Lindqvist, John Ajvide: Ať vejde ten pravý

Lindqvist, John Ajvide
Ať vejde ten pravý

ukázka fantasy

Byla skoro stejně vysoká jako on, ale mnohem hubenější. Růžový svetr jí obepínal útlý hrudník, na kterém se ani náznakem nerýsovala prsa. Oči měla černé, obrovské v té bledé drobné tvářičce. Zvedla před ním ruku do vzduchu, jako by chtěla zastavit něco, co se k ní blíží. Měla dlouhé prsty, tenké jako větvičky. „Nemůžu se s tebou kamarádit. Jen aby bylo jasno.“ Oskar zkřížil ruce na prsou. Pod bundou jednou rukou nahmátl obrysy střenky nože. „Jak to?“

John Ajvide Lindqvist: Ať vejde ten pravý, přel. Jana Holá, Argo, Praha 2010, 448 stran, ISBN 978-80-257-0350-2

„Jdu na chvilku ven.“

„Ne...“

„Jen na dvůr.“

„Ale ani se odtamtud nehneš.“

„Nee, slibuju.“

„Mám na tebe zavolat, až...“

„Ne. Vrátím se. Mám hodinky. Nevolej na mě.“

Oskar si natáhl bundu a nasadil čepici. Když si chtěl na nohu nazout pohorku, zarazil se. Tiše se vrátil do svého pokoje, vytáhl nůž a zastrčil si ho pod bundu. Zavázal si boty. Z obýváku se znovu ozval maminčin hlas.

„Venku je zima.“

„Mám čepici.“

„Na hlavě?“

„Ne. Na noze.“

„To není k smíchu. Víš přece, jaká je...“

„Tak zatím ahoj.“

„...na uši.“

Vyšel ven a podíval se na hodinky. Čtvrt na osm. Televize začne až za tři čtvrtě hodiny. Tommy byl zřejmě s klukama v klubovně ve sklepě, ale neodvažoval se tam jít. Tommy je v pohodě, ale ostatní... zvlášť když čichali, mohly se jim honit hlavou divný nápady.

Takže se vydal na hřiště uprostřed dvorku. Dva holé stromy, které občas sloužily jako fotbalová branka, prolézačka se skluzavkou, pískoviště a houpačka se třemi pneumatikami zavěšenými na řetězech. Na jednu se usadil a pomalu se začal houpat.

Tohle místo míval večer rád. Kolem dokola obrovský čtverec se stovkami rozsvícených oken a on sám ve tmě. Sám a v bezpečí zároveň. Vytáhl nůž z pochvy. Čepel se tak leskla, že viděl, jak se v ní odrážejí okna. Měsíc.

Krvavý měsíc...

Oskar se zvedl z houpačky, přikradl se k jednomu stromu a promluvil na něj.

„Na co čumíš, blbečku? Chceš bejt mrtvej nebo co?“

Strom neodpovídal a Oskar do něj opatrně zapíchl nůž. Nechtěl si poškodit lesklé ostří.

„Takhle to s tebou dopadne, když na mě budeš čumět.“

Zakroutil nožem, až se ze stromu odštípla tříska. Kousek masa. Zašeptal: „Tak zakvič jako prase.“

Zarazil se. Zdálo se mu, že zaslechl nějaký zvuk. Rozhlédl se s nožem přitisknutým k boku. Zvedl nůž k očím, prohlédl si ho. Špička se leskla stejně jako předtím. Použil čepel jako zrcátko a natočil ji směrem k prolézačce. Někdo tam stál. Kdo tam předtím nebyl. Nejasná silueta se odrážela v čisté oceli. Sklonil nůž a zadíval se přímo na prolézačku. Ano. Ale vrah z Vällingby to nebyl. Bylo to dítě.

Venku bylo dost světla na to, aby usoudil, že je to holčička, kterou na dvoře ještě nikdy neviděl. Oskar popošel k prolézačce. Holčička se nehýbala. Jen tam nahoře stála a dívala se na něj.

Popošel ještě o krok a najednou dostal strach. Z čeho? Sám ze sebe. Blížil se k holčičce a v ruce pevně svíral vytasený nůž, aby ho do ní vrazil. Tak to nebylo. Ale vypadalo to tak, na chvíli. Že se sama nebála?

Zastavil se, zastrčil nůž do pochvy a schoval ho pod bundu. „Ahoj.“

Holčička neodpovídala. Oskar už stál tak blízko u ní, že viděl tmavé vlasy, drobný obličej a velké oči. Klidně se na něj dívala doširoka rozevřenýma očima. Bílé ruce spočívaly na zábradlí prolézačky.

„Řekl jsem ahoj.“

„Slyšela jsem.“

„Tak proč jsi mi neodpověděla?“

Holčička pokrčila rameny. Neměla tak jasný hlas, jak si představoval. Zněl jako hlas někoho v jeho věku.

Vypadala divně. Polodlouhé černé vlasy. Kulatá tvář, malý nosík. Jako vystřihovací panenka v příloze pro děti v časopisu Náš domov. Hrozně... roztomilá. Ale něco tu nehrálo. Neměla čepici ani bundu. Jen tenký růžový svetřík, i když byla zima.

Holčička kývla hlavou směrem ke stromu, do kterého Oskar bodal.

„Co to děláš?“

Oskar zrudnul, ale v té tmě to snad vidět nebylo.

„Trénuju.“

„Na co?“

„Kdyby se objevil ten vrah.“

„Jakej vrah?“

„Ten z Vällingby. Co zapíchnul toho kluka.“

Holčička si povzdechla a zadívala se nahoru na měsíc. Pak se naklonila k němu.

„Bojíš se?“

„Ne, ale ten vrah, přece jen... hodí se, když se člověk... dokáže ubránit. Ty tu bydlíš?“

„Jo.“

„A kde?“

„Támhle.“ Holčička ukázala na vchod do vedlejšího domu. „Vedle tebe.“

„Jak víš, kde bydlím?“

„Už jsem tě viděla oknem.“

Oskarovi zahořely tváře. Snažil se přijít na něco vhodného, co by řekl, když vtom holčička seskočila z prolézačky a dopadla přímo před něj. Skočila z více než dvoumetrové výšky.

Určitě chodí na gymnastiku nebo tak něco.

Byla skoro stejně vysoká jako on, ale mnohem hubenější. Růžový svetr jí obepínal útlý hrudník, na kterém se ani náznakem nerýsovala prsa. Oči měla černé, obrovské v té bledé drobné tvářičce. Zvedla před ním ruku do vzduchu, jako by chtěla zastavit něco, co se k ní blíží. Měla dlouhé prsty, tenké jako větvičky.

„Nemůžu se s tebou kamarádit. Jen aby bylo jasno.“

Oskar zkřížil ruce na prsou. Pod bundou jednou rukou nahmátl obrysy střenky nože.

„Jak to?“

Holčička se koutkem úst trochu pousmála.

„Musí k tomu být nějaký důvod? Jen říkám, jak to je. Aby bylo jasno.“

„Tak jo.“

Holčička se obrátila k Oskarovi zády a vyrazila ke dveřím. Když ušla pár kroků, Oskar řekl: „Myslíš, že já se s tebou chci kamarádit nebo co? Tobě snad přeskočilo.“

Holčička se zastavila. Na chvíli zůstala tiše stát. Pak se otočila, vrátila se k Oskarovi a postavila se přímo před něj. Propletla prsty a spustila ruce dolů.

„Cos to říkal?“

Oskar sevřel ruce na prsou pevněji. Jednu ruku přitiskl na střenku nože a zadíval se do země.

„Muselo ti přeskočit... že tohle říkáš.“

„Vážně?“

„Jo.“

„Promiň. Ale tak to je.“

Oba stáli tiše půl metru od sebe. Oskar se dál díval do země. Od holčičky k němu zavál divný pach.

Před rokem chytil jeho pes Bobby do tlapek nějakou infekci a nakonec ho museli nechat utratit. Ten poslední den Oskar nešel do školy, zůstal doma a několik hodin proležel vedle nemocného psa, aby se s ním rozloučil. Bobby tenkrát smrděl stejně jako teď ta holčička. Oskar nakrčil nos.

„To ty tak divně smrdíš?“

„Asi jo.“

Oskar zvedl oči a podíval se na ni. Zalitoval, že to řekl. Vypadala v tom tenkém svetříku tak... křehce. Dal ruce dolů a kývl na holčičku. „Není ti zima?“

„Ne.“

„Jak to?“

Holčička zvedla obočí, protáhla obličej a na chvilku vypadala mnohem, mnohem starší. Jako stařenka, co má pláč na krajíčku.

„Asi už jsem zapomněla, jaké to je.“

Holčička se rychle obrátila a vydala se ke vchodu do domu. Oskar zůstal stát a díval se za ní. Když došla k těžkým dveřím, Oskar si myslel, že bude muset vzít za kliku oběma rukama, aby je otevřela. Ale holčička naopak zmáčkla kliku jednou rukou a rozrazila dveře dokořán, až bouchly do kovové zarážky v podlaze, zase se odrazily a zavřely se za ní.

Vrazil ruce do kapes bundy a bylo mu smutno. Myslel na Bobbyho. Na to, jak vypadal, když ležel v rakvičce, kterou pro něj táta vyrobil ze dřeva. Na křížek, který mu udělal v dílnách a který se hned rozpadl, když se ho pokusili zatlouct do zmrzlé země.

Měl by mu udělat nový.

 

překlad © Jana Holá
ukázka je z knihy Ať vejde ten pravý
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3557x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce