Lindqvist, John Ajvide: Ať vejde ten pravý

Lindqvist, John Ajvide
Ať vejde ten pravý

recenze fantasy

Skoro by to bylo na komparativní recenzi, kdybych se byl prokousal Stmíváním Stephenie Meyerové dál než na cca 40. stránku a pak se jím prolistoval kvapíkem kombinovaným se skočnou a doprovázeným zprvu tichým a pak už hodně hlasitým láteřením.

Svítání přichází ze severu
John Ajvide Lindqvist
: Ať vejde ten pravý, přel. Jana Holá, Argo, Praha 2010, 448 stran, ISBN 978-80-257-0350-2

Skoro by to bylo na komparativní recenzi, kdybych se byl prokousal Stmíváním Stephenie Meyerové dál než na cca 40. stránku a pak se jím prolistoval kvapíkem kombinovaným se skočnou a doprovázeným zprvu tichým a pak už hodně hlasitým láteřením. Budou tedy následovat leda útržky komparace, protože vyhnout se jí lze jen s premisou, že TAMTO není kniha, kdežto tohle ano. Což ale nelze přijmout. Naopak, obě knihy spadají do téhož konzumního mainstreamu, nadto se obě zabývají vampyrismem v teenagerském provedení, a přesto jsou kvalitou diametrálně odlišné. Ani přirovnání, které mi blesklo hlavou, že jedno je fastfood pro nevybíravé, kdežto druhé večeře v kvalitní restauraci, nesedí.

Nesmlouvavá fakta nám říkají, že Stmívání vyšlo v USA v říjnu 2005, ale Lindqvist vydal tematicky hodně příbuzný román o více než rok předtím, pravda, v naprosto neglobálním jazyce švédštině. Nezbytné legendy pentlí zrod Stmívání zkazkou o snu, který měla Meyerová už v červnu 2003 a který jí údajně vnukl ideu knihy, ale takovouhle zhovadilost by si jistě uměl vymyslet i Lindqvist, který beztak v době, kdy slečna Meyerová teprve snila, už musel svůj román psát. Navíc, kdyby byl ten typ... Ne, nehodlám se tady dopátrávat, kdo od koho opisuje. Určitě ani Meyerová od severského kolegy nikoli, protože (je-li na tom se čtením trochu lépe než se psaním) jistě nečte švédsky, a tak si na jeho knihu v přístupnějším jazyce musela počkat až do roku 2007. To už čile pracovala na tom, aby ji Time v dalším roce zařadil do první padesátky nejvlivnějších osobností světa, podobně Forbes, a vydělala pak ten rok přes 50 milionů dolarů. Kolegovu knihu si mohla přečíst leda s cynickým úšklebkem nad tím, jak se kvalita nevyplácí a také jak je dobré být Američankou.

Lze mít za sporné, zda by Lindqvistův román vyšel v americkém vydání, nebýt puberťácké upírské mánie rozpoutané Stmíváním. A lze mít za pravděpodobné, že by si ho bez Meyerové nevšimlo ani Argo. Ono je to celé postavené poněkud na hlavu. Stmívání je v USA jasně prezentované jako teenagerské bubácko-romantické čtivo, jak tam pro všechno musí existovat cílový segment. Lindqvistova kniha cílí na dospělejší, ba snad přímo dospělé publikum. Asi by stačilo jen změnit příponu: ne dospělejší, ale vyspělejší. Ať vejde ten pravý je kniha o dospívání neméně než Stmívání. Neméně než Stmívání je to kniha o upírech v adolescentním vtělení. Jednu i druhou mohou číst dospívající jedinci stejně jako dospělí. V obou kategoriích se však požaduje i vyspělost, až její míra nám onen marketingový segment krásně rozdělí na ty, kdož čtou Švéda, a ty, kteří čtou Meyerovou, dospělí nedospělí, úplně jedno.

Vyspělý čtenář odkopne záhy Meyerovou pod skříň. V Lindqvistovi naopak začne nacházet hloubku, kterou v histrionských anemických postavách a dějích Stmívání nenašel. Vyspělý dospělý najde pod povrchem švédské knihy velice vnímavý sociální komentář – však jeden takový jedinec knihu psal, však proto ji situoval do začátku 80. let, kdy mu bylo přesně tolik co hlavnímu hrdinovi Oscarovi, tedy dvanáct, a možná taky ho ve škole šikanovali a možná taky žil v bezduchém předměstském prostředí, bez táty, bez naděje. Možná taky potkal stejně starou upírku, to holky být umějí, když po nich kluk hodně touží. Pýthická Lindqvistova věta na přebalu, že „všechno, o čem v knize píšu, je v podstatě pravda, jenom se to stalo trochu jinak“, otevírá dveře k alegorii a naznačuje, že tohle může, ale také nemusí být druhé Stmívání, kde jsou veškeré hlubší postřehy zapovězeny, protože slabikující pubescentní mase by úděsem a s hrknutím vyletěl z tlamiček gejzír popcornu. Ať už se ale Lindqvistova kniha čte v prvním či druhém plánu, z obou vyvstává především lidský příběh, jímavý, smutný, dojemný, zdravě moralizující, láskyplný a také plný nenávisti a hrůz – ne z krve odkapávající z řezáků, i když ani té zde není málo, ale hlavně hrůz, co jdou z nás, co nás stravují a kterými my, ať volně či mimovolně, spalujeme druhé. Vždyť je to koneckonců horor. Vždyť je tam i upírka – ale nemusela by.

V tomto směru lze na román pohlížet primárně jako na čtení pro dospělé milující opožděné, bilanční poznávání sebe samých. V tom smyslu se ale otevírá i pro nedospělé, dospívající, pro ty z nich, jimž Isabella Swanová a Edward Cullen přijdou poněkud bezkrevní, aby si čtenářskou zkušenost dospělých prožili v real time.

Nemusejí být dospělí, jen vyspělí.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 203 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.