Z poměrně bohaté bibliografie, kterou jako zdroje svého historického detektivního thrilleru uvádí irský debutant, známe v českém překladu jen tři tituly, ty víceméně nejobecnější: Gulag Anny Applebaumové, Montefiorova Stalina a Figesovo Šeptem. Člověk se mlsnou závistí oblízne, když čte, že někdo v západním světě napsal a někdo vydal (a dal tak Ryanovi k dispozici) například Encyklopedii ruského vězeňského tetování, Dějiny diváckých sportů v SSSR, studii o luxusu dostupném ve Stalinově říši, publikaci o sovětském pohřebnictví či Literární archiv KGB. Tohle všechno a další podklady měl právník a adept tvůrčího psaní k dispozici pro literární debut zasazený do roku 1936, kdy Stalin rozpoutává Velký teror. Lze tedy mít za to, že faktograficky tu sedí každý detail, jak se to na ambicióznější historické thrillery, jež nemají jen pobavit, ale i nabídnout vhled do dané epochy, sluší. Ona druhá funkce bývá v takovém typu čtení zhusta poněkud didaktická, takže hlavní hrdina této knihy, komisař kriminálky moskevské milice Koroljov, je hned na prvních stránkách při vstupu do ústředí úřadu svědkem bourání sochy Genricha Jagody, který upadl v nemilost a záhy se stane jednou z prvních obětí čistek v nejvyšších patrech sovětské politiky. To autora dovede k dumce pro čtenáře o dopadu takové změny na sovětskou policii i na její vztah k NKVD. A tak je to pomalu na každé druhé stránce a pozná se takové místo už opticky: tisk zhutní, jak se ztratily odstavce dialogů a svižných popisů a list se proměnil v účelovou učebnici dějepisu. To je kánon, na který je ale čtenář tohoto typu knih zvyklý, odpouští ztrátu tempa a s důvěrou v autorovu erudici se nechá poučit. Protože kdo z průměrných čtenářů thrillerů by se zabýval historickými špalky uváděnými v bibliografii? Za to si platíme autora, že je za nás přečte, vytahá z nich to nejzajímavější a pro potřeby románu nezbytné, přežvýká nám to a předloží k uvěření. Hlavní tam jsou stejně vraždy.

Vraždit umí Ryan obstojně, poučen bohatou tradicí v oboru zkušenějších kolegů. Kurzívou nás pouští na místa činu: na jednom hned na počátku zhyne drsnou smrtí mladá žena, kapitalistka, Američanka. Stejnou kurzívou sonduje v pachatelově mysli a rozsévá ukázky jeho zvráceného myšlení střídmě po celém románu. Je jasné, že politika, ta hodně vysoká v kombinaci s každodenní občanskou, se v rozuzlení se zločinem prolne, a jedna rovina románu tak ospravedlní druhou a naopak – to už je jen otázka rutiny a schopnosti učit se od vzorů, z nichž v tomto případě lze vypíchnout Smithovo Dítě číslo 44, jež odstartovalo poslední vlnu sovětské zločinnosti na stránkách západních thrillerů.

Vraždy (přijdou ještě tři další) a nastudované reálie jsou ale elementární fundament, který ještě nezakládá na dobré literární (žánrové) dílo. Autora si platíme ještě za něco podstatnějšího, co se nevysedí nad kniham. Získaným poznatkům by měl vdechnout věrohodný život, protkat je emocemi. Teprve to učiní z pilného kompilátu literaturu, beletrii.

Jenže základní úskalí Ryanova románu tkví v tom, že v dané době nežil, nedovede se do ní vcítit a ani to neumí přesvědčivě literárně markýrovat.

Je jistě nesmyslné klást na spisovatele současnické nároky. To by nikdo nepsal o Kolumbovi a už ani o první světové válce ne. Je rovněž nabíledni, že zdejší geopolitická zóna a generace, která má s totalitou zkušenosti, bude mít na tento typ knih vyšší nároky a jen tak ledajaký prorok ze Západu, s jakkoli snaživě načtenými informacemi, ji neuspokojí. Nebude však hledat pouze faktické chyby, ty se dají cizozemci snad i prominout. Takový čtenář ocení dobře vylíčenou dychtivost, úžas, naděje i zklamání hrdinů. Hrůzu a běs odkapávající z knih o válce. Ví přesně, co hledat v knize z totalitního prostředí, i když místo Velkého teroru prožil jen jeho guberniální odvar. Strach, nedůvěru, dvojtvářnost, pochroumané mezilidské vztahy, bídu ducha i těla. Drobnosti, lehce nastudovatelné ze zdrojů, ale těžko sdělitelné. To už je otázka literárního umu a citu. A ten Ryanovi citelně schází.

Jeho postavy, včetně té hlavní, komisařovy, jsou bez emocí, procházejí dějem, ale neprožívají ho, vyměňují si poučené dialogy, ale nekomunikují mezi sebou, uvědomují si zlo, vymezují se vůči němu, ale netrápí je, nesužuje, nedovádí k dilematům antických dimenzí.

Jestliže zůstává to, co chci říct, stále v mlze, je to moje vina podobná té Ryanově. Přečtěte si tedy po Zbožném zloději Solženicyna, kterýkoli z jeho historických „thrillerů“, a jistě pochopíte. Namítnete-li pak, že srovnávám nesrovnatelné, budete mít samozřejmě pravdu.