Desátý svazek prestižní řady Colloquia mediaevalia Pragensia přináší osmnáct studií a Předmluvu podepsanou (2008) Petrem Charvátem. Všechny statě byly předneseny na mezinárodní konferenci v Plzni (2006), která byla věnována osobnosti a dílu minority Odorika z Pordenone a misiím do Asie ve 13. a 14. století. Jako obvykle se jednotlivé studie liší záběrem i pojetím, a dávají tak nahlédnout do širokého rozkročení medieválních studií.

Některé statě jsou zaměřeny monograficky, jiné syntetizují a snaží se objasnit důvody šíření křesťanství a evropské civilizace do vzdálených krajin euroasijského kontinentu.

Spoluautor sborníku Vladimír Liščák přispěl dvěma příspěvky, které mají blíže k poctivé analýze než k vizím. Prvá, zveřejněná pod názvem Úvodem: Odorik z Pordedone a východní kraje světa (s. 9–24), shrnuje kriticky dosavadní znalosti o Odorikově životě, působení, díle a jeho památce. Autor přesvědčivě doložil, že údajné „české kořeny“, spjaté s Odorikovým původem, jsou neprokazatelnou domněnkou. V druhém referátu, obráceném opět k pramenům, Liščák probírá Odorikův příspěvek k rozšíření geografických znalostí o Východu v Evropě (s. 47–66); doložil, proč je Odorikův cestopis tak zajímavý a z geografického hlediska důležitý. Opíral se o něj i tzv. Katalánský atlas z roku 1375, protože Odorik svou cestu napříč kontinentem popsal přesně.

Protipólem studií založených na pramenech je úvaha Ivo Budila Evropa a vytváření světového systému ve 13. a 14. století (s. 117–125), jež přitakává teorii „světového systému“ amerického historika a sociologa Immanuela Wallersteina (práce se objevovaly v 70. letech 20. století), který pracoval s termíny „jádrové oblasti“, „semiperiferie“, „periferie“ a „marginální oblasti“. Budil, poučen i další literaturou, obrací pozornost k pohybu a roli Mongolů, kteří byli ve 13. století v euroasijském prostoru důležitým geopolitickým faktorem. Poukázal na rozpory v hodnocení významu či historického přínosu mongolské říše; teror na ovládaných územích snad mírnila „pax mongolica“, náboženská tolerance velkého chána, která kontrastovala s religiózní bojovností soudobých křesťanů a muslimů.

Většina příspěvků desátého svazku Colloquií směřuje k objasnění historického vývoje a je psána historiky. Přesahů do jiných oborů není mnoho.

Kateřina Kubínová v příspěvku Jan Marignola a jeho cestopis (s. 95–106) srovnala Marignolova pozorování z cest na Východ se zprávami Odorikovými. Oba minoriti prošli velkou část Asie a své dojmy sdělovali očima středověkých Evropanů, kteří – vedle cenných postřehů – mnohé nepochopili, špatně vyložili nebo vykládali očima bible. Milena Bartlová ve stati Obraz jako zpráva o neznámém: český soubor ilustrací Mandevillových cest (s. 137–143) vyšla z torza ilustrací k prvním kapitolám cestopisu tzv. rytíře Mandevilly, uložených v londýnské British Library (Add. 24189) a prozkoumaných Josefem Krásou (1983). Autorka však nepřistoupila k ilustracím jako k uměleckému dílu, ale jako ke komunikačnímu mediu. Ilustrátor měl za úkol zobrazit místo a situace, které nikdy neviděl. Jde tak o příklad, jak využít dílčích poznatků z reálného světa pro vizualizaci tušeného a nepřístupného. Záměr Mandevillova cestopisu tak zároveň svědčí o snaze potvrdit a posílit identitu a sebevědomí Evropy v protikladu k Orientu.

Přehledem literárních textů reflektujících vztah českých zemí ke vzdálené Indii podává v chronologickém pořadí od středověku až po 20. století Petr Holman; jeho příspěvek osloví i literární historiky, a to především výkladem o práci, překladech a významu českého indologa Vincenta Lesného (1882–1953). Mnoho cenného k domýšlení přináší i religionistka Jana Rozehnalová. Poukazuje na přístup Evropanů, pronikajících do východních zemí, k náboženstvím, s nimiž se setkávali. Jinověrce posuzovali více podle praktik náboženského života než podle porozumění víře (fides). Zajímaly je spíše popisy konkrétního způsobu modlitby a oběti než úvahy o obsahu nauky. Snad působilo i to, že události (děje) se vtiskly do paměti více než věroučné představy. Důležitý je i postřeh o vstřícnosti misionářů k jinověrcům. Oceňovali jejich askezi a oddanost, byť vedenou vírou v jiná božstva. Věřili v jejich opravdovost a doufali, že je dobrým předpokladem (předstupněm) k obrácení se ke křesťanství. V duchu známých pravidel o „blízkosti“ a „jinakosti“ také autorka upozornila na protikladně negativní vztah misionářů k nestoriánům, které chápali jako nevítanou konkurenci a možné ohrožení.

Každý příspěvek Colloquií doprovázejí bohaté poznámky a soupis literatury. Texty jsou pečlivě redigovány, nechybí ani obrazový doprovod. Sborník dosvědčuje význam českých misionářů pro poznání a rozvíjení kontaktů s Indií a Čínou.