Ryšavý, Martin: Vrač

Ryšavý, Martin
Vrač

ukázka beletrie zahraniční

Klidně můžeš nakrájet ještě pár rajčat a zbytek té cibule, ať to všechno dojíme a uvolníme lednici. Babka zas nadávala, že jsme zabrali dvě přihrádky místo jedné, rozumíš... A teď se vrátíme o pětačtyřicet let zpátky, do roku šedesát, kdy Rjazaňské dramatické divadlo přicestovalo na pohostinské vystoupení do městečka Ačinsk. Pro Čecha je to nepředstavitelná vzdálenost, takže jen pro tvou orientaci: do Ačinska je to asi tak stejně daleko jako do Irkutska, neboli čtyři dny na cestě.

 

Martin Ryšavý: Vrač. Revolver Revue, Praha 2010, 256 stran. ISBN 978-80-97037-29-4

Klidně můžeš nakrájet ještě pár rajčat a zbytek té cibule, ať to všechno dojíme a uvolníme lednici. Babka zas nadávala, že jsme zabrali dvě přihrádky místo jedné, rozumíš... A teď se vrátíme o pětačtyřicet let zpátky, do roku šedesát, kdy Rjazaňské dramatické divadlo přicestovalo na pohostinské vystoupení do městečka Ačinsk. Pro Čecha je to nepředstavitelná vzdálenost, takže jen pro tvou orientaci: do Ačinska je to asi tak stejně daleko jako do Irkutska, neboli čtyři dny na cestě. No a v tom divadle pracovala jedna starší herečka, která už měla titul Zasloužilá umělkyně RSFSR a dvě skoro dospělé děti. Rozváděla se tehdy a žila na hromádce s mladým hercem ze stejného divadla. Tolja Bgašev se ten herec jmenoval, malinký plešatý človíček, který hrával komické role, typem takový Louis de Funés. A toho jednou, když v tom Ačinsku hráli nějakou hru a on měl dlouhou pauzu, protože vystupoval na začátku prvního dějství a potom až na konci druhého, napadlo odběhnout si z divadla do krámu pro chleba. Aniž si sundal kostým – byl to nějaký ruský prostonárodní šat – vyšel ven, přeběhl takové to typické náměstíčko sovětského maloměsta, kde vždycky stála budova místního úřadu, budova stranického výboru, divadlo a něčí pomník, a vešel do obchodu. Doslova a do písmene jen pro ten jeden bochník chleba, za deset kopějek. Když pak vycházel ven, srazil se přede dveřmi s nějakým místním opilcem, který začal blábolit kup mi flašku, brácho, nebo něco v tom smyslu. Bgašev mu povídá: Promiň, měl jsem s sebou jen deset kopějek na chleba… A jelikož ho opilec nechtěl pustit, tak ten náš komik, Louis de Funés Tolja Bgašev, vzal bochník a praštil ho tím bochníkem po hlavě: Dej pokoj, ty blboune… Z legrace, rozumíš, jen ho tak klepnul. Jakou asi ránu mu mohl dát bochníkem? Opilec ho pustil, Bgašev doběhl do divadla a v pohodě stihl svůj výstup, aniž měl tušení, co se dál před obchodem děje.

Opilec totiž ještě chvíli po úderu bochníkem vrávoral, potom ztratil docela rovnováhu a spadl na záda, přičemž krkem narazil na takovou tu ostrou železnou věc, která někdy bývá přede dveřmi veřejných budov a o kterou se pucujou boty. A ta věc mu jednoduše usekla hlavu. Aby té smůly ovšem nebylo málo, ironií osudu napadlo zrovna chvíli před tím prvního tajemníka městského výboru strany přijít k oknu a zapálit si, přemýšleje zřejmě o blahu lidu a úloze komunistické strany v ačinských poměrech. Neboli tento významný muž všechno viděl: viděl, jak jakýsi podivně starorusky oblečený, jemu nepovědomý člověk praštil jiného člověka něčím po hlavě a utekl, načež postižený vrávoral, vrávoral, vrávoral, až nakonec spadl, následkem čehož přišel o hlavu. I zvedl tajemník telefon a spojil se s místním oddělením milice. Tolju Bgaševa samozřejmě po představení zabásli a později obvinili z ublížení na zdraví s následkem úmrtí, protože tak to formuloval korunní svědek a první tajemník strany v jedné osobě, a nikdo už to tudíž jinak formulovat nemohl. Tolja Bgašev dostal osm let! Tři dny nato rjazaňské divadlo opustilo Ačinsk, bez komika, pochopitelně.

Ale kupodivu také bez heroiny. Protože tahle dáma, starší minimálně o patnáct let než Bgašev, zůstala v Ačinsku, aby mu byla nablízku, rozumíš, v těch osmi následujících letech, která měl náš komik strávit dílem v lochu, dílem na nucených pracích jako dřevorubec. Co se přitom odehrávalo v duši ženy, která niterně poznala všechny klasické hrdinky světového repertoáru, to si sotva umíš představit. Je totiž jisté, že v ruském divadle býval často herec vážen nikoli podle toho, jak hraje své role, ale podle toho, jak umí používat svůj talent v reálném životě, ve spojitosti s odbory, s partajními výbory i obyčejnou lidskou hierarchií v divadle a ve městě. Kdo je totiž v divadle pánem? Hlavní režisér? V jistém smyslu ano. Ale bývaly ženské, které dokázaly absolutně a přitom neformálně vládnout divadlu, některá přes postel, jiná přes magii, jiná zas praktikami téměř zločineckými, ničíc své sokyně na scéně tu špatně nahozenou replikou, tu vyměněnou rekvizitou, tu nastavenou nohou. A pro první dámu rjazaňského divadla určitě nebylo nic lehkého zůstat najednou v jiném divadle, v cizím prostředí a projít přes všechny tyhle žernovy jako nějaká novicka. Musela mít opravdu silnou motivaci! Láska? No jistěže, ale jaká láska? Já myslím, že hlavně mateřská a že velký vliv na její rozhodnutí měly neblahé události, spojené s jejími dvěma tehdy už dospělými syny: mladší nešťastně zahynul a ze staršího vyrostl lump. Moc špatný člověk to byl, hrozné věci vyváděl, ale o něm teď mluvit nebudeme, na věčnosti ať ho soudí, to není na nás. Podstatné je, že ta zoufalá žena přesměrovala svou lásku a energii k člověku, který byl v nouzi a potřeboval její pomoc. Tolja Bgašev zkrátka obsadil v jejím srdci místo zesnulého syna.

Dál to ovšem taky pokračovalo naprosto sovětsky. Přátelit se s hrdinami a hrdinkami divadelních souborů bývalo tenkrát pokládáno za velkou čest a nebylo nic divného, když všelijací doktoři, ředitelé všeho možného a partajní představitelé nosili herečkám květiny, sladkosti, kaviár a různé nedostatkové dárky klidně až domů. A jelikož ředitel zdejších trestaneckých táborů byl už dávno obdivovatelem hereckého umění rjazaňské heroiny, nenechal si pochopitelně ujít příležitost osobně se s ní seznámit, když teď byla vlastně místní. Já s ním mnoho let potom mluvil na divadelní burze a Jurka Bgašev mi to měl za zlé, protože on toho člověka neměl rád. Blboun Jurka, vždyť díky němu vlastně přišel na svět, ten člověk totiž pro svou náklonnost a obdiv k jeho matce pomohl po několika letech jeho otci s obnovením procesu, v důsledku čehož byl nakonec změněn rozsudek, přiznány polehčující okolnosti a komik Tolja Bgašev byl převeden na volnější režim, kdy už mohl pracovat a později víceméně načerno i žít mimo vězení, jen se musel dvakrát denně hlásit a nesměl opouštět město. Tak se stalo, že mohl počít syna a mohl i vystupovat v ačinském divadle, ačkoli oficiálně byl jakožto odsouzený přidělen na práci do chemičky. Pět let tam on i jeho žena hráli a pro divadlo to bylo požehnání, protože ona byla opravdu dobrá herečka a on byl dobrý komik. Já ho pamatuju, byl vážně jako Funés, rozumíš: udělá ksicht a všichni řvou smíchy. Přes třicet mu bylo, když ho zavřeli, a jí bylo už pětačtyřicet, jestli ne víc!

No a tato nemladá žena, navíc vystavená tolika těžkým životním zkouškám, které by mnohé zlomily, představ si: nejen porodila syna, ale byla v tomhle období nabita takovou silou, že strážný anděl, kterého mu darovala, učinil z něj za jeho života polobožskou bytost, jakou je v ruských pohádkách bohatýr Dobryňa Nikitič nebo Kostěj Nesmrtelný. Georgij Nesmrtelný, to byl přesně on! Vždyť jen počet smrtí, které přežil, se pohybuje někde kolem dvanácti, přesně to už nespočítám. Jeho anděl ho periodicky zachraňoval před kulkami, obuchy, noži, pěstmi, mrazem, ohněm i jedem, před pády do vln, pod auta i z oken, před uřknutím i uhranutím. Dvanáct smrtí Georgije Bgaševa, tak by se jmenoval román, který bych o něm napsal, kdybych to svedl, ale to jenom proto, že dvanáctka je dobré číslo a takový název dobře zní. Jinak kdybych chtěl být přesný, číslo v názvu by možná bylo vyšší. Nejméně dvanáctkrát byl ten člověk v situaci, ze které zkrátka nemohl vyjít živ a nikdo jiný na jeho místě by nevyšel, ale on se jako zázrakem zachránil! Tlupa chlapů ho tloukla železnými tyčemi – a že bylo za co ho, parchanta, tlouct! – a on to přežil! Padal a tonul a mrznul a dostával se do jednoho maléru za druhým, ale smrt ho zkrátka nebrala. Není divu, že časem začal sám ve svou nesmrtelnost věřit, což ho nakonec přivedlo k definitivní zkáze, blbouna jednoho... Takže zase tarotová dvaadvacítka, samozřejmě ve svém temném aspektu, jinak je tahle karta symbolem nejvyšší psychické úplnosti, vítězství a zajisté i nesmrtelnosti, která je ovšem osvobozením z pout egoismu, nikoli jeho triumfem, což Jurka nikdy nepochopil.

 

© Martin Ryšavý
ukázka z knihy Vrač 
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: Radko Hnízdo, 24.05.2011 01:24
Ryšavý, Martin: Vrač
Uvítal jsem uveřejněný výňatek z románu Vrač.. Potencionální čtenář zjistí, o jakou literaturu půjde a zařídí se podle toho. Zda mu tento literární styl vyhoví.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3674x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce