Irving, John: Dokud tě nenajdu (in Týden)

Irving, John
Dokud tě nenajdu (in Týden)

recenze beletrie zahraniční

Nebývá obvyklé, aby se na vrchních pozicích žebříčku bestsellerů v českých knihkupectvích objevil román, který má téměř 900 stran a neprovází ho žádná skandální pověst.

O tetování, varhanictví a filmové hvězdě
John
Irving: Dokud tě nenajdu, přel. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Odeon – Euromedia Group, Praha 2006, 880 stran, ISBN 80-207-1218-6

Nebývá obvyklé, aby se na vrchních pozicích žebříčku bestsellerů v českých knihkupectvích objevil román, který má téměř 900 stran a neprovází ho žádná skandální pověst.

Prozatímní zdejší úspěch novinky Američana Johna Irvinga Dokud tě nenajdu příliš překvapivý není: autor patří k těm, jejichž nejslavnější kniha (Svět podle Garpa) zde vyšla ještě v osmdesátých letech, kdy lidé zejména aktuální americkou literární tvorbu hltali; a nezapomněli. I proto, že po roce 1989 postupně vyšly všechny další Irvingovy knihy, většina nejméně ve dvou vydáních.

Irving občas své čtenáře zklame, protože ne vždy se opakují jeho vrcholné výkony (vedle „Garpa“ ještě Pravidla moštárny a Modlitba za Owena Meanyho), nikdy ale ne natolik, aby čtenáři nebyli zvědaví na jeho další pokus. S Dokud tě nenajdu je to podobné. Zejména v první polovině nás nadchne: poznáváme brilantního romanopisce starého střihu (obdivuje Dickense a Hardyho), který se nebojí vyprávět podrobně a zdlouhavě, protože si věří.

A právem: dokáže vytvořit imaginární světy zalidněné postavami, jejichž povahy a příběhy nás záhy začnou zajímat. Občas si počíná skoro marnotratně – některé epizodní postavy odklidí příliš rychle i přesto, že setkání s hlavním hrdinou pro ně bylo osudové.

Oním hrdinou je budoucí slavný filmový herec Jack Burns, jehož život sledujeme od útlého dětství, kdy rodinu opustil záletný otec svádějící dívky pohlednou tváří i virtuózní hrou na varhany. Matka, která se živí jako tatérka, čtyřletého Jacka vezme z rodné Kanady na honbu po Evropě: pronásledují otce, z něhož se v očích dítěte stává monstrum. V každém městě podél Baltského moře totiž oslní hrou v nějakém kostele a zároveň tam svede nejméně jednu dívku. Častěji jich bývá více. Honba nakonec končí bezvýsledně. Chlapec s matkou se usazují v Torontu, kde se Jack pohybuje převážně ve společnosti starších dívek a už v útlém dětství se stává objektem sexuálního zájmu jak patnáctiletých, tak i podstatně starších žen. Až žensky pohledná tvář mu zajistí přízeň žen na celý život a k tomu také hereckou kariéru, jejíž kultovní proslulost je zčásti založena na častém převlékání se za ženu. Na konci knihy – v době, kdy už je matka mrtvá a Jack celosvětově slavným držitelem Oscara – se konečně setká se starým nemocným otcem a zjistí, že oním monstrem byla spíše matka: bezcitná v pomstychtivosti svedené a opuštěné.

Nacházíme zde všechny prvky pro Irvinga typické. Obsahově: dítě s osudem velmi odlišným od osudů vrstevníků (snaží se jej „režírovat“ dospělá autorita), nejméně jedna postava slaví úspěch s psaním knih, objevuje se tu zápas ve volném stylu či závažná nehoda při sexu. A především kompozičně: do hlavního příběhu je vloženo několik dalších (filmy, v nichž Jack hraje, nebo knihy, které píše jeho kamarádka Emma); a i onen hlavní jako by se skládal ze dvou ne úplně sourodých částí. Zmíněný příběh pomsty opuštěné ženy vše rámuje, uvnitř se pak odehrávají eskapády mladíka, kterého miluje tolik žen, že nedokáže trvale vydržet s žádnou.

Důvody, které nás přimějí knihu dočíst do konce, jsou dva. Především je, jak jsme u Irvinga zvyklí, bravurně napsaná. Autor vypráví přehledně a srozumitelně, ale přitom má spoustu času a energie na různé komentáře a relativizující odbočky - neboli píše konvenčně, ale přitom s odstupem a nanejvýš inteligentně, neodradí svátečního čtenáře a neurazí ani literárního znalce. Za druhé se těšíme (i to bývá u Irvinga pravidlem), že z toho množství epizod, postav, dialogů a pocitů v závěru vyvře několik nejdůležitějších, které náhle přesně zapadnou do rafinovaně zkomponovaného finále.

Tentokrát se ovšem nic podobného nekoná. Jistě, i zde najdeme dojímavé zakončení, i zde se odkryje klam, v němž žil Jack a čtenáři. Ovšem děje se tak jakoby z povinnosti, autor vše vylíčí mechanicky, nedospěje k tomu oním až detektivkářským skládáním detailů, z nichž teprve přiložením posledního dílku vyvstane úplný obraz. A skoro máme dojem, že více si liboval v líčení hollywoodského prostředí, do něhož občas osobně nakukuje: nejzajímavější pasáže knihy se týkají oscarového ceremoniálu v roce 2000, kdy Irving dostal Oscara za adaptaci své knihy Pravidla moštárny. V knize naopak triumfuje Jack za úplně jiný fiktivní film; rozdělení ostatních kategorií už odpovídá historické skutečnosti a děj tu vynalézavě kličkuje mezi realitou a fikcí. Podobných světlých okamžiků je v knize hodně a u jiného autora by to ke spokojenosti stačilo. Od vypravěčů Irvingova formátu ale vždycky čekáme víc.

 

© Pavel Mandys
článek vyšel 18. 9. 2006 v časopise Týden
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 184 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4070x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce