem, odpovídá svou vlastní agresí – psaním pamětí a sváděním stařen. Když se Brežněvova choť Viktorie, sběratelka gobelínů, vyspí s Palisandrem Dalbergem, stává se pouze součástí hrdinova vyprávění. Ocitá se v jeho náručí, ovinuta rozvětvenými pažemi, které tkají vyprávění a jako nějaká rostlinná chapadla se ovinují kolem jejího stařeckého těla, aby do ní vrostly a vytvořily z ní jeden z mnoha obrazů v textu.

Pokud si konkrétní politická moc přizpůsobuje dějiny a vytváří z nich historický kánon, pak Palisandr takový kánon zcela ruší a staví na jeho místo vlastní svévolné převyprávění dějin, jež se tomu zavedenému vzpírá. Jeho memoáry jsou galimatyášem dějin 20. století, blasfémií člověka, který se před nimi zachraňuje.

Jako by nastal maelström času, jeho kataklyzma, kdy všechno v poslední předsmrtné křeči víří a pulsuje, mizí a zase se zcela nesmyslně objevuje v jiné a nečekané souvislosti. Z takového spletení a zpřeházení událostí v čase, jenž umírá a nikdo si již na události přesně nevzpomíná, ale zato je neustále chrlí z paměti jako nějakou grotesku, z takového času splétá Palisandr Dalberg své memoáry, jež se podobají nekrologu za vládnoucí gerontokracii.

Proto je veškeré naše porozumění předem odsouzeno k zániku. Co zůstává, je jenom vrcholné umělecké dílo, radost ze hry, kdy se v nás již rodí pochopení, a náhle jsme vrženi tváří v tvář neporozumění, jež svou temnotou ukazuje na to, že nic ve světě nemůžeme pochopit a všechno nám nezadržitelně uniká, tak jako uniká Palisandr z náručí žen, aby se vrhal vstříc novým milostným dobrodružstvím. Tak nám to naznačuje i samotný hrdina tohoto románu: „Hrabě věděl, že můj náhrdelník má čistě dekorativní účel a skládá se z falešných klíčů, které se nehodí k žádnému zámku na světě“ (str. 62). Těmito falešnými klíči jsou i nejrůznější literární aluze, jejichž seznam by byl víc než dlouhý (Beckett, Bělyj, Gogol, Dostojevskij, Joyce, Kafka, Puškin, Nabokov, Platonov, Proust, Rousseau, Solženicyn, Zamjatin aj.).

Čas, v němž Palisandr vypráví, není časem idejí, ale časem melancholie, časem naším, postdějinným, kdy se tragédie dějin proměnila v jejich frašku. Takovou fraškou je například zmínka o Trockém, který „skonal na kousnutí tarantule“ (str. 90). Je to čas, kdy se nejen dějiny staly naprostou minulostí, ale též počasí, základní ukazatel soukromého času, se proměnilo v legendu o lidském světě: „Ale nebudu vás ani trochu unavovat popisem počasí, se zdrženlivostí sobě vlastní jen řeknu, že počasí bylo“ (str. 89). Ostatně naprostá absence základních údajů o tomto soukromém čase, o tom, jestli se situace odehrává ráno anebo večer, jestli svítí slunce anebo je zima, vypovídá o románu víc než dostatečně. Na celý příběh jako by se snášela jakási zoufalá, šedivá beznaděj prázdného nebe, o němž už dávno nejde cokoli říct, ani jestli je zatažené či jasné.

Dějiny 20. století v době, kdy Palisandr vypráví, patří již minulosti, ale on se stále nachází v jejich područí. Stejně jako my.

Poznámky:
1. V hrdinově jméně Palisandr Dalberg se ozývá nejen narážka na druh nachově zbarveného dřeva (palisandr), jež může pocházet z několika odrůd tropického stromu (dalbergia), ale zaznívá v něm i aluze na německý šlechtický rod (Dalberg). Ve spojení tohoto tautologického jména se skrývá nejen zdvojení (podobně jako ve jméně Humbert Humbert z Nabokovovy Lolity), ale též „rozštěp“, z něhož nestále vyrůstají další významy. zpět

 

© Miroslav Olšovský
doslov ke knize Palisandreia
na iliteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství Prostor

Diskuse

Vložil: Marie , 12.02.2011 19:04
Sokolov, Saša: Palisandreia
Podivný román, když jsem ho četla, pořád jsem musela myslet na to, jaké peklo by bylo ho překládat :-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4046x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce