Morrison, Toni: Milosrdenství

Morrison, Toni
Milosrdenství

recenze beletrie zahraniční

Děj nejnovější knihy poslední americké držitelky Nobelovy ceny za literaturu se odehrává v druhé polovině sedmnáctého století a soustředí se kolem postavy Jákoba Vaarka, farmáře z Nové Anglie.

 

Když lidé byli otroky a manželství vězením
Toni Morrisonová
: Milosrdenství (A Mercy), přel. Zuzana Mayerová, Odeon, Praha 2010, 176 stran, ISBN 978-80-207-1323-0

Děj nejnovější knihy poslední americké držitelky Nobelovy ceny za literaturu se odehrává v druhé polovině sedmnáctého století a soustředí se kolem postavy Jákoba Vaarka, farmáře z Nové Anglie. Stejně jako budoucí „self-made men“ se dokázal vypracovat z ničeho, rád se spoléhá sám na sebe a nezalekne se většiny nesnází. Na farmě s ním žije jeho žena Rebekka, indiánská otrokyně Lina, mladá černoška Florens, kterou Jákob odkoupil od portugalského věřitele, a míšenka Sorrow („žal“). Jak je u Morrisonové zvykem, jsou to právě ženské postavy, které v románu dostávají hlavní prostor. Většinu kapitol Morrisonová vypráví z pohledu některé z nich, avšak Florens propůjčuje vlastní hlas. Ta se formou naléhavé zpovědi obrací k černošskému kováři, který je – v duchu autorčina úsilí zbavit otroctví jednoznačné asociace s černou barvou kůže – svobodným člověkem. Dívku k němu váže silné citové pouto, jehož povaha před čtenářem v úplnosti vyvstane až v závěru knihy. Coby vypravěčka nám Florens také poodhalí svou minulost a její vracející se vzpomínky na matku můžeme chápat jako působivý rámec celého románu.

Jak Morrisonová uvedla v rozhovoru pro New York Times, do sedmnáctého století se vydala proto, že na severní polovině amerického kontinentu tehdy existovala jen omezená politická a společenská organizace. Milosrdenství se odehrává v jakémsi americkém předčasí, kdy na Jihu vládli aristokraté, otroctví se zdaleka netýkalo jen černochů a lidé na tělech podezřelých mladých žen hledali třetí bradavky a ocasy.

Z výše uvedeného vyplývá, že si Morrisonová klade za cíl ukázat pozdější problémy (zejména otroctví) v zárodečném stadiu a oproštěné od vžitých asociací (černé barvy kůže). Autorka tento úhel pohledu úspěšně využívá ke zdůraznění jistých důležitých skutečností. Jednoho dne například Florens narazí na skupinu nevolníků, kteří si stěžují, že svoji přepravu přes oceán i dohodnutou lhůtu navíc už pánovi odpracovali, ale on je pořád nechce propustit ze služby. Florens jejich rozladěnosti nerozumí: „Nechápu, proč je to tak trápí. Všichni musejí pracovat. Zeptám se, jestli snad opouštějí někoho, koho mají rádi“ (str. 50)? Jak by také mohla chápat – její matka připlula do Ameriky na otrokářské lodi a ona sama se jako otrokyně narodila. Uvědomit si, co to znamená otrokyní nebýt, je pro ni na rozdíl od bílých nevolníků nesmírně obtížné.

O podobný, ale o poznání radikálnější experiment s vžitými představami čtenáře se Morrisonová pokusila již v Recitativu („Recitatif“), jediné povídce, kterou kdy napsala. Hlavními hrdinkami Recitativu jsou dvě ženy, o nichž víme, že jedna je běloška a druhá černoška, ale nikoli už která je která. Morrisonová totiž každé záměrně přisuzuje jak klasicky „bílé“, tak „černé“ rysy.

Téma otroctví je ohniskem celé knihy, ale Morrisonová se podobným způsobem dotýká i „budoucích“ konstant americké historie, jako třeba tématu amerického snu. Sen Jákoba Vaarka zprvu spočívá v touze po vlastní půdě i práci na farmě jako takové. Posléze ho však zláká svět obchodu a „sladká vůně třtiny“ (str. 46); mimochodem, podmínky na třtinových plantážích byly pro otroky vůbec nejbrutálnější. Začne slevovat ze svých morálních zásad, a vykročí tak vstříc neblahému konci. Je zajímavé porovnat, jak Ameriku vnímá Jákobova žena; i ona se sem dostala na základě smlouvy (ovšem ne pracovní, ale manželské). Zatímco Jákob vyhlíží „širokou šmouhu smetany mezi hvězdami“, která „čeká na to, až ji slízne“ (str. 46), Rebekka se chce především dostat pryč z přeplněného města a jednoznačné podřízenosti mužskému pohlaví. Ideálů má pramálo: „nabízela se jí nanejvýš budoucnost služky, prostitutky nebo manželky – a třebaže o každé z těchto profesí se vyprávěly strašidelné historky, ta poslední jí přece jen připadala nejbezpečnější“ (str. 85).

Milosrdenství je velice „ženská“ kniha. Především je třeba vyzdvihnout, jak perfektně v ní Morrisonová v duchu prvních amerických feministických autorek propojuje téma otroctví s tématy mateřství a ženské nezávislosti. Na příkladu Florensiny matky, která Jákoba uprosila, aby místo ní (toho času kojící) přijal jako úhradu dluhu její dceru, autorka poodhaluje hrozivá dilemata matek-otrokyň. A konečně, ne náhodou pluje Rebekka a skupina přátelských žen s „pochybnou pověstí“ do Ameriky v temném podpalubí.

Jediné, co lze knize vytknout, je občasný schematismus a sklon ke klišé, kterému nahrávají autorčiny výše popsané ambice a historické zakotvení. Například když se Jákob setká se svým portugalským věřitelem, vystupuje jako dobrý, zodpovědný a pracovitý protestant, zatímco Portugalec až příliš provokuje svou změkčilostí, zálibou v luxusu, povrchností a slabošstvím. Jákobova smrt po jeho obrácení „ke zlu“ zase připomíná konec pohádkového padoucha a etnická pestrost osazenstva na jeho farmě může současnému čtenáři čpět po jakési multikulturalistické bajce. Podobné nedostatky však vynahrazuje důkladné vykreslení ženských postav, silné téma, čtivý styl i autorčina schopnost živě navodit atmosféru místa a doby, a to do posledního smyslového detailu: „I sám déšť zde byl [pro Rebekku] zcela novým zážitkem: z oblohy se snášela čistá voda, bez sazí. S rukama pod bradou hleděla na stromy vyšší než katedrála (...)“ (str. 84).

 

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 206 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 2569x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce