Na otázku z titulku, která o něco ohřátá leží v základech kdekterého vážného generačního románu, odpovídal tatínek z této knihy svému synovi Charliemu dlouhé roky stejně: prodával jsem mixéry, topinkovače, odšťavňovače a podobně bohumilé elektropřístroje americkým rodinám. Stejně – a lživě.

Teď mu zřejmě pravdu už vůbec nepoví, protože si ji stěží pamatuje. Má Alzheimera. Syn má sice taky jiné starosti, po vášnivém a adekvátně zadluženém sázkaři jdou věřitelé, včetně ruské mafie, ale rozumu nepozbyl. Je mu jasné, že za ničivou explozí otcova bytu, z níž oba taktak vyváznou, nestojí pomsta americké hospodyňky, které se porouchala čtyřicet let stará mikrovlnka.

Kdyby chtěl tatínek hrát s potomkem aspoň trochu na férovku, byl by mu řekl: Prodával jsem záměrně defektní zbrojní zařízení Vietkongu a dalším potenciálním teroristům. Ale ani odveta komunistických důchodců nevysvětluje trhavinu v bytě nemocného starce, nutnost dát se na úprk, protože zjevně jde o první z řady soustavných úkladů o jeho život, a už vůbec nevysvětlí světlý záblesk jeho mysli v okamžiku útoku, kdy se na chvíli přestane chovat jako zmatený chovanec pečovatelského ústavu a dá najevo reakce, kondici a postřeh, jež by mu mohl závidět i James Bond.

Plná pravda na výše zmíněnou otázku, kdyby ji byl směl rodině vyjevit, by měla znít: Byl jsem špičkovým agentem tajné služby, špionem. Říct to nesměl a dodnes nesmí, jenže s Alzheimerem jeden nikdy neví, a tak se jeho bývalí zaměstnavatelé chtějí pojistit a svého člověka, který toho věděl příliš mnoho, odklidit. Dva hlavní hrdinové se k pravdě postupně propracují, mají na to stovky stránek, jež je proženou s pronásledovateli v patách půlkou Ameriky, kterou za neutuchajících zvratů zápletky posejí větším množstvím mrtvých, než je zdrávo a pomalu i uvěřitelno. Ale náznak pravdivé odpovědi dostane i čtenář nepřeložené podoby románu. Ten se totiž jmenuje Once A Spy, což znamená Jednou špion, na což v obdobě známého přísloví navazuje zde už nevyslovený dovětek „navždy špion“.

Trocha laškovného sarkasmu už v názvu totiž výstižně charakterizuje ladění celé knihy, kdežto černá listina z tuzemského názvu a priori zatěžkává knihu tupou vágní vážností, nemluvě o tom, že svádí ke zcela jiné epoše amerických dějin a jiné problematice. Sarkasmus, ironie, humor černý, ale i bez temného flóru, místy až vyloženě groteskní, to jsou přednosti tohoto debutu amerického publicisty, které přizdobují jinak pohříchu vážně se chápající žánr a vyčleňují knihu z mnohdy nudného okolního průměru. A musel bych mít po ruce originál, abych mohl na jistotu povýšit domněnku, že tento podstatný rys šlo zvýraznit i osvícenějším, nuancovanějším překladem. Jako by nestačilo, že autor sám si to zkazí přemrtvolovaným finále jak z rutinního konzumního béčkového románu, jako by nestačilo, že jakkoli zkušený už je v tomto žánru český čtenář, rozeznat finesy, co je v praxi tajných služeb reálné a co už přesahuje do absurdní nadsázky, s níž Thomson zručně pracuje, mu může dělat problém. Výsledkem toho všeho může být subjektivní pocit žánrové nevyhraněnosti, rozpolcenosti.

Vedle osvěžující nevážnosti má román i druhou ne tak často vídanou složku, která jej rovněž vyděluje z průměru. Na pozadí efektního, ohňostrojného a dobře promyšleného příběhu se odvíjí téměř až něžný, láskyplný a poučný generační vztah otce a syna, vzájemně se před očima čtenářů poznávajících z nejednoho aspektu, kdy ten špionážní je v tomto kontextu málo podstatný. Nesentimentální lidskost klenoucí se nad zápletkou, nad všemi šoky, přestřelkami a zlověstnostmi je další vzácný prvek, který Thomsonův román povyšuje nad všední žánrovou produkci.