Pilátová, Markéta: Víla Vivivíla a piráti Jižního moře

Pilátová, Markéta
Víla Vivivíla a piráti Jižního moře

recenze dětská

Vivivílu předchází skvělá pověst, ve skutečnosti je to spíš skromná knížka, která neomráčí, snad ale potěší. Právě vydaný druhý díl ten první nepředčí: první knížka je tajemnější, objevnější – nejspíš proto, že jsme tu maličkou divoženku z bažin ještě neznali. Už na první pohled, zásluhou výtvarného doprovodu, byla ona novorozená Vivivíla zajímavější.

Markéta Pilátová: Víla Vivivíla a piráti Jižního moře, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 84 stran

Vivivílu předchází skvělá pověst, ve skutečnosti je to spíš skromná knížka, která neomráčí, snad ale potěší. Právě vydaný druhý díl ten první nepředčí: první knížka je tajemnější, objevnější – nejspíš proto, že jsme zvláštní Vivivílu, maličkou divoženku z bažin, ještě neznali. Už na první pohled, zásluhou výtvarného doprovodu, byla ona novorozená Vivivíla zajímavější.

Druhý díl příhod víly Vivivíly je opět docela nabitý dějem a přináší různorodé prvky. Obyčejný život dětí, v tomto případě právě nastávající zimní prázdniny v Praze na Břevnově, sice bez rodičů, ale zase s babičkou z Moravy, může nabídnout potěšení tak leda v dobrém jídle a optimistickém naladění babi Bóži. Jinak žádné povyražení neskýtá. Pokud se o nějaké to dobrodružství ovšem nepostarají samy děti, a to dokonce i s přispěním babičky.

Srovnání chladné smutně vyhlížející atmosféry ve vílácké bažině se světem u lidí jsme získali už v první knížce. Teď máme nahlédnout do toho, jak krušná je v bažině zima. Zvířátka kašlou a mrznou jim drápky, opičky nerady nosí kousavé svetry. Navíc najednou není ani nic k zakousnutí – žádný banán, žádný hmyz. To děti mají doma všeho dost, ale hrozí jim nuda... A tak se víla objeví v pravou chvíli. Nejdřív splatí starý slib a pomůže vakoveverce od chrápání. A pak už s dětmi vymyslí plán na záchranu zvířat: vypraví se do vílácké země hledat moře. Samozřejmě se jim to po mnoha úskalích podaří – a Pilátová dostane příležitost provést své čtenáře kouskem neprobádaného vílího území, nabídne nové setkání s obry s prázdnými hlavami nebo s nešťastným olbřímím hadem. Následuje peripetie střetu s piráty, kde se i surfuje na vlnách a hlavně nechybí pořádná bitka. A nakonec všechno dobře skončí, nikomu není ublíženo, padouši jsou napraveni...

Děj útlé knížky se zprvu nenápadně, pak už úprkem zaplétá, ba šmodrchá – až si čtenář (snad jen zkušenější než ten dětský) říká, jak jen se z toho všeho autorka dokáže vymotat? Nicméně v tomhle světě není třeba cokoli moc vysvětlovat nebo si zdlouhavě připravovat půdu. Stejně jako v životě jsou některé peripetie sice zvláštní, ale když všechno dobře skončí, rádi si s hrdiny oddechneme. A tak se s dětmi a Vivivílou přesouváme z Břevnova do pohádkových bažin, honem zaskočíme do Karibiku provést záchrannou akci, načež se můžeme spokojeně vrátit. Bohužel ta dobrodružství byla až moc zkratkovitá, značně předvídatelná. Jako by ta knížka vznikla, jen aby byla, aby splnila jakousi (dětskou?) poptávku, bez nějakého skutečného opodstatnění, co vlastně kromě té dost povrchní zábavy měla předat.

Knížka má ale i další roviny než jen ten prvoplánový děj. Lze v ní najít pár autorčiných poznámek o problémech s dorozumíváním, které dětem jen tak mimochodem nabídne k úvaze či možná „domyšlení“, aniž by je vnucovala či nevhodně rozpitvávala. Takovým jasným vzkazem o záludnostech domlouvání je rozšifrování babiččiny pro někoho jistě záhadné hanáčtiny. Může to být ale třeba i zvláštní chvilka, kdy Ema rozumí, co říká její pes Raf. Nebo když se děti konečně zase setkají s vílou Vivi: ta sice ne všemu ve světě lidí rozumí, ale pokud jde o význam promluv, nemá problém. Domluví se s vakoveverkou, s dětmi, s babičkou... a naštěstí i s nepřáteli, kteří se objeví o něco později.

Vyprávění pěkně odsýpá, pořád se něco děje: místy je úsečnost možná až na škodu, místy jsou naopak věty (které mají trochu nepořádným vršením informací zřejmě imitovat dětské myšlení) tak dlouhé a složité, že se i dospělý musí vrátit, aby pochopil. I dialogy odsýpají. Pravděpodobně aby repliky nezdržovaly děj, nejsou odsazené na nový řádek – pro méně zdatného čtenáře to může působit zmatečně.

V první knížce byly ilustrace vyvedené bílou linkou na potemnělém podkladu, takže vytvářely dojem negativních kreseb. Nejvíc snad posouvaly text k Emě, dívce se zbytky zraku, a jejímu vnímání světa a dění kolem. Příběh se tak odehrával „v tmavém rozmlženém oparu“, jak to pěkně charakterizovala Milena Šubrtová v recenzi na Vílu Vivivílu a stíny zvířat, když ilustrační doprovod pečlivě popsala („v bílých konturách, vedených jakoby neumělou dětskou rukou“) a nabídla hned několik jeho dalších významotvorných aspektů. Výtvarné ztvárnění Víly Vivivíly a pirátů Jižního moře evokuje spíš jen uličnictví, trochu neumětelský doprovod nějakého rošťáka. A posouvá tím knížku jen k jednomu čtení. Vytrácejí se hezké vztahy dětí a zvířat, a to i těch divných jako brčálový had, zanikne motiv zbytečného sebepodceňování (zase ten had), odpluje zajímavý námět střetu s obry s prázdnými hlavami, které se opět podaří napravit (ačkoli ten nápad s přesouváním zlých vlastností do jiných úložišť mi přijde jako zbavování se nechtěného jaderného odpadu a nějak mi nesedí se zákonem zachování hmoty).

Ačkoli je Markéta Pilátová v literatuře pro děti stále ještě spíše novickou (oba díly Vivivíly stihla vydat v jediném roce), mnohé zvládá výborně. Příjemné je, že nemá potřebu vnucovat se dětskému čtenáři zbytečným užíváním zdrobnělých výrazů a podobných prvků, které jazyku dětí spíš podsouvají dospělí. Naopak se zdá, že chce své publikum nenápadně vzdělat v jazykové problematice, když například zmiňuje rozdíly ve vyjadřování pražském a hanáckém, případně zdůrazní, že pakliže se hadí holka snaží cosi vysvětlit co nejsrozumitelněji, mluví „velice spisovně“. Pilátová nabízí i pár novotvarů nebo nepříliš obvyklých výrazů jako „flusadlo“, „šňupák“, „velrybovka“, když pomineme Vivivílu či vše „vílácké“. Jinak je ale jazyk knížky spíš umírněný, možná až moc. Rozhodně tedy bez zbytečné snahy o exhibici spisovatelčiných dovedností.

Škoda, že když Pepík vyčte z knih informace o bukanýrech a mariňácích (s. 21, 22) a neví, kdo to je, babička podá mylné vysvětlení a při tom už zůstane – děti si možná mohly rozšířit obzory. I výše pochválená postava hanácké babičky bohužel místy upadá spíš ke zbytečné karikatuře. Zarážející je nadbytečné užívání zájmena „svůj“, které jsem dosud vnímala jako nešvar špatných překladů (např. „svoje staré flusadlo si strčila za pásek svých víláckých kalhot“ (s. 29)). Naopak když autorka třem postavičkám na pláži propůjčí jména TOTO, NOTO a NOTOTO, hezky malým čtenářům podsune, že jazyková kreativita je vždy na místě a že právě tenhle prvek dětského světa a vyjadřování lze krásně převzít i do knížky.

Závěrem rozporuplných poznámek tedy obdobné konstatování: možná jsem čekala, že Vivivíla bude „bomba“, a ona je to „jenom“ dětská knížka. Možná jsem se svými dětmi ráda četla knížky, v nichž potěšení nacházely i děti – i já. Možná se zbytečně stresuju tím, že vycházejí hory knih, jež pak sotva hledají své čtenáře. Možná..., možná je Vivivíla taková normální knížka pro děti, nic víc. A možná to Markéta Pilátová přesně takhle chtěla.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 317 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 4513x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce