Próza ruské spisovatelky Svetlany Vasilenko Blběnka (Duročka, 1998) nese podtitul Život svaté. Autorka jím naznačuje, že ve své knize využívá postupy typické pro hagiografickou literaturu. Kromě ní však text vychází také z lidových vyprávění či pohádek, které jsou buď přímo včleněny do textu, nebo jsou zastoupeny třeba jen užitím jistých příznačných motivů. Všechny zmíněné typy textů mají jedno společné: zobrazují svět, v němž mezi dobrem a zlem vede pevná a jasná hranice.

Svatou, o níž kniha vypráví, je dívka Naďka (neboli Hanna), kterou její rodiče brzy po narození položili do košíku a odeslali po řece kamsi pryč, protože se narodila němá a duševně zaostalá. Naďku ovšem zachrání dobrá teta Charyta, živí ji a stará se o ni – až do chvíle, kdy sama nemá co jíst. A tak odveze Naďku do sirotčince. V tomto momentě začíná samotné vyprávění a s ním Naďčina cesta – plná utrpení a zázraků, jak už to v případě světců bývá. Naďka putuje Ruskem (děj prózy se odehrává ve třicátých letech 20. století) a stává se svědkem i aktérem nejrůznějších událostí. Potkává obyčejné lidi, z nichž někteří jsou k ní milosrdní a jiní krutí, prchá před pronásledovateli, strádá hladem a zimou a na vrcholu těchto strastí je obdařena mocí konat zázraky a uzdravovat nemocné.

Při svém putování se Naďka setkává s malým ruským člověkem, s ubohým tragikomickým hrdinou, který je drcen soukolím velkých dějin. Dobový kontext je v knize připomínán jen jaksi mimovolně a zmínky o agentech NKVD, zatýkajících tetu Charytu za to, že slavila Velikonoce, působí, jako by si je autorka vypůjčila ze zcela jiného příběhu – ale právě díky této náznakovosti a nepatřičnosti dodávají příslušným částem textu na mrazivém vyznění. Zároveň je však konfrontace prostoduché lidové moudrosti s obhroublou nabubřelostí „lidí nové doby“ v textu zdrojem humoru. Pasáž, v níž se ředitelka sirotčince Traktorina Petrovna snaží přimět Charytu, aby vyhodila ikonu, která podle ní nepatří do sovětské instituce, nýbrž na smetiště dějin, a Charyta se jí naivně zeptá, kde že se takové smetiště nachází, připomene povídky Michaila Zoščenka, jejichž hrdinové svou moudrou prostoduchostí zesměšňují sovětský režim.

Výchozí polohou vyprávění je v Blběnce nechápavost a (možná záměrné) neporozumění obyčejného člověka něčemu, co jej přesahuje: „Přijely tam a spatřily kamenné uprášené holínky, obrovské holínky nelidské velikosti, a výš se raději nedívaly, to se bály (…) když kousek poodjely a ohlédly se, uviděly, že záhon je rudý jako krev a uprostřed ční čísi holínky nelidské velikosti, kdežto výš není vidět, protože z toho prachu je všude úplně bílo“ (s. 16). Prostota textu se ale zároveň pojí se schematičností a také s výraznou a poněkud prvoplánovou symbolikou, která je typická pro hagiografickou literaturu, pro pohádky i lidová vyprávění, tedy pro všechny útvary, jichž Vasilenko ve svém vyprávění využívá. Nebo přesněji: v nichž nechává svůj text rozplynout. Autorka totiž zmíněné žánry nijak nemodifikuje ani neparoduje, pouze je obestavuje novodobými kulisami.

V próze Svetlany Vasilenko nechybí nic typicky ruského: groteskní hrdinové, široké a nekonečné stepi, po nichž putují jurodiví, vodka, zaostalé vesnice, krutí a hloupí pohlaváři a nelítostný mráz. Tento nekomplikovaný pelmel ale snad ani nemá ambice být moderní prózou. Ve své jednoduchosti a jednoznačnosti zůstává tím, z čeho sám vyšel: legendou, pohádkou, lidovým vyprávěním.