Frolcová, Věra; Večerková, Eva: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury

Frolcová, Věra; Večerková, Eva
Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury

ukázka kultura

Kniha líčí kulturní tradice spojené s oslavou Vánoc národů evropského Západu a Východu.

Věra Frolcová, Eva Večerková: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury, Vyšehrad 2010

Christkind, Petit Jésus, Bon enfant
Náboženská reformace odmítla uctívání světců a vytlačila z tradice i oblíbeného Mikuláše. V protestantském Německu došlo v 16. století ke změně, kterou inicioval patrně sám náboženský reformátor Martin Luther. V protestantských rodinách měly děti dostávat nadílku skrze svatého Krista na Vánoce, na Boží hod, resp. v jeho předvečeru. Ještě v letech 1535/1536 jsou v Lutherových domácích účtech uváděny dárky dětem od Mikuláše, o deset let později už tam stojí heiliger Christ, svatý Kristus (Metken 1966, 56). Mikulášské trhy se změnily na vánoční: Christkindelsmärik ve Štrasburku je doložen do roku 1570. Z vyprávění evangelického faráře z městečka Wolkensteinu v saském Krušnohoří z roku 1571 se dozvíme, že děti dostávaly od „svatého Krista“ nadílku zvanou Christbürde, raneček obsahující ovoce, ořechy, vánočky, cukroví, modlitební knížku, podle jmění rodičů. Jiný starý pramen připomíná dětskou vánoční nadílku v Norimberku 1697: rodiče naplnili o svaté noci velké mísy, vyložené na stole, aby se jejich děti ráno mohly radovat z dárků, které jim Christkind seslal z nebe. Dárky dostávali i odrostlejší děti a služební lidé.

Vánoční nadílka přinášená dárcem zvaným Christkind (Christkindlein, Kinjees) se rozšířila na území německých evangelíků a později přenesla i do katolických regionů jižního Německa a Rakouska. Je známa ve Švýcarsku, v německých i románských kantonech a ve Francii s dárcem zvaným Petit Jésus, jenž nakládal dětem ovoce, ořechy, bonbóny do dřeváků, vystavených před krbem v Auvergne, v Champagni, v Lyonsku aj. V Alsasku je doklad o vánočním obdarování od Christkindla z roku 1625 (van Gennep 1958, 3008). Štědrovečerní nadílka, kterou přináší dětem „svatý Kristus“, se dostala do Dánska, kde je doložena už z konce 16. století; v pozdějších dobách se zvyk střetl s negativním názorem protestantských kněží a slábl. Přetrval déle v měšťanských kruzích v jižním Jutsku s vlivy severoněmecké tradice (Piř 1990, 104). Ujal se ve střední Evropě: nadílku od Ježíška dostávají děti v Česku, na Slovensku, v Rakousku i v Maďarsku. Současně se však těší i z dárků od Mikuláše v adventu.

Prvky staré a nové tradice se propojily, z legendárního Mikuláše se na Christkinda přenesla tajemná noční nadílka. Také on ve vyprávění a v představách dětí přichází tajně s bílým koněm nebo oslíkem a nakládá do střevíců za oknem, do botky a do punčochy před krbem. V německých dětských písních se děti obracejí na Christkinda, aby přišel a vyprázdnil svou velkou tašku, jak je to písni z roku 1844 (Christkind, komm in unser Haus, leer die grosse Tasche aus…), či aby vyložil svůj zlatý vozík, když letí nad domem (Christkindchen, flieg über mein Haus, leer dein goldigs Wagelchen aus…). Také obraz Christkinda putujícího s koníkem či oslem, pro něhož je pod stolem připraveno seno a oves, se objevuje v písních.

Vánoční dárce Christkind nezůstal jen představou. V lidové tradici se ztělesnil do podoby bíle oděného děvčete, které přináší dárky pro ještě mladší děti. Původ zvyku spatřuje Weber-Kellermann (1978, 98) ve vánočních a adventních hrách a obchůzkách, v nichž vystupovaly andělské maskované postavy.

