Šiškin, Michail: Pismovnik

Šiškin, Michail
Pismovnik

recenze beletrie zahraniční

Pismovnik (Listář, 2010) je román ruského spisovatele žijícího ve Švýcarsku, Michaila Šiškina. Spíše než o klasickém románě v dopisech je na místě mluvit o sbírce vzorových soukromých, často i milostných dopisů, ve kterých je inscenováno dokonalé souznění obou pisatelů nehledě na zjevně nepřekonatelné překážky, které jim klade naše lineární vnímání reálného času.

Michail Šiškin: Pismovnik, Moskva, AST: Astrel, 2010, 412 s.

Takový román v dopisech

Slovem „pismovnik“, které lze do češtiny přeložit jako „listář“, se v ruštině tradičně označovaly normativní sborníky vzorových dopisů – zpočátku především administrativního charakteru, od 18. století také soukromé povahy. Například ve známem Listáři Krylova (s výmluvným podtitulem Úplná sbírka všech listin, smluv, úpisů, žádostí a dopisů pro každou životní příležitost s podrobným návodem, jak je psát a komu a kam je podávat, 1888) tak kromě oficiální korespondence nalezneme třeba vzory blahopřejných a soustrastných dopisů včetně odpovědí na ně, ale dokonce i návody, jak vést korespondenci milostnou. Název Pismovnik (Listář, 2010) nese také poslední epistolární román ruského spisovatele žijícího ve Švýcarsku, Michaila Šiškina (1961). Spíše než o klasickém románě v dopisech je na místě mluvit právě o takové sbírce vzorových soukromých, často i milostných dopisů, ve kterých je inscenováno dokonalé souznění obou pisatelů nehledě na zjevně nepřekonatelné překážky, které jim klade naše lineární vnímání reálného času.

Románové vyprávění roztříštěné do téměř padesáti dopisů různého rozsahu tvoří dva pravidelně se střídající hlasy – ženský (Sašin) a mužský (Voloďův), které od sebe dělí nejen několik tisíc kilometrů, jež by mohla i klasická pošta bez obtíží překonat, ale především několik desetiletí, pro která se oba hrdinové ve skutečném světě sotva kdy mohli setkat. Ačkoli dopisy nejsou datovány a neuvádí se v nich ani místo, kde byly napsány, čtenář se z letmých indicií rozesetých v textu nebo jen z atmosféry dopisů může o době i místě jejich vzniku dohadovat. Saša své dopisy posílá snad odněkud z Moskvy nejspíše druhé poloviny 20. století, z jakéhosi nám téměř současného času prostého velkých dějinných zvratů. Avšak Voloďa je píše z války, která je zcela konkrétní. Soudě podle celé řady faktografických údajů se jedná o tažení velmocí proti tzv. boxerskému povstání v Číně roku 1900, kterého se účastnila také ruská carská armáda. Nicméně přesná situovanost tohoto válečného konfliktu je nakonec naprosto podružná: „Zbývalo si jenom vybrat válku“ (s. 9), začíná svůj první dopis Voloďa. Mohla to tedy být i jakákoli jiná válka. Šiškin svou volbu v rozhovoru pro časopis Afiša zdůvodňuje následovně: „Tažení na Peking v románu je symbolem války jako formy lidské existence. (...) V tom dalekém a zapomenutém čínském tažení bývalí i budoucí smrtelní nepřátelé – Rusko, Německo, Japonsko a Amerika – byli spojenci a bratry v boji. Někomu se zdálo, že je to poslední válka, ale to se asi zdá v každé válce.“

Navíc Voloďův život před válkou jako by byl umístěn do Sašina času, respektive do času, který byl pro oba dva pisatele společný. Bylo to líně plynoucí letní bezčasí na chatě, bylo to, jak píše Saša, „naše léto“, ke kterému se oba v dopisech neustále vracejí a upínají. Byly to „kousíčky našeho společného života“, jak píše na jiném místě Voloďa. Bylo to léto naplněné spoustou na první pohled bezvýznamných drobností, prostých věcí a pošetilostí: „Lehla jsem si, že se budu opalovat, přikryla jsem si obličej tričkem, vítr šelestil jako naškrobené prádlo. A najednou mě v pupíku něco lechtá – otevírám oči, a to tys mi tenkým pramínkem z pěsti sypal písek na břicho“ (s. 13). Jako by ten letní čas, jak to tak obvykle s bezstarostnými prázdninami bývá, byl docela jiným časem, časem z jiného života (viz s. 38), kdy bylo možné jen tak ležet, číst si Shakespeara, z něhož se Voloďovi do paměti zákonitě vryla Hamletova slova z konce prvního jednání: „Čas se vymkl z dráhy.“ A právě z tohoto vykloubeného času si oba hrdinové píší a dopisy se jim stávají jediným místem, kde se spolu mohou setkat: „A zase mám před sebou list papíru – své spojení s tebou. (...) Když píšu, jako bych se vracel“ (s. 243–244), přiznává Voloďa, který na jiném místě vzpomíná na sousedku z dětství, jež se mu tenkrát zdála zlověstnou stoletou stařenou, a podivuje se: „...jak se ta stařena, na kterou si nejspíš nikdo kromě mě nevzpomene, dostala sem k nám s tebou?“ (s. 142). „Sem k nám“, tj. do dopisů, které se stávají jedinou realitou, v níž nezávisle na skutečném světě ožívají dávno zapomenuté a kdesi hluboko zasuté vzpomínky.

