Lukavec, Jan: Zneklidňující svět zrcadel

Lukavec, Jan
Zneklidňující svět zrcadel

ukázka literární věda

Kniha Zneklidňující svět zrcadel představuje soubor několika esejů z kulturní historie zrcadla. Zrcadlo pojímá jako symbol, který je zakotven v hlubině kulturní tradice a do kterého lidé v různých obdobích projektovali rozličné významy.

Jan Lukavec: Zneklidňující svět zrcadel, Malvern, Praha 2010, 279 s., ISBN 978-80-86702-83-4

Úvod

Zrcadla jsou zcela běžným a obyčejným inventářem našich bytů a ženských kabelek. Pro většinu lidí jsou něčím navýsost všedním, a když se zrcadlo rozbije, málokdo dnes již věří, že mu to přinese sedm let neštěstí, jak tvrdila stará pověra.

I když naši předci používali zrcadel méně kvalitních, než jsou ta naše dnešní, zrcadla pro ně naopak znamenala něco mnohem důležitějšího, než představují dnes pro nás: byla magickými předměty k věštění, prostředkem k odhánění a odhalování zlých bytostí. Jako každý předmět, který v sobě skrýval posvátnou moc, byla ale také předměty ambivalentními a lidem mohla i velmi škodit. Nikdo neví, kdy naši prapředci začali při pohledu do vodní hladiny registrovat, že se v ní zrcadlí jejich vlastní obličeje, ale vzhledem k tomu, že v zrcadle jsou schopni sami sebe rozeznat četní savci (asijští sloni, šimpanzi, orangutani, delfíni), ale i straky, nějakou podobnou schopnost můžeme s jistou mírou pravděpodobnosti přisoudit už dávným tvorům, kteří jsou společnými předky nám lidem i šimpanzům. Právě bázeň, údiv a úžas, který cestovatelé popisovali, když některé domorodé kmeny poprvé seznamovali se zrcadly, snad může vzdáleně připomínat pocity našich dávných předků. Tímto tématem se tedy v knize zabývám vlastně stále znovu a znovu; píšu v ní o údivu i odcizení, které člověk zvláště v nestřežených chvílích může tváří v tvář svému dvojníkovi v zrcadle prožívat, i o různých bytostech, které se z předvědomého stadia dostávají na úroveň, kdy jsou schopné si samy sebe uvědomit a rozpoznat se v zrcadle (ať jsou to zvířata, roboti nebo lidé); i o tvorech žijících ve společnosti jiných bytostí, než jsou oni sami, kteří při konfrontaci s nějakou zrcadlící se plochou zjišťují, že jejich tvář neodpovídá představě, kterou si o ní (tedy o sobě) vytvořili podle těch, s nimiž žijí, či zvířatech žijících s lidmi a náhle zjišťujících, že náležejí ke zcela jinému druhu. Zajímají mne ale i opačné případy: ti, kteří se z našeho světa, v němž zrcadel stále přibývá, snaží uniknout pryč, a světy, které jsou či byly zcela zbavené zrcadel a do kterých lidé odcházeli či byli přivlékáni násilně či dobrovolně.

U některých témat se snažím, pokud to jde, o jakýsi průřezový přístup napříč lidskou historií. Zabývám se tedy nejen prastarými magickými praktikami spjatými se zrcadly, ale i tím, jak se naši současníci snaží využívat vesmírných sil a zrcadel ve svůj prospěch; čtenář se také dozví, kterou tajemnou bytost ze světa za zrcadlem mají na mysli dnešní dospívající dívky, když vyznávají: „Já na ni věřim a respekt mám do teď. A to mi je 20“, a jak autoři 20. století ve svých knihách kombinují magická zrcadla s nejnovějšími fyzikálními objevy. Jedna kapitola stručně shrnuje historii pojmu „zrcadlo“ v názvech knih a periodik a prozrazuje i to, u kterého respektovaného českého časopisu se v roce 1990 jako o možném názvu uvažovalo o Zrcadlu. Další kapitola sleduje proměny lidské touhy po poznání své budoucí tváře v dlouhém řetězci podob našich předků a potomků (a přístroje k tomu užívané), tváře se týká i text zamýšlející se nad tím, zda a jak se dnes zdánlivě plní sny Doriana Graye o obličeji stále mladém a nepoznamenaném vráskami. Opomenuto nemohlo zůstat ani rozsáhlé téma překvapivého vývoje vztahu zrcadel a žen.

Zrcadlo v knize pojímám jako symbol, který je „zakotven v hlubině kulturní tradice“ (M. Kubínová) a do kterého lidé v různých obdobích projektovali rozličné významy. Nejstarší významové vrstvy však nikdy nebyly zcela překryty, vždy znovu se v nových obměnách dostávaly na povrch. Kniha se tedy zabývá nejen starými mýty a rituály spjatými se zrcadly, ale také uměleckými díly či zvyklostmi současnými. Jak ukazuje citát z Apologie aneb Vlastní obhajoby proti nařčení z čarodějnictví od Lucia Apuleia, už od nepaměti bylo zrcadlo podezíráno z toho, že člověka svádí k povrchnosti a že za jeho používání by se měl člověk takřka stydět, zároveň je ale i něčím, co stále vyvolává, vzbuzuje, a pak i zklamává lidské sny. Však také výrazy „miror“ a „speculor“ měly v latině význam „divit se“, „obdivovat“, „slídit“, „vyzvídat“ i „spekulovat“ – to ukazuje, s jak odlišnými aktivitami označení pro zrcadlo (angl. mirror, lat. speculum) etymologicky souvisí: nejen že rozpoutávalo lidskou fantazii a zvalo ji do „zrcadlových světů“, ale také podněcovalo a stále podněcuje lidský intelekt k nejrůznějším „spekulacím“ o vztahu transcendentna a člověka, dobra a zla, nebo o tajemné souvislosti všech jevů, jak ukazuje třeba výrok filosofa Gottfrieda Leibnize: „Nikdo nepopře, že ve světě, ve kterém jsou všechny příčiny i účinky navzájem propojeny a ve kterém se nedějí žádné zázraky, je každá část zrcadlem celku.“1 V běžném chápání, které je ovlivňováno třeba televizním vysíláním, jsou zrcadla spojována jak s fyzickým zevnějškem člověka, takže pravidelně figurují v reklamách na dámskou kosmetiku či galanterii, tak také s tajemnem. Existuje dokonce speciální cyklus České televize Za zrcadlem, v němž se na začátku každého dílu herec Tomáš Hanák se slovy „Řekni mi, zrcadlo, co se za tebou skrývá“ pomocí filmových triků pravidelně noří do zrcadla, aby „na druhé straně“ zkoumal šamanismus, astrologii, psychotroniku či magii, včetně toho, jak se s otázkami obracet na skutečné „magické zrcadlo“, příznačně se ovšem „sexy muž“ Hanák na ono zrcadlo jakoby omylem nejprve obrací otázkou zlé královny z pohádky o Sněhurce: „kdo je na světě nejkrásnější“. V obou případech je zrcadlo každopádně něčím povrchním či navýsost podezřelým.

Básník Rainer Maria Rilke na adresu zrcadel napsal: „Co je podstatou vašich faset, nebyl s to doposud nikdo vyložit. Jste jako meziprostory v čase plněné oky sít“. Co se týká fyzické výroby zrcadel, nezdá se Rilkův výrok příliš oprávněný. Dobře ale vystihuje to, jaké protikladné reakce zrcadla a zrcadlení vyvolávají v tom, kdo do nich nahlíží. V úplnosti jde vlastně o cosi nepostižitelného, protože každý může na zrcadlo reagovat nějak jinak, a každý v něm opravdu vidí něco (někoho) jiného – k tomu se ostatně vztahují četné výroky o zrcadlech, od těch satirických, jako je Hemingwayův výrok, že „zrcadlo nemůže odrážet bohy, když se do něho dívají opice“ nebo rčení „Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu“, až po rozsáhlejší příběhy či anekdoty, snažící se v karikující zkratce vystihnout typický mentální postoj či nastavení různých typů postav. Americký psycholog Valentine Winsey dokonce rozlišil šest různých způsobů, jak se na sebe díváme do zrcadla, odpovídajících určitým psychologickým typům. Například pochybovač se v zrcadle prohlíží do největších detailů. To, že člověk na sebe v zrcadle dělá grimasy, zase podle něj ukazuje, že jde o extroverta. „Smíšek“ v zrcadle vždy zdraví sám sebe velkým úšklebkem. Pokud žijete se sebejistým člověkem, v domě se zřejmě podle Winseye nachází mnoho zrcadel. „Mihník“ stráví u zrcadla velmi málo času, „preferuje raději život žít, než ho prostát u zrcadla“2  . Navíc žádný člověk se do zrcadla nedívá stále stejně: náš přístup k němu se mění v průběhu celého našeho života a náš pohled do něj může odrážet i naši životní situaci (když jsem na sebe naštvaný nebo sám se sebou nespokojený, radši se do zrcadla nedívám vůbec nebo jen s krajním odporem).

Tato kniha jistě nepředstavuje nějaké kompletní dějiny zrcadla, takové, jaké hlavně s využitím pramenů francouzské provenience (včetně krásné literatury) napsala historička Sabine Melchior-Bonnetová, již na mnoha místech s úctou cituji (předmluvu k její knize Zrcadlo : dějiny napsal mimochodem slavný historik Jean Delumeau). Téměř žádnou pozornost (s výjimkou zrcadel zkreslujících, jež činí i z člověka pohledného obludu) nevěnuji ani nejrůznějším sofistikovaným vizuálním efektům vyvolávaným zrcadly, které od antiky až po dnešek s velkou erudicí ve své knize Zrcadlo. Objevy, klamy, fantazie sleduje Jurgis Baltrušaitis. Ani se nezabývám tím, co znamenal přechod od konvexního zrcadla kovového k běžnému rovinnému zrcadlu a tím, jak to přispělo ke vzniku perspektivy renesančního malířství, což mimo jiné popisuje v knize Záludnosti zrcadlení v dějinách Nikolaj Savický. A zrcadla v dalekohledech, o kterých se rozepisuje Mark Pendergrast, zmiňuji jen okrajově, nakolik se týkají soudobé fantastické literatury. Stranou nechávám i jevy jako palindromy a téměř opomíjím také knihy, ve kterých se navzájem zrcadlí části textu nebo jednotlivé postavy.

Se všemi jmenovanými autory se však více či méně shoduji v jednom: že navzdory některým skeptickým hlasům zůstává dnes, ve věku plastických operací a virtuálních světů, zrcadlo předmětem stále zneklidňujícím, předmětem stejně tak okouzlujícím jako nebezpečným, pravdomluvným i zrádným a klamným, každopádně něčím, co potřebujeme a bez čeho se neobejdeme, a co je přitom mnohem méně všední a obyčejné, než většina lidí tuší – přeci jen nikdo nechce psát knihu o věci, o níž by tvrdil, že je fádní, tuctová a kterou každý zná tak dokonale, že vcelku nestojí vůbec za řeč. Já se budu snažit čtenáře přesvědčit, že zrcadla v jejich hloubce a mnohovýznamovosti zatím dost dobře neznali. A že když do nich pozorně nahlédnou, zjistí, že neznají dobře ani sami sebe.

1. Peez, Erik: Die Macht der Spiegel. Frankfurt am Main; New York : P. Lang, c1990, s. 32. zpět 

2. Zrcadlo vypovídá o lidech před ním. Pozdravy, grimasy a škleby v koupelnách. In Českobudějovické listy 19. 03. 1997, s. 4. zpět 

© Jan Lukavec
ukázka je z knihy Zneklidňující svět zrcadel
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

 

Diskuse

Vložil: Lukáš Lička, 16.09.2013 21:39
Lukavec, Jan: Zneklidňující svět zrcadel
Možná by autora zajímalo, jak sama sobě rozuměla antická a středověká katoptrika, část optiky pojednávající o zrcadlech: scholipeta.blogspot.cz
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.