Gao, Xingjian: Hora duše (in Host)

Gao, Xingjian
Hora duše (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Na současnou Čínu je dnes v Evropě, naši zemi v to počítaje, pravděpodobně všeobecně přijímaný názor, který je poněkud omezený. Ponecháme-li stranou politické, hospodářské a vojenské souvislosti, vykrystalizují nám zhruba dvě ohniska, kolem nichž se tyto představy shlukují: starobylá kultura, která vytvořila kultivovanou a vzdělanou civilizaci, a hrůzu nahánějící mocenské soustrojí.

Na cestě s Ní
Gao Xingjian: Hora duše, přel. Denis Molčanov, Academia, Praha 2010, 512 s.

Na současnou Čínu je dnes v Evropě, naši zemi v to počítaje, pravděpodobně všeobecně přijímaný názor, který je poněkud omezený. Ponecháme-li stranou politické, hospodářské a vojenské souvislosti, vykrystalizují nám zhruba dvě ohniska, kolem nichž se tyto představy shlukují: starobylá kultura, která vytvořila kultivovanou a vzdělanou civilizaci v době, kdy se v pralesích pokrývajících území Evropy ještě proháněla divoká zvěř – a hrůzu nahánějící mocenské soustrojí, které nejdříve sebe sama zdecimovalo krutostmi totalitního režimu a nyní pokračuje v bezohledném plenění svého kulturního a přírodního dědictví ve jménu postupu vpřed. Mezera mezi oběma ohnisky, resp. ta její část, kterou by mohla zaplnit krásná literatura, se zmenšuje jen pozvolna: ze současné čínské literatury se u nás téměř nepřekládá. Také proto je velmi významnou událostí překlad románu Hora duše Gao Xingjiana (nebo, chceme-li, Kao Sing-ťiena), francouzského spisovatele čínského původu (a čínsky píšícího), který získal v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu. Gao Xingjian, původně překladatel z francouzštiny, zastánce avantgardních názorů ohledně moderní poetiky a autor absurdních dramat, ví o politické perzekuci své a události na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 byly přímým důvodem k jeho emigraci. Příznačné je i to, že v Číně se dnes o jeho díle buď nemluví vůbec, anebo s despektem (jeden novinář se například vyjádřil, že udělení Nobelovy ceny tomuto autorovi bylo chybou). Hora duše o současné Číně to však je a není. Ba co víc: román to je – a není.

Podklad pro děj prózy tvoří putování po čínském venkově, které Gao Xingjian podnikl v roce 1986, kdy mu byla – chybně – diagnostikována rakovina plic. Hora duše je také cestopis a na současnou Čínu se samozřejmě dostane tak, jak je to v cestopisné literatuře obvyklé, totiž líčením – a líčení je to podmanivé, takové, jaké posouvá text žánrově k lyrizované próze. Na tomto místě se sluší smeknout před překladatelem a jeho redaktorem (ačkoli druhý jmenovaný by jistě souhlasil, že „vysutý dům“ je trochu zbytečná vada na kráse), protože nesmírně pečlivá práce s češtinou pramenící z bohatého jazyka originálu je zřejmá i nesinologovi. Pouť Gao Xingjianova „lyrickoepického subjektu“ vede venkovskou krajinou a je plná setkávání s různými rázovitými figurkami, s buddhistickými a taoistickými duchovními, s rozličnými podobami folklorního „revivalu“ apod. Pohnutá čínská historie a neméně komplikovaná současnost tu občas probleskne pod povrchem: skoro každá postava má v příbuzenstvu někoho, kdo prošel kárným táborem, setkáváme se tu se složitou a strachem prolezlou byrokracií venkovských okresních a oblastních výborů a podvýborů, v níž nikdo neví, kdo má nad kým vlastně jakou pravomoc, o památkách se mluví nápadně často v minulém čase, postava hlídače chránícího jezero před pytláky působí jako naivní idealista, zaslechneme tu stížnosti, že mladí si nasadili (v doslovném i přeneseném smyslu) černé brýle a nemají už úctu k předkům. Klademe-li si otázku, kde je cíl této pouti, odpověď najdeme v názvu knihy – poutník míří k Hoře duše, od jejíchž samozřejmě se nabízejících metaforických významů autor odvádí tím, jak prostě a přízemně líčí rozhodnutí se k této hoře vydat.

Tím se dostáváme k podstatnému rysu Gao Xingjianovy prózy. Hora duše se v několika polaritách rozpíná mezi touto nanejvýš konkrétní, každodenní, věcně líčenou zkušeností a univerzálním, redukovaným, vysoce abstraktním rozměrem lidského života, který je nejspíš společný všem lidem a připomíná něco jako chemický vzorec. Teoreticky jsou tyto dva krajní póly v kompozici odděleny rozpadem dvou vypravěčských pásem, odlišených gramatickou osobou: zájmenem, koncovkami. Avšak právě jen teoreticky – autor toto své pravidlo nezřídka nenápadně ohýbá a porušuje, motivy a postavy se jemně zrcadlí v sobě navzájem a příběh občas klopýtne, škobrtne, zatáhne se na něm uzlík, který obě pásma přitáhne k sobě, aby je vzápětí opět vypustil na jejich další cestu (ano, i zde přiznáváme, jakého původu jsou metafory, jimiž se vyjadřovat nás nutí jazyk). Pokud bychom se chtěli vyjádřit méně metaforicky a více vědecky, hodí se nám pojem „sémantická izotopie“: navazování jemných vztahů mezi částečkami slovních významů, ovšem je na místě si připomenout, co o sémantické izotopii řekl Umberto Eco – totiž že tato soudržnost textu vyvstává až tehdy, když je podroben interpretačním pravidlům. V Hoře duše je čtenáři ponechán velký prostor, jak s těmito signály naloží.

Jestliže jsme se zmínili o gramatických osobách jako jedinečném příznaku vypravěčského pásma, musíme upozornit na to, že cestovatel má na své cestě souputnici, ženu. Také ona je v textu přítomna skrze gramatickou osobu, tentokrát třetí – Ona. Jak se ozřejmí až po několika stovkách stránek, nejde o ženu jedinou, ale o postavu integrující v sobě několik žen, které zřejmě prošly hrdinovým (a možná i autorovým) životem, a které se tak účastní pouti prostřednictvím vzpomínek a znovu zprostředkovávaných vzpomínek: kromě toho, že je tato postava ženskou partnerkou cestujícího (a to se vším, co k takovému partnerství patří...), je také adresátkou jeho příběhů, které vypráví. Identita této postavy se rozmývá – pod vlivem četby by se skoro chtělo říct, že podobně, jako se rozmývají obrysy Gao Xingjianových tušových kreseb, jimiž se vedle literatury zabývá. Postavy jsou tak omezeny na to, čím jsou v představách některých exaktních naratologických škol, pokoušejících se o „gramatiku“ vyprávění: funkcemi, vyjádřenými gramatickou osobou. Tím Gao Xingjian nakonec – v opačném extrému – ukazuje jinou podobu příběhu, když jej osekává až na dřeň.

Láska a vztahy k ženám představují jedno z velkých témat Hory duše. „Ona“ představuje zrcadlo poutníkových duševních stavů od bezstarostné euforie přes existenciální děs tváří v tvář silám přírody po omrzelost světem i sebou samým a z ní pramenící krutost a bezohlednost vůči milujícímu partnerovi, což můžeme pokládat za zdařilý způsob, jak tyto duševní stavy na papír dostat: oproti deníkové introspekci, které dává přednost tradiční evropský cestopis, umožňuje dialog mezi mužem a ženou na pozadí zoufalých nedorozumění, žárlivých scén a tělesné lásky vyjadřovat se mnohem košatěji a šťavnatěji, jak už to mezi muži a ženami bývá, a autor těchto možností hojně využívá a mistrovsky líčí poryvy toho dobrého i zlého v poutníkově nitru, které jsou odpoutávány docela obyčejným lidským setkáváním a míjením. K tomu připomeňme jen jednu z mnoha podob pronikání tohoto velkého tématu do textu – epizodu, v níž je poutník svědkem starobylého namlouvacího rituálu kdesi u lidu, který uvnitř obrovské Číny tvoří národnostní menšinu: „Jsem náhle obklopen naprosto čerstvými projevy lásky, říkám si, že na počátku lidstva tomu muselo být právě tak, až pozdější takzvaná civilizace oddělila prudké sexuální projevy a lásku a také stvořila sňatek, peníze, náboženství, morálku, koncepty a takzvané kulturní dědictví, které sestává převážně z lidské blbosti.“ Opět zde cítíme skeptický škleb cestovatele, ale také pohyb kyvadla od všelidského, ryzího a syrového ke každodennímu a drobnému a lidský úžas a strach tváří v tvář této propasti.

Proč se lidé vydávají na cesty, je otázka nejspíš pro antropologa. Po přečtení Hory duše se zdá, jako by tu vlastně celou dobu o cestování a všechny jeho mytické souvislosti a symbolické významy nešlo: po všech těch dílčích putováních krajinami a náladami, které se do hlavního proudu „bytí na cestě“ slévají, tu nejde o proměnu cestovatelova nitra, sebepoznání nebo iniciační rituál, ba dokonce nejde ani o tu současnou Čínu. V úplně poslední kapitolce to Gao Xingjian vyjádřil dosti čitelně: zpočátku se tu mihne Bůh (křesťanský?), aby vše vyústilo do konstatování: „I když se totiž tvářím, že už už rozumím, pořád nic nechápu. Vlastně není nic, čemu bych rozuměl a co bych chápal. Tak to prostě je.“

Hora duše je hold vyprávění příběhu. Drobné příběhy, z nichž se splétá celek této prózy, se zrcadlí v příbězích, které Ty vypráví Jí: skutečné či neskutečné, historické báje a pověsti, vyprávění blížící se svou „tlachavostí“ ruskému skazu, vzpomínky z dětství či příběhy zcela vyfabulované – na tom nezáleží. Příběh nejen předává informace, příběh udržuje vztah mezi Tebou a Jí, stanovuje jeho hranice, umožňuje oslovit, vžít se – a tím vlastně v Hoře duše ožívají jeho starobylé funkce. On je cílem, ale i hlavním hrdinou tohoto putování (ačkoli, paradoxně, není a ani nemůže být jeho subjektem).

Hora duše není prvoplánová, nenabízí alegorickou nebo perifrastickou metaforiku a sotva ji lze číst tak, jak by mohly svádět prostorové konotace názvu – jako nějakou východní obdobu Božské komedie. Když tedy přece jen neodoláme pokušení tuto prózu interpretovat, bude snad vhodné přidržet se plynutí příběhu a onoho minimalistického pólu Gao Xingjianova způsobu literárního zobrazování: při putování a v životě nezáleží na cíli, ale na cestě samé.

 

© Jan M. Heller
článek vyšel v Hostu 8/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 272 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 7421x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce