Ginsberg, Allen: Kaddish and Other Poems

Ginsberg, Allen
Kaddish and Other Poems

recenze beletrie zahraniční

Latinské rčení o tom, že i knihy mají své osudy, platí zcela jistě pro útlý svazek básní Allena Ginsberga Kaddish and Other Poems (Kadiš a jiné básně), jenž nyní, padesát let po svém vydání, opět vychází, ovšem v pozměněné podobě a – jak se dnes říká – s řadou bonusů.

Modlitba za zesnulou matku
Allen Ginsberg: Kaddish and Other Poems, City Lights Books 2010, San Francisco, 130 stran, ISBN  978-0-87286-511-2.

Latinské rčení o tom, že i knihy mají své osudy, platí zcela jistě pro útlý svazek básní Allena Ginsberga Kaddish and Other Poems (Kadiš a jiné básně), jenž nyní, padesát let po svém vydání, opět vychází, ovšem v pozměněné podobě a – jak se dnes říká – s řadou bonusů. Vedle zcela legitimního „výročního“ zdůvodnění této edice je dobré uvést další, stejně pádný důvod – v docela obsáhlém Ginsbergově díle patří Kadiš společně s dalšími rozsáhlými skladbami Kvílením a Sútrou o wichitském víru (Wichita Vortex Sutra) mezi jeho nejvýznamnější a nejlepší. A když jsme se zmínili o slavném Kvílení, bylo by jistě na místě alespoň v krátkosti srovnat tyto dvě velké básně. Především, obě měly pro Ginsberga jako autora, ale i jako člověka velký význam. Právě díky Kvílení a Kadiši se mohl osvobodit, v prvním případě především od svazující autocenzury, když psal o věcech, které „nechtěl, aby četl jeho otec“ (bez ohledu na to, že mu Kvílení relativně brzy poslal k posouzení), v případě Kadiše pak ze sebe jako při nějakém dlouhém psychoanalytickém sezení vychrlil, či spíše vyrval všechny traumatizující zážitky z dětství, všechny ty vzpomínky na svou matku, o níž v Kvílení napsal, že byla „definitivně ******“, tedy, completely fucked up... A když už jsme u srovnávání: tam, kde je Kvílení, i přes všechny reálie ze života jak Ginsbergova, tak jeho přátel („nejlepších hlav jeho generace, zničených šílenstvím“), stále spíše objektivizující výpovědí, je Kadiš osobním vyrovnáváním se, účtováním, exorcismem. Krutým, a to především k sobě samému.

Ginsbergova matka Naomi se narodila v roce 1894 v carském Rusku, její rodiče ze strachu před pogromy odjeli v roce 1905 do Ameriky, celý život ovšem trpěla stále se zhoršujícími ataky paranoidní schizofrenie, a hodně let tak musela strávit po různých psychiatrických zařízeních. Básníkovo dětství tak bylo poznamenáno matčinou duševní chorobou a Ginsberg v Kadiši vzpomíná, jak ji musel vézt do blázince, připomíná situace, kdy se mu nahá nabízela, její pokusy o sebevraždu, paranoidní bludy. Zároveň jí, jakkoli se to může zdát ve světle všech těch šílených obrazů zvláštní, skládá důkaz o své synovské lásce. „Kdybys jen věděla / jak tvůj syn básník, Allen / nadšeně mluví po celém světě / poblázněný láskou k tobě,“ napsal Ginsbergův otec Louis, také básník.

Když Naomi Ginsbergová v červnu 1956 zemřela, její syn byl zrovna v San Francisku, kde se měl nalodit na loď zásobující aljašské radarové základny. Nemohl tedy přiletět na pohřeb, který i tak neproběhl podle tradice – sešlo se zde totiž jen sedm mužů místo požadovaných deseti, a nemohl tak být odříkán Kadiš, modlitba za zesnulé. Ginsberg, na něhož čekal po návratu z Arktického moře matčin dopis, odeslaný pár dní před smrtí a plný mateřských rad, aby si našel práci a oženil se, a varování před „alkoholem a dalšími věcmi, které pro tebe nejsou dobré“, se již tehdy rozhodl, že uctí Naominu památku básní. Při další plavbě, koncem července 1956, si do deníku napsal: „Kadiš aneb Báseň o moři, nepravidelné verše, každý dokonalý. Vše se teď pro mě změnilo, stejně jako se vše změnilo pro tebe, Naomi. Napsat Kadiš.“

Od rozhodnutí k hotové básni ovšem vedla dlouhá a nelehká cesta. Trvalo rok, než se pustil do psaní, mezitím se mimo jiné seznamoval s liturgickým textem Kadiše. Při pobytu v Paříži začal v listopadu 1957 psát „dlouhou elegii za chudáka maminku“, již tehdy věděl, že to bude „jedna velká vyděšená posedlost vlastní smrtí“. Přidával různé fragmenty, nebyl ale schopen (podobně jako před napsáním Kvílení) najít odpovídající formu a styl. Započatá báseň tak musela odpočívat další rok, než se k ní Ginsberg vrátil, tentokráte již v New Yorku, kdy se, mimo jiné, nechal inspirovat tvorbou Williama Carlose Williamse i jeho radami, aby vycházel ze „semínek prózy“, která byla uložena v deníkových zápiscích. Další inspirací bylo morfium a metamfetamin, které si vzal u přítele, a také následná cesta domů – nevědomky totiž šel stejnou trasou, kudy chodívala jeho matka. Jakmile přišel domů, sedl ke stolu, a vybuzen drogami, ale také vlastní imaginací a všemi vzpomínkami, psal a psal. Od stolu nevstal den a půl, až nakonec měl padesát osm hustě popsaných stránek. Ani to ovšem ještě nebyla báseň, jak ji známe. Když si rukopis asi za týden přečetl, měl pocit, že „prohrál, zdálo se totiž nemožné to vše vyčistit a zeditovat“.

V tu chvíli zasáhl jeho vydavatel Lawrence Ferlinghetti, který chtěl po úspěchu Kvílení Ginsbergovi vydat další sbírku. Básník tedy přečetl na veřejnosti některé fragmenty svého opusu a kladná reakce posluchačů (v publiku byl i jeho otec) jej ujistila, že je na správné cestě. Rozhodl se tedy Kadiš dopsat – k tomu došlo v zimě 1959. Konečné revidování textu pak provedl v září 1960, po návratu z Jižní Ameriky, kde požil halucinogenní odvar z yagé (viz kniha Dopisy o yagé, kterou sestavil společně s Williamem Burroughsem) a prožil vlastní, dosti drsné setkání se smrtí. I tentokráte si pomohl drogami, a když byl hotov, rozplakal se.

Ferlinghetti byl finální podobou Kadiše nadšen, stejně jako třeba Jack Kerouac. Básníkův otec měl sice výhrady ke kruté upřímnosti, s níž Allen popisoval matčino tělo, jako celek se mu ale líbila. A líbila se i čtenářům, když v únoru 1961 konečně vyšla. Nové, jubilejní vydání je, jak již bylo řečeno, doplněno fotografiemi z Naomina života, Ginsbergův biograf Bill Morgan zároveň napsal dlouhý poučený text o jejím životě a o napsání Kadiše.

Jistě zajímavý je Ginsbergův vlastní komentář, ukazující, jak báseň vznikala – má to význam nejen pro pochopení jedné konkrétní básně, ale také pro pochopení toho, jakým způsobem Ginsberg svou poezii tvaroval, jak vznikala a proměňovala se. Ginsberg píše, jak volil formu jednotlivých částí, jak vycházel ze vzpomínek, vysvětluje některé metafory i posuny. Nabízí nám tak pohled do vnitřností jednoho díla, zároveň ukazuje, jak velká redakční práce se za Kadišem skrývá, a nepřímo potvrzuje, že chvilkové, byť sebegeniálnější a sebeinspirovanější ovanutí múzou nemusí – ve výsledku – znamenat, že je vyhráno.

Jak bolestně trýznivé asi muselo pro Ginsberga být toto hrábnutí do vlastního nitra a vzpomínek, kdy vystavuje čtenářům, a tedy celému světu své obsese, traumata, svou nejniternější bolest. Vždyť například píše o svém „selhání“, když za nesvéprávnou matku podepsal souhlas s provedením lobotomie (skutek, který si do smrti vyčítal). A to, že se z tohoto textu, který měl pro něj jistě silné autoterapeutické kvality, nestalo pouze obsáhlé „vypovídání se“, ale vznikla úžasná a silná báseň , je samozřejmě důkazem Ginsbergova umění, ale také jeho umělecké poctivosti. O čemž se může každý přesvědčit – skvělý Zábranův překlad Kadiše je k dispozici...

 

© Josef Rauvolf

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 292 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 4754x

Inzerce
Inzerce