Bože dźěćo (Boží dítě) popsal u lužických Srbů už Adolf Černý (1912, 197). Přestrojila se za ně jedna z přadlen, do bílé mužské košile, vyzdobené stužkami. Na čepec si nasadila zelený věneček a obličej zastřela závojem. Její úloha odpovídala mikulášské. V adventu obcházela domy s metlou a zvonkem v jedné ruce, v druhé se šátkem, do něhož jí rodiče dali pamlsky pro své děti. V domě se ptala, zda jsou tu poslušné děti, a ty to měly dosvědčit modlitbou nebo citáty z bible. Odměnou jim byly dárky od Božího dítěte. Někde dárce doprovázel Rumprich (Rumpanc, Rumpodich, obdoba německého Knechta Ruprechta), výrostek v obráceném kožichu a s prutem, aby nahnal strach nezvedeným dětem. Obyčej, doložený do 18. století, přetrval dodnes. Postava dárce – či dárkyně – dostala rysy nevěsty, jak je tomu dnes v evangelické farnosti Slepo (Schleife). Bože dzěćetko tam představuje dívka, která v následujícím roce bude mít jako první svatbu. Navštěvuje v adventní době mateřské školy, vánoční besídky a naděluje dětem. Základ jejího převleku tvoří svatební kroj, obličej má zakryt závojem. Stuhy, připnuté na obleku, jí přinášejí dívky ze všech farních vsí. Podobného dárce mají na Dolní Lužici v obci Janšojcy/Jänschwalde; má jméno Janšojski bog.

Příkladem novodobých jevů motivovaných jak komerčními zájmy, tak propagací místa, může být Christkind v Norimberku. Vánoční trh Christkindlesmarkt věhlasný už na začátku 17. století, zahajuje asi od poloviny 20. století Christkind, kterého představuje dívka ve věku 16–18 let. Celý její zjev září zlatem, ať je to koruna na hlavě či nakadeřené dlouhé vlasy, bílozlatý oděv; připomíná tak zlatého anděla z jemně tepaného mosazného plechu – známou norimberskou ozdobu na vánoční stromek. Christkind navštěvuje adventní a vánoční programy škol, spolků, obcí a charitativních organizací.

Ve Švýcarsku se prolíná nadílka mikulášská a štědrovečerní, známá jak v německých, tak v románských kantonech, s dětským dárcem zvaným Christkindli, Weihnachtskind, Bon enfant, el Bambín aj., kterému konkurují mužské dárcovské postavy (Pčre Noël, Chalande). Děti si na Štědrý večer dávají misku na okenní římsu, zavěšují punčochy a botky pro dary od Ježíška před dveře, na krb, dnes i na ústřední topení. Pro oslíka, jenž přikluše, obtížen dárky, připraví sůl a otruby. V kantonu Vaud (většinově protestantském) je to zvyk relativně novější, dříve se tu dary dávaly na Nový rok, v převážně katolickém kantonu Fribourg zase zůstala mikulášská nadílka významnější než vánoční. Děti tam očekávají noční návštěvu Mikuláše s připraveným talířkem se solí (pro osla) a sklenkou červeného vína pro světce. V románské části kantonu Valais naděloval Poupon Jésus (Děťátko Ježíš). Byly to děti, dívky, které nepoznány roznášely dárky: zazvonily a vhodily do místnosti jablka a bonbóny (Noël 1980, 125).

Blízká dětskému světu je představa anděla. Vánočním dárcem se stal ve Flandrech. Zrána na Boží hod mohly děti najít svůj engelskoeken, andělský koláč, zavěšený na záhlaví postýlky.

Český Ježíšek
Je zajímavé, jak silně se vžila představa Ježíška jako dárce v českém prostředí. Je něžný, laskavý a děti nestraší, má pomocníky – andílky. Na počátku 17. století píše Šimon Partlicius ve svém Kalendáři: „Toho dne mají obyčej dítkám rodičové rozličné věci klásti času nočního pod titulem Krista Pána a slují ti darové … darové Krista Pána, tím sobě ku paměti a dítkám svým přivozujíc štědrost Boží a spasení, kteréž nám z milosti … darovati ráčil syn Boží.“ Podobně hovoří i z pozdější doby zprávy o štědrovečerních dárcích, které dětem naložil Ježíšek. V 19. století už nešlo o jev ojedinělý. Na Plzeňsku v předvečer svátku dávaly děti za okno kousek sena pro Ježíškovo oslátko. V Troubelicích na Olomoucku se děti mohly dozvědět od rodičů, že Ježíšek projíždí kolem domu na voze s párem bílých koní a svatou rukou, skrze okenní sklo, klade do okna dárky do připravených talířků. V Úboči v Pošumaví děti očekávaly dárky zrána na Boží hod: neviditelné Jezulátko nadělovalo o jitřní mši ořechy, jablka, cukrovinky, a to na okno i na stůl. Také krásná literatura měla na zdomácnění ježíškovského dárce svůj podíl. Tak je v Babičce Boženy Němcové vylíčen obraz Jezulátka, které posílá dárky dětem po andělích: ta představa, která se zachytila v lidové tradici, dlouho vydržela. Výraz Ježíšek se stal i synonymem pro vánoční dárek, říká se, cos dostal od Ježíška, mám už pro tebe Ježíška, děkuji Ježíškovi za dárky…

V některých oblastech se ujala maskovaná postava, která i svým pojmenováním navazuje na německého Christkinda. Známe ji např. z prostředí moravských Němců na Svitavsku a na Slavonicku ještě z 20. století; představovala ho v bílém přestrojení některá z domácích žen. V tkalcovských rodinách v Podkrkonoší obcházel někdo z výmluvnějších tkalců oblečený do šatu z bílého plátna, někdy i s křídly. Říkalo se mu kristydle, ze zkomoleného německého Christkind. Děti si před ním poklekaly a odpovídaly pak na jeho dotazy z náboženství a biblické dějepravy. Pod slovem kristyndl se v některých krajích v Čechách a na Moravě rozuměl vánoční stromek. Dárce Ježíšek je přijímán ve 20. století už ve spojení s rozsvíceným vánočním stromkem a s jeho dary.

Weihnachtsmann, Pe`re Noël, Father Christmas, Santa Claus a severští skřítci
Antropomorfní personifikace Vánoc – tak je možno charakterizovat společný rys těchto smyšlených mužských dárců, doprovázejících svátky na přelomu 20.–21. století. V pozadí stojí starý Mikuláš, ale jsou to postavy světské, vzájemně si podobné, byť se každá svým jménem, jednáním i svou historií váže k určitému teritoriu či etniku. Rozvinuly se v měšťanské společnosti 19. století v souvislosti s pojetím Vánoc jako rodinného svátku se stromkem a dárky. Také rozvoj vánočních pohlednic, ilustrací v časopisech, reklamních letáků, na nichž jsou zobrazováni, přispěl k jejich všeobecnému rozšíření a přijetí do novodobé vánoční tradice.

V protestantských krajích Německa se rozšířila v 19. století postava dárce, která zatlačila do pozadí Christkinda: Weihnachtsmann („vánoční muž“) přináší dárky v krajích severního, středního a východního Německa, zatímco areál dárce Christkinda zaujímá jih a jihozápad. Tato postava se začala formovat asi počátkem 19. století. Její název je doložen do roku 1835, a to ve verších vánoční písně básníka Hoffmanna von Fallerslebena „Morgen kommt der Weihnachtsmann, kommt mit seinen Gaben…“ (Ráno přijde vánoční muž, přijde se svými dary). Zrod a rozšíření podoby vánočního muže se připisují malíři Moritzi von Schwindovi (1804–1871). V roce 1847 namaloval starého vousatého chlapíka v plášti s kapucou, který nese stromek se svíčkami, pod jménem Herr Winter (Pán Zima). Kresba vyšla v obrazové příloze časopisu Münchener Bilderbogen a rozšířila se po celém Německu, nejprve a hlavně ve městech, a pak i za jejich hranice. Tak vznikl obraz vousatého dědečkovského dárce v kožešinovém plášti a vysokých botách, který prochází zasněženou krajinou se stromkem a pytlem darů, jak to vidíme na vánočních pohlednicích z přelomu 19. a 20. století, a to i s českým přáním Veselých Vánoc. Mezi dětmi v severním Německu se stala oblíbenou dětská veršovaná modlitba či prosba k vánočnímu dárci z počátku 20. století. Na jejím rozšíření měly vliv školní učebnice: „Milý dobrý Vánoční muži, nedívej se na mě tak zle! Zastrč svůj prut, chci se dobře chovat.“ V Berlíně i v jiných velkých městech se stal Weihnachtsmann docela výnosným obchodem pro studenty, kteří chodí na objednávku do domů a vykonávají vše, co si rodiče přejí, co pro své děti připravili. Ostatně něco podobného můžeme dnes sledovat i v Česku v městských aglomeracích v případě Mikuláše.

Starší kořeny má anglický Father Christmas. Objevuje se na počátku 17. století jako ztělesnění „starých Vánoc“ ve figuře starého vousatého muže v dlouhém plášti, a to jako odpor vůči puritánskému odmítnutí vánočních svátků. Říkalo se mu Sir Christmas, Lord Christmas a nejčastěji Father Christmas. Mnohem později mu byla přiřčena dárcovská úloha. Na obrázcích z 19. století bývá zobrazen v dlouhém modrém nebo zeleném plášti s vánočním stromkem. I když dárci Father Christmas a Santa Claus v průběhu 20. století splynuli, jsou to postavy historicky rozdílné.

Francie má svého dědečkového dárce zv. Noël („otec Vánoc“). Podle tradice cestuje na oslu, posílá dárky dětem do střevíců komínem v krbu. Právě tak na něj, na neviditelného tajemného dárce, vzpomíná z časů svého dětství spisovatelka George Sand (1804–1876). Dodnes si francouzské děti připravují ke krbu botky a holínky – vejde se do nich víc. Od poslední čtvrtiny 19. století se objevuje Pčre Noël na barvotiskových obrázcích jako vousatý stařík v dlouhém kabátě, v čepici s bílým lemem a s košem dárků na zádech, v němž je i vánoční stromek. Jede na oslu nebo kráčí vedle něho. Ve velkých pařížských obchodech se objevuje jako reklamní figura počátkem 20. století. Šířil se z velkých měst do krajů prostřednictvím škol, charitativních spolků, a to s kladnou společenskou odezvou. V průběhu 20. století se prosadil na úkor jiných, starších dárcovských postav, k nimž patří např. Pčre Janvier („tatík leden“), který v alpských údolích roznášel v předvečer Nového roku dětem novoroční dárky do botek a do punčoch až do poloviny 20. století. Pčre Noël překonal v katolickém prostředí i dárce Ježíška/Enfant Jésus. Jedno z anketových šetření ve Francii z roku 1975 zjistilo 71 % příznivců Otce Vánoc proti 11 % příznivců dárce Ježíška. Ve 20. století se dostal do frankofonních kantonů Švýcarska, kde je obraz vánočních dárců rozmanitější. Velká obliba Pčre Noëla přiměla francouzské biskupy k prohlášení nesouhlasu s novým zvykem. V roce 1952 byla před davem shromážděných dětí před katedrálou v Dijonu spálena figura, která ho znázorňovala. Bylo to symbolické gesto „vyhnání pohanství“ i s poukazem na nebezpečí materializace svátku vlivem komerce. Výzva francouzským křesťanům zněla „pro nás, křesťany, musí zůstat Vánoce výročím narození Spasitele“. Událost podnítila etnologa Clauda Lévi-Strausse k napsání úvahy Le Pčre Noël supplicié (Les temps modernes, 1952) o měnící se tradici Vánoc ve Francii po druhé světové válce s tendencemi k zesvětštění a komercionalizaci, o novodobých jevech přicházejících z USA a postupech jejich vstřebávání do života soudobé francouzské společnosti.

Personifikací Vánoc je i švýcarský Challande, jenž naděluje dětem v ženevském kantonu. Podle tradice se spouští komínem a klade dárky do střevíců rozložených u krbu; dnes často k radiátorům ústředního topení. Bývalo zvykem, že se děti několik dní před svátkem usadily u krbu a hlasitě vyjevovaly svá přání. Chtěly tak dobrodince oslovit, aby jim nezapomněl něco přinést. Challande jako vousatý stařík v dlouhém plášti a čepici dnes vystupuje ve vánočních programech spolků a rozdává dárky. Přichází na pozvání i do rodin. Samotný výraz challande je starým označením Vánoc a také bílého chleba, který se na Vánoce pekl.

Santa Claus přináší dárky zejména v anglofonních zemích, ale okruh jeho působení se rozšiřuje. Tradiční evropští dárci čelí konkurenci americké postavičky, která symbolizuje konzumní stránku soudobých Vánoc a je ikonou komerce a reklamního průmyslu. Mikulášskou tradici přenesli do Nového Amsterodamu (pozdějšího New Yorku) přistěhovalci z Holandska. Na utvoření postavy Santa Clause a jeho příběhu se podíleli američtí literáti a ilustrátoři 19. století, Washington Irving, Clement Moore, Thomas Nast. Všeobecně známou podobu Santy – obrázek veselého vousatého tlouštíka v červeném obleku a červené čepici s bílou bambulí – vytvořil výtvarník Haddon Sundblom v roce 1931 pro vánoční reklamní kampaň firmy Coca-Cola. Méně je už známo, že takový vzhled měl už ve dvacátých letech, kdy byl využit v reklamě firmy na nealkoholické nápoje White Rock, a že ve stínu Haddona Sundbloma zůstal ilustrátor Fred Mizen se svým návrhem na Santu. Situoval jej do prostředí obchodního domu, jak pije Coca Colu. Obrázek vyšel v magazinu The Saturday Evening Post v prosinci 1930.

Také Rumuni mají svého dárce, „vánočního dědu“ zv. Moş Craciun, jenž se dnes podobá Santu Clausovi, ale k postavě toho jména se poutají staré legendy. Výraz moşii (předkové) označuje obětní dary zemřelým předkům, kteří zaujímají zvlášť významné místo v rumunské lidové tradici. Dary ve viktuáliích (produkty z vepřového masa, pečivo, vařenou pšenici, med, sušené ovoce) roznášejí ženy v čase Vánoc chudým lidem a sousedům.

Pod jmény dnešních skandinávských dárců julenisse a jultomte se skrývají staré postavy severské lidové tradice, totiž skřítci žijící na statku, domácí bůžkové, s nimiž se setkáme i v jiných evropských kulturách. Norové říkali svému šotkovi nisse i gardvorden (strážce statku) a podobně Dánové, Švédové tomte, což znamená ten, který obývá a spravuje kus země, na níž statek stojí. Hospodář měl s domácím skřítkem udržovat dobré vztahy, aby na statku neškodil a netropil šibalství. Nezbytnou úlitbou mu byla ovesná kaše, kterou dostával na Vánoce. V lidových představách měl podobu malého vousatého staříka v šedivých šatech a červené špičaté čepici. Ilustrátoři udělali ze skřítka postavičku, která nosí dárky a pojídá vánoční kaši. V Dánsku a ve Švédsku se takové kresby objevují v satirických časopisech od poloviny 19. století. Ve Švédsku byla známou kreslířkou skřítků Jenny Nyström. Její obrázky na pohlednicích a v dětských knížkách se staly kolem roku 1900 populární také v Norsku. Vytvořila obraz jultomte, kterým v roce 1881 ilustrovala vánoční povídku Viktora Rydberga Dobrodružství malého Vigga na Štědrý večer. Vypráví se v ní, že k osamělému malému chlapci Viggovi přišel na Štědrý večer vánoční skřítek v podobě vousatého trpaslíka, který ho vzal na své sáňky tažené poníky a společně pak objížděli domy a rozdělovali dárky.

Dnes přináší dětem dárky pod vánoční stromek jultomte, obvykle mužský člen rodiny v červené kazajce, červených kalhotách a červené čepici se zvonkem, maskovaný ve tváři mohutným bílým vousem. Ve Finsku se objevoval na konci 19. století v zámožných městských vrstvách vánoční dárce pod jménem joulupukki (vánoční koza). To pojmenování převzal od postav, které tradičně v čase Vánoc obcházely po vesnicích v převleku za kozy. Nerozdávaly dárky, spíš strašily, vyváděly různé žerty a ochutnávaly vánoční pivo. Obchůzky masek zanikly, ale výraz pukki se přenesl na postavu, která se svým přísným i otcovským zjevem podobala německému vánočnímu muži. Joulupukki odměňoval poslušné děti hračkami a trestal darebníky proutkem. Objevoval se ve školách při slavnostech kolem vánočního stromku a zdomácněl. Kolem něho vytvořili spisovatelé a ilustrátoři dětských knih novodobou legendu.

Jedním z důležitých prvků této legendy je popis země, kde sídlí. V roce 1927 bylo pozorným posluchačům dětského rozhlasu sděleno, že bydlí se svými šotky a soby na severovýchodě Laponska na hoře Korvatunturi a že vyslyší přání způsobných dětí, když mu napíší. Dětem bylo vyprávěno, že tam má svou dílnu a své pomocníky – skřítky a že na Štědrý večer vyjíždí se sobím spřežením, aby rozdělil dárky. Příběh finského vánočního dárce dostával postupně novou podobu. V letech 1960–1970 bylo jeho „sídlo“ přemístěno do vsi nedaleko Rovaniemi u polárního kruhu. Dnes je to zábavní park se spoustou atrakcí, kam děti z celého světa adresují dopisy se svými přáními. Přísný stařík v šedém plášti, jímž byl joulupukki zpočátku, převzal vzhled amerického Santa Clause. Do novodobé vánoční tradice se zapojili staří skřítkové, které finská lidová tradice rovněž zná. Stali se pomocníky dobroděje Joulupukkiho. Podobně jako nisse a tomte se i finský tonttu objevuje na vánočních pohlednicích a ve výlohách obchodů, zdobí vánoční stromek, děti v ustrojení tradičního skřítka vystupují na vánočních školních slavnostech. Tak postavy ze světa lidové víry a jejich novodobá literární a výtvarná interpretace spolu s pozdními importovanými prvky z postav typu Weihnachtsmanna a Santa Clause utvářely obraz severských vánočních dárců.

V islandské folklórní tradici se vypráví o jólasveinar, škodolibých vánočních mužíčcích, kteří v předvánočním čase přicházeli do lidských příbytků. První z nich třináct dní před Vánocemi a poslední na Štědrý večer, nebo začali o Štědrém dni a končili v předvečer tříkrálového svátku. Slídili po domě a kradli jídlo a svíčky, rušili lidem spánek, pronásledovali ovce, strašili děti, což vystihují i jejich jména – zloděj svíček, čmuchal, nenasytný spratek, vylízávač rendlíků aj. První dochované zmínky ze 17. století je zobrazují jako zlomyslná stvoření a nepřátele dětí. Asi o sto let později se v královském nařízení o domácí výchově na Islandu zakazuje strašení dětí podobnými duchy. Všeobecný názor na tyto bytosti se postupně měnil, až jim byla asi počátkem 20. století přiřčena úloha přátel dětí a dárců. Opět to byli literáti a kreslíři, kteří ztvárnili tyto tradiční postavy pro svět dětí. Zůstala jim tradiční, islandská jména, i když se vzhledem a novou rolí přiblížily Santa Clausovi.

© Věra Frolcová, Eva Večerková
ukázka je z knihy Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Vyšehrad

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4560x

Koupit knihu

Inzerce