Werich, Jan: Deoduši

Werich, Jan
Deoduši

recenze dětská

Dospělým čtenářům od 9 let je určena kniha pohádek Jana Wericha nazvaná Deoduši – Dospělé pohádky. Obsahuje patnáct příběhů, málokterý však skutečně naplňuje žánrovou podstatu pohádky, často teče krev a padají hlavy nevinných lidí, „happyend“ je výjimečný.

Werichovy poslední pohádky: nic pro malé děti
Jan Werich: Deoduši – Dospělé pohádky. Albatros 2010, 168 stran, ISBN 978-80-00-02498-1

Dospělým čtenářům od 9 let je určena kniha pohádek Jana Wericha nazvaná Deoduši – Dospělé pohádky. Obsahuje patnáct příběhů, málokterý však skutečně naplňuje žánrovou podstatu pohádky, často teče krev a padají hlavy nevinných lidí, „happyend“ je výjimečný.

Zatímco Werichovy pohádky ze slavného Fimfára (1960) vznikaly ještě v autorově šťastnějším období, s pohádkami z nově vydaného souboru to bylo složitější. Jejich původ je datován do rozmezí let 1953–1973, kdy se Werichovi, jak se sám zmiňuje v korespondenci, nežilo lehce. Přestože se mu „nic“ nedělo, jeho duše byla nesvobodná, „jako když má žít oheň ve vodě, nebo voda v ohni“. Zoufalá duše „moudrého klauna“ zanechala stopy ve většině bolestných báchorek (tak tento prozaický útvar nazývá autor doslovu František Cinger). Kdesi mezi statečnými hrdiny a jejich činy, vypravěčskou obratností a vtipem nám skutečně něco napovídá, že tu „jde o duši“. Duše zajisté citlivá nabízí čtenářovi několikero podobenství o světě a lidech v něm – a není to rozhodně nic veselého. V podtitulu knihy se to vyřešilo vsunutím výrazu dospělé před pohádky. Werich sám prohlašoval, že píše pro chytré děti a chytré dospělé. Tou chytrostí měl však na mysli spíše povznesenost čtenáře nad jeho pokročilým věkem, když si stále ještě čte o hloupém Honzovi. Doufejme, že až se Deoduši dostane k současnému čtenáři, nenadělá více škody než užitku: půjde totiž hlavně o duši dětskou.

Zpočátku nehrozí žádné nebezpečí. Výbor otevírá komorní Pohádka o pohádce. Její zápletkou je jazyková hříčka, která všem zamotá hlavu a nakonec se zdárně vyřeší. Je zde jasný začátek a konec, nechybí zajímavý prostředek. Vypravěč vstupuje rovnou do děje, nezdržuje se dlouhými popisy, vše jde ráz na ráz. To je charakteristické pro všechny příběhy v knize, děj má spád, scény se rázovitě střídají jako ve zrychleném filmu, v krátkém odstavci se hrdinovi (často obyčejnému človíčkovi) změní celý svět. Werichův vypravěč je nad věcí, z ničeho nedělá vědu („Vojáci padali! Celí i po kouskách, támhle uťatá ruka, zdehle hlava zakutálená, noha uvázlá ve větvích. Vesnice zbořené, liduprázdné, nafouklé mršiny, koňské, prasečí, a na všem mračna much.“ – z pohádky Žluté mužátko), je pohotový a vtipný, a hlavně – mistrně zachází s mateřským jazykem. Přestože si je vědom mocné síly češtiny, ryze českých pohádek z „našich krajů“ je v souboru málo (Moudrý Honza, Chytrá Majrána, Hrášková princezna). Většina z nich se odehrává v dalekých končinách Blízkého východu, hrdinové mají exotická jména (Hadžid, Jusuf, Hi Fi, Batir, I, Krix-Krax), v bajkách vystupují lvi a škorpióni a nad mořem létají orli (žádný český pejsek s kočičkou). Ale i Hadžidovi se dá říkat Háďa, pohanský čaroděj Batir může mít dceru Čekanku, která se zamiluje do Mravence (a ten je pak kvůli svému jménu nesmyslně proměněn v mravence lesního) a nejlepší vína na světě jsou úplně jako ta z Puppu v Karlových Varech.

Co ještě může dospělý čtenář (nebo co naopak dětský čtenář nemůže) z Werichových pohádek vyčíst? Kritiku stávajících poměrů, ironii, výsměch byrokracii a lidské hlouposti (Za šťastnou lásku bas!, O kybernetické babičce aneb Velikonoční povídka), obdivuhodné kuchařské znalosti (Žluté mužátko, Chytrá Majrána), skrytou erotiku (Hrášková princezna, Čekanka) a v neposlední řadě důvěrnou znalost a oblibu pohádkových příběhů z nejrůznějších koutů světa. Nedospělému čtenáři nejspíš bude chybět zřetelná motivace činů jednotlivých hrdinů, dětská duše se střetne s nevysvětleným násilím a skryté poučení nebude umět najít. Řešením je vynechat všechny bajky, nebo alespoň bajku Trest.

Poslední pohádka Alibaba a čtyřicet loupežníků je nedokončená. Je vyhlášena soutěž o její dopsání. Úkol to nebude snadný. Werichův styl je prostý, avšak originální. V Deoduši ho nepřehlédnutelně doplňují ilustrace slovenského malíře a grafika Petera Uchnára. V dnešní době, kdy se nám sice „nic neděje“, ale přesto jsme obklopeni zločinem ze všech stran, není radno číst bolestné báchorky malým dětem. Ale pro příznivce Werichovy tvorby jsou rozhodně příjemným doplněním jeho díla.

© Bohumila Adamová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 282 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 5937x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce