Guimarães Rosa, João: Dál – dál a dál

Guimarães Rosa, João
Dál – dál a dál

recenze beletrie zahraniční

Novela Dál-dál a dál je jedním z textů monumentálního souboru Corpo de Baile (Taneční soubor), který poprvé vyšel v Brazílii v roce 1956. Byl do něho zařazen jako samostatná próza a současně tvoří organickou část celku, jehož významové vrstvy a skrytou symboliku vysvětluje překladatelka Vlasta Dufková v obsáhlé a nesmírně cenné studii k českému vydání.

Žít je nebezpečné
João Guimarães Rosa: Dál – dál a dál, přeložila a závěrečnou studii napsala Vlasta Dufková, Torst, 2010, Praha, 219 s., ISBN 978-80-7215-406-7

Novela Dál – dál a dál je jedním z textů monumentálního souboru Corpo de Baile (Taneční soubor), který poprvé vyšel v Brazílii v roce 1956. Byl do něho zařazen jako samostatná próza a současně tvoří organickou část celku, jehož významové vrstvy a skrytou symboliku vysvětluje překladatelka Vlasta Dufková v obsáhlé a nesmírně cenné studii k českému vydání. Ještě podrobněji se genezi a symbolice Tanečního souboru věnovala ve studii k překladu další dílčí prózy, již dříve vydané knihy Burití (Torst, Praha 2008).

První řádky útlé novely vykreslí před našima očima obraz jezdce na koni. Mnohem dřív, než se dozvíme, odkud či kam jede, víme přesně, co cítí kůň a na co myslí člověk.

Osamocený jezdec projíždí krajinou, jejíž jediné pravé a nepřeložitelné jméno zní: sertão. Jezdec se jmenuje Soropita.

Vnitrozemské sertão spojuje uhrančivou krásu kraje s bující vegetací a stovkami nejrůznějších živočichů v divokou spleť barev, tvarů a pachů. Kraj bývá připodobňován k prvotní rajské zahradě; s aridními plochami, kde je každý den nemilosrdným bojem o život, kdy je vyprahlá nejen půda, ale duše lidí, kteří na ní žijí. Sertão je však nejen reálné území, jehož rozloha je v očích středoevropského čtenáře nesmírná, ale z pohledu brazilského zeměpisu nijak výjimečná. Guimarães Rosa stvořil ve svých dílech literární sertão, prostor bez času a bez jasných hranic, magický svět, v němž se prolíná realita s mýty. Jeho východiskem je to geografické území sertãa, kde se Guimarães Rosa narodil a k němuž se jako „sertaňan“ hrdě hlásil. V rozhovoru, který poskytl v roce 1965 Günteru Lorenzovi a který tvoří druhou část knihy, Guimarães Rosa říká, že „o sertãu se nemůže psát ‚literatura‘ v pravém slova smyslu, jedině legendy, povídačky, vyznání“. A toto mytické „sertão“ legend, dějiště věčného souboje dobra a zla, víry a pokušení existuje stejně tak kolem jako uvnitř Rosových protagonistů.

V novele Dál – dál a dál bude čtenář, který vstoupil do Soropitových myšlenek, nadále hledět na sertão a veškeré dění v něm Soropitovýma očima, bude je přijímat filtrem Soropitova úsudku; vlastně je trochu nucen stát se do jisté míry Soropitou. Je to příjemná zkušenost, pokud jezdec přemítá například o dárcích, které úspěšně nakoupil ve městě, o novém statku na samotě, kam se možná přestěhuje se svojí milovanou Doraldou, a zejména když myslí jen na ni, na svou ženu. Proudem laskavých představ však tu a tam probleskne výstražný signál. Soropita je i ve chvílích lahodného snění stále ve střehu, část jeho vědomí ani na vteřinu nepřestává vnímat zvuky, pachy, pohyby kolem. Neustálá ostražitost ostře kontrastuje s poklidnou představou návratu do jistoty domova a vytváří stále sílící napětí. I čtenář se Soropitou cítí a prožívá hrozící nebezpečí, které kdesi číhá a je neodvratné, ačkoliv rozumem je nelze vysvětlit.

Soropita je zvláštní vypravěč, promlouvající ke čtenáři převážně „němými“ slovy, která nikdy nebudou vyřčena nahlas. Pro své sousedy však veze, skoro jako zboží, ještě jiná slova. Veze jim další díl rozhlasového seriálu, příběh na pokračování. Tato slova budou naopak vyřčena mnohokrát, budou putovat od úst k ústům, opakovaná, vyšperkovaná, obalená do dalších slov. Každý vypravěč je trochu přetvoří a pošle je dál.

Motiv vyprávění předávaného od člověka k člověku uvádí i Guimarães Rosa ve zmíněném rozhovoru jako jeden z kořenů „fabulátorství“ typického pro sertaňany: „Odmalička v jednom kuse od starých posloucháme barvitá vyprávění... Bože můj, co má taky v sertãu člověk dělat s volným časem, když ne vyprávět příběhy?“

Příběh této novely by se docela dobře mohl zrodit z nějaké legendy o obávaném jagunçovi – pistolníkovi a nájemném vrahovi –, který kolem sebe šířil strach, nikdy neminul cíl a mnohokrát o vlas unikl oprátce. Pak jednoho dne zmizel. Možná zemřel, ale lidé spíš věří tomu, že se ztratil kdesi v brazilském vnitrozemí a žije nepoznán, s krásnou ženou a dobrými sousedy...

Soropita je jedním z Rosových „poutníků v bezčasí“. Jeho cestu lemují, řečeno slovy Viléma Flussera, „bezedné léčky ďábla“. Ale ďábla si nese Soropita především sám v sobě. Dříme v Soropitově srdci, ale cestou domů jej probudí nečekané setkání s lidmi, které Soropitovi připomenou jeho minulost. Nakonec musí Soropita s tím ďáblem v sobě svést boj o přítele, o lásku a o svou duši. Protože, jak říká João Guimarães Rosa: „Ďábel totiž může být poražen jednoduše proto, že existuje člověk, pouť k samotě, která se rovná nekonečnu.“

Novela Dál – dál a dál vychází v českém překladu již podruhé. V roce 1981 byla zařazena do sbírky Pět brazilských novel, kterou vydalo nakladatelství Odeon.

 

 Guimaraes

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 196 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 4068x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce