Český zájem o spisovatele tzv. rozstříleného obrození

Český zájem o spisovatele tzv. rozstříleného obrození

studie beletrie zahraniční

O období tzv. rozstříleného obrození, při němž byla ve 20. a 30. letech prakticky zlikvidována veškerá ukrajinská inteligence, český čtenář téměř nic neví. A přeci již v té době vycházely překlady děl těchto autorů a v českém tisku se o nich psalo.

Český zájem o spisovatele tzv. rozstříleného obrození


Pojem rozstřílené obrození (ukrajinsky rozstriljane vidrodženňa) se v ukrajinské literární vědě začal používat poté, co roku 1959 vyšla v Paříži v polském nakladatelství Kultura obsáhlá antologie Jurije Lavrinenka (1905–1987) právě s tímto názvem. Tím bylo odhaleno tajemství literárního zločinu, při němž byla ve 30. letech 20. st. prakticky zlikvidována veškerá ukrajinská inteligence.

Jurij Lavrinenko ukončil roku 1930 charkovskou univerzitu. Mezi lety 1933 a 1935 byl několikrát uvězněný a v letech 1935–1939 byl vězněn v sovětském koncentračním táboře v Norilsku. Během 2. světové války pobýval v Německu, odkud roku 1950 emigroval do USA. Tam také 14. prosince 1987 umírá. Lavrinenko byl autorem více než 300 literárněvědeckých prací a článků, většinou věnovaných kulturní obrodě Ukrajiny 20. let 20. století.

Vyvstává otázka, proč bylo pro český tisk a literární život zajímavé seznámit se a poznat generaci ukrajinských spisovatelů tzv. rozstříleného obrození. Jistě i proto, že právě s autory tohoto období se do ukrajinské literatury dostávají nové literární proudy. Vycházejí díla, která svými uměleckými a estetickými hodnotami, ale i svým filozofickým zobecněním usilují o vyrovnání se s tehdejšími evropskými literárními trendy, aniž by ztratila vlastní národní kolorit.

Hryhorij Kosynka
Ve 20. a 30. letech 20. st. si české prostředí všimlo tvroby Mykoly Chvylového, Hryhorije Kosynky, Arkadije Ljubčenka či Boryse Antonenka-Davydovyče. Levicový tisk v tehdejším Československu sice uveřejňoval díla těchto autorů, ale zamlčoval represe bolševického režimu zaměřené proti ukrajinské inteligenci. Týkalo se to kromě jiného života a díla Hryhorije Kosynky (vl. jm. Strilec, 29. 11. 1899–15. 12. 1934). Jeho povídka Tmavá noc vyšla v českém překladu v příloze Rudého práva Dělnická besídka (č. 102, 1. 5. 1925). Autor překladu podepsaný pouze zkratkou Č. H. k povídce připojil i krátkou poznámku o H. Kosynkovi, v níž charakterizuje jeho tvorbu a zmiňuje jeho sbírku povídek Na zolotych bohiv (1922). Uvádí, že tato sbírka vyšla roku 1924, přestože ve skutečnosti se tak stalo o dva roky dříve. Český překladatel s největší pravděpodobností neměl ani potuchy o tom, že každé nové Kosynkovo dílo vyvolávalo vždy větší a větší nevoli tehdejších bolševických pohlavárů. Připisovali mu „poetizaci kulaků“, „obhajobu banditismu“, „opěvování primitivních instinktů“. Kosynka byl mistr uměleckého detailu. Jeho oblíbeným uměleckým prostředkem byla lokalizace syžetu, uměleckého času a prostoru. To nutí v příběhu zvětšovat „zatížení“ každého odstavce, fráze, slova. Kosynka nepotřeboval velký prostor, aby dovedl přiblížit atmosféru a svéráznost lidských charakterů. Právě proto maximální pozornost věnoval jazykové individualizaci charakterů postav. Ve druhé polovině 20. let poetika jeho prózy směřuje od impresionismu k neorealismu (psychologickému realismu). Ve svém životopise napsal: „Mými učiteli jsou Vynnyčenko, Stefanyk, Knut Hamsun, Vasylčenko.“

Život Hryhorije Kosynky skončil tragicky. Během soudního procesu v prosinci 1934 byl obviněný z účasti v kontrarevoluční teroristické organizaci. Následovala poprava. V roce 1957 byl posmrtně rehabilitován pro nedostatek důkazů.

Při listování českými novinami, v nichž se objevily překlady děl spisovatelů rozstříleného obrození, je třeba mít na zřeteli atmosféru 20. a 30. let, která vládla v ukrajinské literatuře. Tehdy, stejně jako na začátku 90. let 20. st., Ukrajinci věřili a byli plní očekávání, že se konečně zformuje ukrajinský duchovní svět.

Borys Antonenko-Davydovyč
Ke spisovatelům rozstříleného obrození patří dále Borys Antonenko-Davydovyč (vl. jm. Davydov, 5. 8. 1899–8. 5. 1984), u nějž se může zdát, že k němu byl osud milosrdnější. Ale jeho díla se celá desetiletí nesměla vydávat. A to šlo o mistra psychologické prózy, jednoho z nejpřednějších znalců rodného jazyka.

V prosinci 1934 se na Ukrajině po zavraždění S. Kirova zvedá nová vlna represí. Dne 2. ledna 1935 byl Antonenko-Davydovč uvězněn a odsouzen k deseti letům v pracovím táboře. Roku 1937 mu bylo přidáno dalších deset let. Spisovatel prošel peklem gulagů, a aby toho nebylo málo, v roce 1951 byl ještě odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Krasnojarském kraji. Rehabilitace se dočkal roku 1956.

Český čtenář se s jeho tvorbou mohl seznámit ve druhé polovině 20. st. Jak poznamenal český ukrajinista Orest Zilynskyj v článku "Nové cesty k vzájemnému poznání" (ve vydání 150 let česko-ukrajinských literárních styků 1814–1964, Svět sovětů, Praha 1968), v té době se dokonce připravovalo knižní vydání děl Myroslava Irčana, Boryse Antonenka-Davydovyče a Valerjana Pidmohylného.

V českém Rudém právu (č. 11, 26. 1. 1930) vychází překlad povídky Antonenka-Davydovyče Na stráži. Jde o jeho ranou tvorbu.

Překlady děl spisovatelů rozstříleného obrození, které se objevily v tisku 20. a 30. let minulého století, jsou zajímavé spíše tím, jak ukazují úroveň českého zájmu o ukrajinskou literaturu, než úrovní uměleckého překladu. Současný pohled na tyto překlady musí zohledňovat veškeré společenské, jazykové a dokonce i mimoliterární okolnosti a podmínky, v nichž překlady vznikaly.

Arkadij Ljubčenko
Přestože Lavrinenko neuvádí ve své antologii spisovatele Arkadije Ljubčenka (19. 3. 1899–25. 2. 1945), ten bezpochyby do této generace patří. Podařilo se mu vyhnout se vězení v dobách nejhoršího stalinského teroru, ale jako umělec byl zničený. Za války pracoval v charkovských novinách Nova Ukrajina. O tomto období vypovídá jeho deník, který vyšel na Západě. Svědčí o ztracených iluzích, zničených touhách a beznaději. Spisovatel byl brzy nucen utéci do Lvova. Zemřel na konci války v německé emigraci.

Ljubčenkova tvorba může současného čtenáře příjemně překvapit. V jeho raných prózách je cítit vliv Mychajla Kocjubynského, Volodymyra Vynynčenka, Mykoly Chvylového. Právě ten se o něm vyjádřil, že spisovatel bude pokračovat v tradici Kocjubynského, vzhledem k jeho impresionistickým povídkám. České Literární noviny (č. 2, 1928, s. 6) přinesly krátkou informaci o tom, že ukrajinští spisovatelé A. Ljubčenko a V. Pidmohylnyj navštívili Prahu. Časopis Kmen (č. 2, 1928–29, s. 213) dokonce otiskl fotografii A. Ljubčenka s poznámkou, že jeho povídky se překládají do češtiny. Skutečně, v časopise Signál (č. 1, 1928–29, s. 166–173) vyšla v překladu Jana Jiřího povídka Hordijenko.

Zvláštní kapitolu českého zájmu o ukrajinskou literaturu tohoto období tvoří dílo Mykoly Chvylového a Voldymyra Vynnyčenka.

Nabízí se otázka, zdali tvorba autorů rozstříleného obrození může zaujmout současného čtenáře. Jistě může. A to hned z několika důvodů: za prvé český čtenář o tomto období, v němž se ukrajinská literatura snažila dostat se do evropského kontextu, prakticky nic neví. Za druhé jde o autory, jejichž dílo má vysokou uměleckou úroveň. A za třetí není těžké vybrat takové texty, které jsou stále natolik aktuální, že někdy čtenář ani nepostřehne časový rozdíl.

© Ivan Jackanin
překlad © Rita Kindlerová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3739x

Inzerce
Inzerce
Inzerce