Pavese, Cesare: Řemeslo života

Pavese, Cesare
Řemeslo života

recenze beletrie zahraniční

Nakladatelství Tichá Byzanc vydalo letos v překladu Kateřiny Vinšové deník, který si Cesare Pavese, jeden z největších italských literátů 20. století, vedl od roku 1936 až do roku 1950, téměř až do dne své předčasné smrti. Deník vznikl v době, kdy byl Pavese za styky s protifašistickým odbojem potrestán stejným způsobem jako stovky jiných intelektuálů, tedy vyhnanstvím v nějakém zapadlém jihoitalském doupěti, v jeho případě v kalábrijském Brancaleone.

 

Cesare Pavese: Řemeslo života (Il mestiere di vivere), přel. Kateřina Vinšová, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2010, 368 stran

Nakladatelství Tichá Byzanc vydalo letos v překladu Kateřiny Vinšové deník, který si Cesare Pavese, jeden z největších italských literátů 20. století, vedl od roku 1936 až do roku 1950, téměř až do dne své předčasné smrti. Deník vznikl v době, kdy byl Pavese za styky s protifašistickým odbojem potrestán stejným způsobem jako stovky jiných intelektuálů, tedy vyhnanstvím v nějakém zapadlém jihoitalském doupěti, v jeho případě v kalábrijském Brancaleone. Podobnou situaci známe ze slavného deníku-dokumentu Kristus se zastavil v Eboli (č. 1957) od Carla Leviho. Avšak zatímco Levi byl muž činný a všestranný, filantrop, který se ihned zapojil do vesnické komunity, aby pomohl zmírnit zde vládnoucí katastrofální sociální podmínky, samotářský Pavese byl zakomplexovaný intelektuál, který náhle vytržen ze svého prostředí nevěděl, co si počít sám se sebou.

Deník se tedy rodí jako lék na lidskou a intelektuální osamělost pětatřicetiletého básníka, osamělost, jež nepomíjí ani po jeho návratu do Turína, ani po pádu fašismu a ukazuje se jako palčivý existenciální problém, který má kořeny v autorovi samém.

Když si intelektuál začne vést deník, může to skončit různě, jak ukazuje dědictví světové literatury. Pavesův deník je z těch upřímných, co nejsou míněny jako póza, jako vykalkulovaná autobiografie pro čtenáře. Působí opravdu autenticky a zachycuje podstatné myšlenky, které se jeho autorovi honí hlavou, ty, u nichž se mu zdálo, že stojí za to, aby je přenesl na papír. Jejich tematika i forma je různá – jsou to úvahy nad sebou samým, nad milostnými otázkami, nad mezilidskými vztahy, úvahy o životě, o tvorbě, komentáře k některým básním, výpisky z četby, úvahy o literárních otázkách a mínění o konkrétních autorech či dílech. Nejsou to záznamy zcela efemérní, které by měly ulevit momentálnímu přetlaku v Pavesově hlavě a pak zapadnout. Pavese deník stále dokola pročítá: některé myšlenky se klenou přes několik dat, dokonce se nezřídka odvolává na to, co napsal před několika lety, a buď to rozvíjí, nebo zpochybňuje.

Záznamy ke konkrétnímu datu mají většinou podobu několika odstavců úvah, někdy jsou to ale i delší texty a jindy zase jen výkřiky, aforismy, citace, pár veršů nebo jednoslovné lakonické anotace („dopis“; „pfff!“ atd.). Přes všechnu pestrost témat i forem jsou to úvahy, které až na zmíněné výkřiky prošly ratiem, nemají dokumentační povahu ani povahu imprese či automatického psaní. Pavese obvykle nezaznamenává, kde pobývá, co dělá, s kým se setkal či jaké problémy řeší. Přitom to nebyly malé problémy – několik let byl de facto šéfredaktorem významného nakladatelství Einaudi, několik let se skrýval pod cizí jménem. O fašismu, německé okupaci, o skrývání v klášterní škole, o osvobození, o vstupu do komunistické strany nenalezneme prakticky nic. Události, které v deníku sledujeme, jsou intelektuální povahy, jsou již elaborací toho, co se objektivně událo.

Deník má různý rytmus, zachycuje věrně témata, jimiž se Pavese v myšlenkách zaobíral, a prozrazují často i větší či menší chuť být sdělný. Po celou dobu vedení deníku jsou to témata spojená s jeho tvorbou, ze začátku zejména s poezií, neboť teprve později začíná psát převážně prózu. Autor zkoumá povahu obraznosti, symbolu, znaku, neustále hledá vlastní styl, vrací se ke svým starším textům a analyzuje je, aby pochopil jejich umělecký účinek, poučil se a mohl jít ve své tvorbě stále kupředu.

V existenciální rovině dominují otázky po míře determinovanosti lidského života, v době ilegálního působení ve škole náboženská témata, důležitost mezilidských kontaktů, ale v době nejintenzivnější práce v nakladatelství zase potřeba samoty, pocit nedospělosti, neohrabanosti v životě. Pavese má pocit, že i k dosažení spokojeného života je zapotřebí určitého řemesla, které mu stále uniká: „ponecháme-li stranou estetiku, pózy, génia, všechny ty žvásty, udělal jsem někdy v životě něco, co by nebylo hodné pitomce? Pitomce v tom nejbanálnějším a naprosto nenapravitelném smyslu, člověka, který neumí žít, který morálně nevyrostl, je zbytečný, vzpruhu nachází v sebevraždě, ale nespáchá ji.“ (37) Nebo později čteme úvahu: „Pravý raté není ten, kdo neuspěje ve velkých věcech – kdo v nich kdy uspěl? –, ale v malých. Nedokázat si zařídit domov, neuchovat si přítele, neuspokojit ženu: nevydělat si na živobytí jako každý jiný. To je ten nejsmutnější zkrachovalec.“ (54)

V umění i v životě Pavese hledá „řemeslo“. Zatímco v tvorbě se mu to daří, v životě neustále ztroskotává. Z korespondence víme, že již v sedmadvaceti se pokusil o sebevraždu a také v počátečních letech deníku se toto téma opakovaně vrací. Poslední roky jsou plné úvah o povaze mýtu, o literatuře, která z něj vychází, a také o divošství, dále výpisků z etnologických děl, výsledku Pavesovy etnologické knihovničky, kterou u Einaudiho zřídil.

Pavesův deník ukazuje i křehkost intelektuála tváří v tvář velmi tělesným otázkám. Zrada ženy, kterou miloval a pro kterou se ocitl ve vězení a vyhnanství, a trauma ze sexuálního selhání deprimují básníka téměř po celé dva roky 1937 a 1938. Následně se díky tvorbě, křesťanské vzpruze a hektické práci odpoutává, ale navždy se v něm usidluje misogynská představa žen jako vypočítavých mrch, v čemž je utvrzen dalšími milostnými neúspěchy: „Je to doopravdy bolest, která ubíjí veškerou energii: jak může člověk, který není mužem, který nemá výkonnost onoho údu, který má míjet ženy, aniž by se o ně mohl ucházet, jak může sebrat sílu a vydržet to? Existuje lépe ospravedlnitelná sebevražda? [...] Kdyby soulož nebyla to nejdůležitější na světě, nezačínala by od toho Genesis.“ (68–69)

Již 18. 12. 1936 si Pavese zapsal: „Je ještě jedna smutnější věc než nedostát svým ideálům: uskutečnit je.“ (67) Na opačném konci cesty, v posledním roce života, může konstatovat: „Recenze od Cecchiho, recenze od De Robertise, recenze od Cajumiho. Jsi pomazaný velkými obřadníky. Říkají ti: je ti čtyřicet a dokázal jsi to, jsi nejlepší ze své generace, vejdeš do dějin, jsi zvláštní a autentický... Snil jsi snad ve dvaceti o něčem jiném?“ (326)

I když se Pavese v roce 1950 ocitá na vrcholu svých tvůrčích sil, jeho úspěchy nedokážou přebít pocit zmaru, nedostatečnosti, neschopnosti v lásce i v životě. Rozchod s další ženou, Connie, je tou poslední kapkou: „Už nemám, co bych si na této zemi přál, až na onu věc, kterou patnáct let neúspěchů vylučuje. Taková je bilance nedokončeného roku, který nedokončím.“ (358) Navrací se myšlenky na sebevraždu, kterou pak uskutečňuje.

Jsem poněkud na rozpacích, jakému čtenáři Řemeslo života doporučit. V první řadě samozřejmě Pavesovým milovníkům a obdivovatelům. V druhé řadě těm, které zajímají rozpravy o literatuře, zvláště takové, které vedou samotní tvůrci. Dál nevím. Pavese je totiž mimořádným básníkem i mimořádným prozaikem, jakých minulé století vidělo málo, ale jeho život a fragmentární úvahy nejsou nijak zvlášť originální, pronikavé velké či zábavné. Právě proto, že jsou soukromými, útržkovitými zápisky bez ambicióznější literární nebo filozofické stavby, nedosahují působivosti dejme tomu Leopardiho Zápisníku, kterým se Pavese přímo inspiroval.

I když proud Pavesových myšlenek nedosahuje takových vrcholů jako jeho volná tvorba, je Řemeslo života vzácným dokumentem existence dnes již vyhynulé intelektuální osobnosti – jak se obávám –, která plně žila slovem a literaturou, aniž by byla dotčena masovou kulturou nebo filmovým vyprávěním. Pavese ovládal klasickou řečtinu a latinu, francouzštinu, angličtinu, překládal současnou americkou literaturu. Jeho literární zájmy neměly hranice a jeho četba byla hluboce prožitá, jak ukazuje povaha zápisků. Stojí v nich vedle sebe Homér, Stendhal, Vergilius, Shakespeare, Baudelaire, Defoe, Platón, Kierkegaard, Bergson, Dostojevský, Vico, Flaubert a mohl bych jmenovat desítky dalších jmen. Jak vidíme, Pavesova vlastní tvorba, tak přímá, prostá a vzdálená jakékoli erudici, je jen špičkou pyramidy, jejíž stavební technice už asi nikdo neporozumí, neboť nebude znát to, čemu Pavese říkal „řemeslo“.

 

© Jiří Špička

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 266 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3501x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce