José María Arguedas je nejuznávanější peruánský prozaik. To platí v Peru, jinde je známější Mario Vargas Llosa. Peruánci nad tím mohou pokrčit rameny (i když i je Nobelova cena mohla potěšit), u nás se ale jménu Vargas Llosa nevyhneme: většina jeho románů byla přeložena, kdežto od Arguedase žádný (na rozdíl od jiných jazyků včetně slovenštiny). První žije v Evropě a píše pro mezinárodní publikum, druhý zůstal v Peru, kde se vysoko v horách před sto lety – 18. ledna 1911 – narodil, a uvažoval více o tom, jak psát o Peru, než pro koho. I když s tím pro koho měl hned první problém: rád by psal rodnou kečujštinou pro andské indiány, jenže ti moc neuměli číst a neměli vlastní literární tradici. Bez její opory je spisovatel ztracený, může nanejvýš kečujsky napsat ojedinělou knihu básní a nahrát indiánské písně a stát se etnologem. To vše José María Arguedas udělal, ovšem své prozaické dílo napsal španělsky; a to jak kvůli čtenářům, tak i pro svou vizi andské kultury, nejen indiánské, ale dvojkulturní.

Oba spisovatelé se pochopitelně v Limě znali – intelektuální prostředí je ve všech velkoměstech domácké. O patnáct let mladší Vargas Llosa neopomínal zdůrazňovat, že José María Arguedas je jediný peruánský spisovatel, kterého uznává, a věnoval mu celou monografii. Líčil ho jako depresivního člověka, z jehož psychických traumat vychází jeho psaní; to ovšem odpovídá Vargasově koncepci literatury jako psychické kompenzace osobních demonios. Arguedase naopak v literatuře zajímá vidění světa, výraz něčeho, co mne přesahuje a zároveň je mou součástí: makrokosmos, který se nevejde do mikrokosmu, ale paradoxně je obsažen právě v něm. Možná tím ho také fascinovala religiozita indiánů. A hlavně literatura jako možnost najít věty obsahující svět.

Psaní na život a na smrt
Prózy José Maríi Arguedase – romány, povídky, eseje – mají vždy osobní záruku: autor nemusí hlásat, že to vše má zažité a myslí na dané téma „po mnoho let“. Je z těch mála spisovatelů, u nichž platí jednota díla a života, z jeho knih a z jeho osobnosti – dnes už mýtu osobnosti – charismaticky působí opravdovost, něžná senzibilita, prožitek dramatu andské kultury a vesmírné krásy. Arguedasovo dílo je silně autobiografické, ovšem efekt autentičnosti je dán vahou jazyka a vidění světa.

Pro jeho tvorbu bylo rozhodující fází života dětství od tří let, kdy mu zemřela matka a žil u babičky (zde končí podoba s Garcíou Márquezem), a zvláště pak od šesti do deseti let život u macechy, která patřila k místní honoraci, ale nevlastní dítě odklidila do kuchyně k indiánskému služebnictvu. Bílý chlapec s modrýma očima tu vyrůstal mezi indiány, jež miloval, mluvil kečujsky, spal v koutě na houni a zalykal se ponížením od nevlastní matky. Otec, advokát chudých, se v andském regionu stále přemísťoval za prací, od Andahuaylas, kde se José María narodil, přes Puquio do San Juan de Lucanas, kde syna zanechal v domě své nové manželky bez opory a jel opět jinam. Fatální bylo přistěhování o deset let staršího nevlastního bratra, despotického hulváta a exhibicionisty, který se bavil tím, že bral malého kluka jako publikum na své zálety u milenek. Budoucí spisovatel má sex téměř provždy spojený s hnusem a motivy znásilnění a hrubosti prostoupí jeho texty.

Vše vyřešil až útěk ke strýci do Vivisecy a o něco později, od dvanácti let, začal José María s otcem sdílet jeho potulný život. Na koni projížděli mnohadenní vzdálenosti soutěskami hor; školnímu vzdělání neustálé stěhování moc neprospělo. Postava otce však v Arguedasových dílech září klidem a jistotou, například v proslulé epizodě románu Hluboké řeky, kdy otec přivede dospívajícího syna poprvé do Cuska: „Možná že Bůh žije lépe na tomto náměstí, protože to je střed světa, vyvolený Inkou. Není pravda, že by země byla kulatá. Je dlouhá; vzpomeň si, chlapče, že jsme vždycky jezdili našíř a nadél světem.“

V místech spjatých s Arguedasovým dětstvím se letos 17. a 18. ledna konají rozsáhlé slavnosti na počest stého výročí, organizované v San Juan de Lucanas, v Puquiu zazní serenata s předními peruánskými hudebníky a slouží se mše, oslava se přesune i do Vivisecy, kde se otevírá malé arguedasovské muzeum (snad se do něho dostane i knížka José María Arguedas en el corazón de Europa, soubor studií českých autorů vydaný v roce 2004).

Od roku 1931 se José María Arguedas usadil v Limě, přes všechny potíže se mu podařilo dostudovat Univerzitu sv. Marka, působil jako učitel a později univerzitní profesor. Celou svou literární a etnologickou prací ale zůstal v andském regionu, s určující intimní zkušeností etnických a sociálních rozporů: kreolský a indiánský svět se střetával nejen ve zdejším prostředí, ale v nitru jednotlivých lidí. Po odchodu do Limy se rozpor Arguedasovi promítl do tradičního schématu protikladu hor a pobřeží.

Osobní problém identický s problémem vlastní země dává autentičnost prózám s autobiografickým hrdinou: od první povídkové knihy Voda (1935) přes stěžejní román Hluboké řeky (1958) o dospívání chlapce v církevní internátní škole v horském městečku po román El Sexto (1961) nazvaný podle vězení, kde byl autor v mládí po potlačení studentského protestu sám vězněn. Životnost kečujské kultury hájil etnologickými studiemi a eseji, spatřoval ji mimo jiné v stále zpívaných písních, do jejichž jazyka se ponořil už v roce 1938 překladem Canto Kechwa a později vlastní poezií v kečujštině Tupac Amaru Kamaq taytau-chisman (1962). Antinomie hor a pobřeží však přestala vystihovat realitu, etnické míšení sílilo i propojováním obou oblastí, jež dříve po staletí žily do značné míry odděleně. Po ambiciózním projektu románové fresky peruánské kultury mísící kreoly, indiány a černochy Všechny krve (1964) se Arguedas pokusil posledním románem vyrovnat s novou situací Peru, kdy z ekonomických důvodů začínal odchod andských horalů do pobřežních měst (migrace pak nabyla masových rozměrů po Arguedasově smrti a vedla k vzniku chudinských slumů, které dnes přízračně obklopují Limu). Bída indiánů se zhoršovala a Arguedasovi se hroutilo dosavadní pojetí andského světa. Vzal nový problém za svůj a rozepsal rozmáchlý román Lišák z hor a lišák z dolin (1970) umístěný do různorodě smíšeného pobřežního města. Osobní identifikaci se vším, co dělá a píše, José María Arguedas definitivně stvrdil v tomto románu, který proložil čtyřmi „Deníky“, v nichž psaní bere jako zápas na život a na smrt: „Protože já když nebudu psát, tak si vpálím kulku.“ Zastřelil se 28. listopadu 1969 na univerzitě, na počátku víkendu, aby co nejméně narušil její chod; dopisy na rozloučenou se staly epilogem nedokončeného románu.

Andská krajina a jazyk
Arguedase fascinují v Andách tři věci: velehory s prudkými říčkami a vesnicemi napůl v oblacích, kečujský jazyk, bída a vroucnost indiánů. Měl mimořádnou sociální citlivost pro chudobu, ponížení, utrpení; touha po spravedlnosti ho přivedla do blízkosti komunistické strany, odborů, teologie osvobození. S žádnou ideologií se ale neztotožnil, třídní a jakákoli nenávist se mu příčí, vše má pro něho intenzivní podobu vztahu ke konkrétním lidem a konkrétní přírodě, osobní quijotovské pomoci a dobra.

Nespokojen s dosavadní tzv. indigenistickou prózou přestoupil Arguedas hranice její sociální obžaloby a vykročil ke kulturní vizi andského světa, kde se mísí dvě pradávné tradice. Jak říká v jednom eseji, „prostupování těchto dvou materiálů vytváří nekonečnou rozmanitost míšení, stupňů míšení mezi oběma kulturami: to vše se pohybuje v krajině, kde většina obyvatel žije ve výšce 2 500 až 4 500 metrů nad mořem, kde jsou rokle, jaké určitě neexistují nikde jinde kromě asijských velehor. Jde o to, že když se člověk v Peru vydá do některé soutěsky, zvedne hlavu a dívá se po vrstevnici ve dvou tisících metrech, po celé délce jsou stovky teras, některé dnes opuštěné, ale které byly kdysi plně obdělávané, a jsou tam usedlosti, stromy, políčka.“

Všechny zážitky románových postav v konfliktním světě, plném ponížení i soudržnosti, násilí a bezbrannosti, jsou v horách ponořeny do kosmické dimenze. Jak říká hrdina El Sexto: „Vyrostl jsem ve vesnici ponořené do mlhy na rozlehlé terase ve svahu And. Připlouvaly tam a spočívaly mraky. Slyšeli jsme zpívat ptáky a neviděli jsme je, neviděli jsme ani stromy, na nichž v poledne odpočívali. Zpěv oživoval takto skrytý svět; přibližoval nám ho lépe než světlo, v němž se naše rozdíly tak zřetelně ukazují. Vzpomínám, jak jsem chodil pod velikým eukalyptem na návsi, kdy vše bylo zahaleno hustými mraky. V oné šťastné nevidomosti jsem poslouchal, jak v tichu tence ševelí listí a skřípá kmen obrovitého stromu. A tehdy nebyly od sebe odlišeny země a nebe a lidská bytost.“

Věrnost andskému světu, který se literatuře do té doby nepodařilo vyjádřit, byla pro spisovatele problémem jazyka – tak jako u každého literárního díla, ovšem se specifičností dvojkulturní a dvojjazyčné situace. Autor na něj narazil už v první verzi rané povídky Voda: "Když jsem si povídku po sobě přečetl, v té tradiční španělštině, připadala mi hrozná, připadalo mi, že jsem ten svět zamaskoval stejně nebo skoro stejně jako autoři, proti kterým jsem chtěl psát a které jsem chtěl napravit. [...] Potom, o šest sedm měsíců později, jsem ji přepsal úplně jinak, smíchal jsem trochu kečujskou syntax uvnitř španělštiny, v opravdu pekelném boji s jazykem.”

Jazykové novátorství dostalo vrcholnou formu v Hlubokých řekách, kde je španělština jakoby postavena na kečujských základech, podobně jako u paláců v Cusku stojí barokní první patro na přízemní incké zdi sestavené z obrovských kamenů. Mluvený jazyk kečua tvoří podloží psané španělštiny, projevuje se v intonaci, v častém opakování vět, v užívání gerundia a zdrobnělin, pro něžnou kečujštinu tak příznačných, a zároveň v obraznosti, kdy mají i nadávky kluků ve škole metaforickou bohatost a rituální rytmus.

José María Arguedas zpočátku nepatřil k boomu hispanoamerického románu, byl k němu přiřazen dodatečně jako zcela osobitý autor; sám hájil „provinční“ literaturu proti představě, že svou Ameriku musí hispanoamerický spisovatel objevit v Paříži nebo v Madridu. V každém případě mezi kořeny jeho světové proslulosti hrál evropský pobyt (a barcelonské nakladatelství) svou roli. Asi hůře hledáme cestu ke spisovatelům spjatým s indiánskými tradicemi, jako jsou Paraguayec Augusto Roa Bastos, Mexičan Juan Rulfo nebo právě Arguedas. Obtíž je v těžko přeložitelném jazyce a v jen povrchně známé jiné kultuře. Ovšem v umění není třeba rozumět všemu; romány jako Hluboké řeky fascinují i cizince. José María Arguedas nám k svému dílu sám vstřícně nabízí jeden možný klíč: „Myslím, že také pomohlo objevit, jak je svět krásný, když ho cítíme jako součást sebe sama a ne jako něco objektivního. Pro toho, kdo se mluvit naučil v kečujštině, neexistuje nic, co by nebylo jeho součástí jako sebe sama. Vyprávění, kde se objevuje tenhle způsob života, který má originální a objevné rysy a naznačuje možnost nového způsobu chování, myslím mohlo zaujmout čtenáře z jiných zemí.“

Pozn.: Do češtiny byl přeložen esej J. M. Arguedase „Kosmická samota v kečujské poezii“, ve výboru latinskoamerických esejů Druhý břeh Západu (Mladá fronta, 2004).