Winter, Leon de

Winter, Leon de

portrét beletrie zahraniční

Leon de Winter (1954, ’s-Hertogenbosch) je nizozemský spisovatel a filmař. Jeho rodiče patřili k židovskému proletariátu, otec i matka vychodili jen pětitřídku. Válku přežili v ilegalitě, ostatní příbuzenstvo (ale vlastně i jejich společenská vrstva jako taková) zahynulo v koncentračních táborech.

Leon de Winter (1954, ’s-Hertogenbosch) je nizozemský spisovatel a filmař. Jeho rodiče patřili k židovskému proletariátu, otec i matka vychodili jen pětitřídku. Válku přežili v ilegalitě, ostatní příbuzenstvo (ale vlastně i jejich společenská vrstva jako taková) zahynulo v koncentračních táborech. Po válce založili rodinu, Leon je druhorozený syn ze čtyř dětí. Byl vychován v židovské víře. Otec obchodoval se sběrnými surovinami tak úspěšně, že rodina zbohatla. V roce 1965 však zemřel na infarkt. Společenský vzestup umožnil dětem vyšší vzdělání. Po absolvování gymnázia v rodném Den Boschu studoval Leon de Winter od roku 1974 na amsterodamské filmové akademii (Nederlandse Film en Televisie Academie – NFTA). Nedokončil ji však a společně se dvěma spolužáky (producent René Seegers a režisér Jean van de Velde) založil v roce 1978 produkční společnost Eerste Amsterdamse Filmassociatie.

Psát začal za studií – v roce 1976 debutoval povídkovou sbírkou Over de leegte in de wereld (O prázdnotě ve světě). Za následující román De (ver)wording van de jongere Dürer (Pře/rod mladého Dürera, 1978) získal cenu Reiny Prinsen Geerlingsové určené spisovatelům od dvaceti do pětadvaceti let. Televizní zpracování této knihy patřilo k počinům zmíněné filmové asociace. Následovaly romány Zoeken naar Eileen W. (Hledání Eileen W., 1981, zfilmován 1987 pod titulem Zoeken naar Eileen, režie Rudolf van den Berg), La Place de la Bastille (1981, zfilmován 1984, režie Rudolf van de Berg) a Vertraagde roman (Opožděný román, 1984). V polovině osmdesátých let se Eerste Amsterdamse Filmassociatie rozpadla, autor změnil nakladatele i vzhled (ze zarostlého bohéma se stal konzervativec v obleku) a oženil se s publicistkou a spisovatelkou Jessikou Durlacher. Román Kaplan z roku 1986 znamená v jeho tvorbě zlom. Autor spojovaný do té doby volně se skupinou experimentujících postmodernistů sdružených kolem literárního časopisu De Revisor (v souvislosti s jeho ranou tvorbou padalo jméno Franze Kafky či Milana Kundery) se otevřeně obrací ke čtivým, napínavým příběhům. Motiv usilovného hledání po ztrátě někoho blízkého však z jeho knih nemizí. Společně s manželkou (dcerou spisovatele Gerarda L. Durlachera, který jako adolescent prošel Terezínem a přežil Osvětim) bývá počítán k tzv. „druhé generaci“, tedy židovským autorům narozeným po válce, kteří ve svých knihách zpracovávají utrpení svých rodičů i vliv, jaký tato bolestná minulost měla na potomky. Z dalších románů jmenujme Hoffmanův hlad (Hoffman’s honger, 1990, č. 2000, jako televizní seriál zfilmován autorem v roce 1993), SuperTex (1991, zfilmován 2003), De ruimte van Sokolov (Sokolovův prostor, 1992), Zionoco (1995), De hemel van Hollywood (Hollywoodské nebe, 1997, zfilmováno 2001), God’s gym (2002). V roce 1995 napsal novelu Serenade (Serenáda) jako prémii k tradičnímu březnovému Týdnu knihy.

Zejména po 11. září 2001 začal často vystupovat v televizi a psát sloupky i články do různých časopisů (deník Trouw, týdeník Elsevier, Die Welt, Der Spiegel), v nichž varuje před islámem a obhajuje politiku Izraele. Jeho společenská angažovanost šla v té době na úkor vlastní literární tvorby. K literatuře se vrátil romány De Vijand (Nepřítel, 2004), Právo na návrat (Het recht op terugkeer, 2008, č. 2010) a VSV (2010), v nichž zaznívá i autorovo politické přesvědčení. Za Právo na návrat získal v roce 2009 Cenu brabantského písemnictví (Schrijversprijs der Brabantse Letteren) a kniha byla ve stejném roce také nominována na knihkupeckou cenu AKO. Jeho knihy vyvolávají namnoze kritické a odmítavé reakce recenzentů – bývají řazeny spíš k žánru napínavých knih –, ale zaznamenávají čtenářský a komerční úspěch. V roce 2008 přesídlil autor i s rodinou do Los Angeles.

Česky:
Leon de Winter: Hoffmanův hlad, přel. Ruben Pellar, Rybka Publishers, Praha 2000, 296 s.
Leon de Winter: Právo na návrat, přel. Ruben Pellar, Euromedia Group – Odeon, Praha 2010, 384 s.

Internetové odkazy:
rozhovor o knize Právo na návrat, Der Spiegel, anglicky
bi/bli/ografie, anglicky
úplná bibliografie
odkazy na literární studie a rozhovory s autorem

 

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3860x

Inzerce
Inzerce