Šťastná, Marie: Interiéry

Šťastná, Marie
Interiéry

recenze beletrie česká

Mladé básnířce a nositelce Ceny Jiřího Ortena Marii Šťastné vychází třetí básnická sbírka. Verše v ní obsažené jsou ohraničeny prostorem domu, v němž autorka strávila své dětství, a jeho interiéry, jejichž struktura se jí vryla pod kůži jako tetování a nelze ji žádným způsobem smýt.

Marie Šťastná: Interiéry, Host, Brno 2010, 80 stran, ISBN 978-80-7294-361-6

Mladé básnířce a nositelce Ceny Jiřího Ortena Marii Šťastné vychází třetí básnická sbírka. Verše v ní obsažené jsou ohraničeny prostorem domu, v němž autorka strávila dětství, a jeho interiéry, jejichž struktura se jí vryla pod kůži jako tetování a nelze ji žádným způsobem smýt.

Sbírka je rozdělena do tří částí, které naznačují určitý vývoj. V první části, nesoucí příznačný název Dům, je lyrická hrdinka zaklíněna v prostoru domova. Tento prostor ji určuje, utváří, drží ji ve svých zdech – známých, konejšivých, ale také svazujících.

Každodenní, známé situace, neměnnost rituálů, svět uvnitř těchto zdí – to vše se do básní promítá a zakukluje se v nich: „Čtyři schody před prahem / jsou jedna nášlapná mina / i dnes se dotýkám dvěma prsty / dvou kachlí uprostřed / jako bych vypínala alarm dětského strachu.“

Domov však není tvořen jen prostorem, ale především těmi, s nimiž tento prostor obýváme. V mnohých básních se proto synonymem domova – ve všech významech toho slova, naznačených výše – stává básnířčina matka. Ona je ztělesněním prostoru a vykonavatelkou jeho moci, ona „zaklíná prostor bytu“. A k ní se také autorčino lyrické já nejčastěji obrací – vřele, obezřetně a houževnatě: „Stojí na mnoha místech zároveň / čekám na hrdelní zvuk / který znamená rozkaz / otázku / i znepokojení // Chci ji obejmout / ale nevím jak / nevím / která z nich je zrovna přístupná / mému tichu.“

Druhá část je nazvána opět příznačně: Mezi prahy. Lyrický subjekt se nyní pokouší odpoutat od prostoru, který jej určuje, snaží se jej reflektovat, myšlenkově uchopit, a tím ovládnout. Zároveň ale zjišťuje, že je to nemožné: „Měla bych se znovu narodit / abych mohla říct / nikdy jsem nic podobného neviděla / nic mi to nepřipomíná“ a že touha odpoutat se od domova (a od všeho, co jej symbolizuje) s sebou nese i nejistotu a strach z jeho ztráty, která by znamenala i ztrátu kusu vlastní osobnosti: „Dnes nejsem celá / nenašla jsem nic v hrnku / Z vypraného oblečení není cítit / obvyklá únava // (...) Chodím z místnosti do místnosti / a přenáším peřiny tak dlouho / až na nich usnu / v místě nikoho / mezi prahem a prahem //.“

Ve třetí části s názvem Ze snů se lyrický subjekt od prostoru osvobozuje, avšak zároveň zjišťuje, že toto osvobození je jen zdánlivé. Domov totiž neexistuje jen v místě a čase (přítomném či minulém), ale je také vklíněn do způsobu myšlení a chování. Takto se tedy stále vrací, a snad proto je jako sen – nereálný, a přesto živý.

Básně Marie Šťastné působí na první pohled poněkud nepřístupně – možná proto, že jsou tolik zakotveny ve specifickém prostředí konkrétního domova. Jsou založeny na konkrétních situacích a na velmi přesných vzpomínkách, z nichž autorka v tichosti staví a cizeluje konstrukt básně. Výsledná stavba je impozantní, pevná, ale vstoupit do ní je někdy těžké. Mnoho básní, přestože jsou psány civilním a téměř prozaickým jazykem bez složité metaforiky, ke čtenáři promluví až po několikerém přečtení. Jejich jazyk je často obtížen významy, jichž není snadné se dobrat, protože jsou až příliš zavinuté do sebe. Cítíme, že za básněmi stojí hluboký a opravdový prožitek, ale ne vždy jsme schopni jej sdílet.

Přístupnější jsou ty básně, v nichž se stěžejní téma sbírky posouvá do jiné, obecnější roviny a odpoutává se samo od sebe (a napodobuje tak cestu lyrického subjektu, jak je naznačena třemi oddíly sbírky). Jsou to básně milostné, v jejichž konfliktu se zrcadlí schémata vypěstovaná v domácím prostoru: „V časové smyčce snu / lehce nakláníš hlavu / Držím se zárubně dveří / a myslím na to / že mohu kdykoliv odejít“, a především básně, ve kterých se náznaky přírodní lyriky mísí s lyrikou meditativní a modlitbou. Reálný domov každého jednotlivce se tu mění v domov člověka jako takového: „Má kolena jsou plná vody / táhne silou křtitelnic / k tomu zemnímu / co je zřetelné // Hluboký hlas pramenů // Poznávám každé slovo / V té řeči jsem se narodila“. Známý a současně krutý domov, kolébka i hrob, od něhož není snadné se odpoutat, a když, tak jenom jednou.

Do neznámé domácnosti básní Marie Šťastné je obtížné proniknout, ale jakmile se to čtenáři podaří, je odměněn nejen útulným teplem obývacího pokoje (které je, pravda, někdy až k zalknutí), ale také možností spatřit na jeho zdech i kus obecné lidské zkušenosti.

 

Ukázka z knihy

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 255 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 3763x

Koupit knihu

Inzerce