Proto i přes zdánlivě nepřekonatelnou časoprostorovou propast oba hlasy od samého počátku vedou velmi živý dialog, který je dokonale souznějícím duetem: „Všechno se rýmuje! Koukni se kolem! To jsou přece rýmy! Tady je viditelný svět a tady, když zavřeš oči, neviditelný. A tady jsou hodinové ručičky a tady je k nim rým – ulita zavinutce, která se ve světě proměnila v popelník. (...) Všechno na světě se rýmuje se vším na světě. Тyhle rýmy propojují svět, stloukají ho jako hřebíky zatlučené po hlavičky, aby se nerozpadl“ (s. 11), naléhá Saša. Rýmy nemusejí být jen absolutní zvukové shody slov a jejich částí ve versologickém smyslu, pro Šiškina a jeho hrdiny jsou to především slova, předměty, myšlenky a jejich ozvuky, které se znovu a znovu jako déjà vu objevují na libovolném místě a v libovolném čase: „Napadlo mě, že tajemství déjà vu asi spočívá v tom, že v knize bytí je všechno napsané samozřejmě jenom jednou. Ale vždycky to zase ožívá, když někdo znova čte stránku, která už kdysi byla přečtená“ (s. 77). Sled dopisů není propojen bezprostřední reakcí jednoho dopisu na obsah druhého, který mu předcházel, jako v běžné korespondenci.

Naléhavou potřebu čtenáře dopátrat se toho, zda se v reálném světě přece jen tyto dvě hlavní postavy nemohly setkat, autor knihy naprosto ignoruje a tato jeho nevšímavost k potřebám čtenářů červené knihovny je doložena už v samotném názvu. Nicméně Sašiny a Voloďovy dopisy nejsou dva paralelně jdoucí monology, nerozvíjejí dva na sobě nezávislé, byť sebou navzájem prokládané životní příběhy, které jako by se odehrávaly na dvou k sobě netečných rovnoběžkách. Jako by spíše ubíhaly na dvou protínajících se sinusoidách. Místy průniku jsou drobné detaily, ony rýmy, kterým čtenář nepřikládal žádnou zvláštní důležitost, když se s nimi v textu setkal poprvé. Avšak právě ony se jako ozvěna znenadání znovu vynořují a svazují životy obou hrdinů. „Celkem vzato jsem člověkem všeho, čeho se je možné dotknout. A k čemu si je možné čichnout. Čichnout dokonce víc. (...) Chápeš, že všechno živé, aby existovalo, musí vonět“ (s. 15–16), píše Saša v jednom z úvodních dopisů a její slova nacházejí své potvrzení o více než dvě stě stránek dál ve Voloďově řádcích: „Někdy bych tak vzal a uřízl si nos. No jo, uřízl a poslal bych ho příležitostně domů, aby chodil po mých ulicích a čichal. U Gogola nos, který utekl, nikdy nic neočichal. Ale můj by chodil a začichával by se do známých vůní“ (s. 256). A právě takové prosté věci, jako třeba zápachy, nabývají na významu, zrýmovávají celý svět, protože, jak pravil římský císař Marcus Aurelius, k němuž se Voloďa nejednou ve svých dopisech vrací: „Vidíš-li věci, jak jsou tady a teď, viděl jsi všechno, co se stalo od věčnosti. Všechny věci jsou vzájemně provázány jednotou.“ A my bychom za oba pisatele měli ještě doplnit: cítíš-li, vnímáš-li všemi svými smysly. Tuto nutkavou potřebu intenzivních vjemů ve Voloďovi do jisté míry vyvolala válka s celou svou nelítostnou a bezduchou mašinerií – se svými boji, výbuchy, výstřely, zraněními, hnilobnými zápachy, ale také s nekonečným čekáním, nejistotou, nudou, a především se smrtí a strachem z ní.

Vlastně tu žijeme na hřbitově

Listář je mimo jiné také román o smrti a jejích různých podobách (zmiňuje se dokonce i podoba fyzická: „Smrt vypadá asi velmi obyčejně – jako strop nebo okno. Tapetový vzor. Tvář, kterou člověk vidí jako poslední“ [s. 389], zapsal si do deníku Sašin otec). A v tomto duchu o literatuře jako takové přemýšlí i Saša: „No a potom jsem šla domů a bůhvíproč mě napadlo, že všechna velká díla rozhodně nejsou o lásce. Jenom se přetvařují, že jsou o lásce, abychom je četli s větším zájmem. Láska je v knihách takový štít, nebo spíš prostě páska na oči. Abychom neviděli. Abychom neměli takový strach“ (s. 17). Šiškin se ovšem nesnaží čtenáři zavázat oči jakousi zaslepující páskou lásky, od samého počátku jej nemilosrdně konfrontuje se smrtí – se smrtí, která paradoxně pomáhá žít. Jako v příběhu, který Voloďovi vypráví vojenský lékař, o mrtvém bezdomovci, jenž když umýval bezdomovcovo bezvládné, špinavé a zapáchající tělo, s ním začal vést obyčejný rozhovor o prožitém životě: „Nevím, jestli mu to pomohlo ve smrti, ale mně to rozhodně pomohlo žít“ (s. 10). Smrt je v románu všudypřítomná už jen proto, že Voloďa píše z války, kde jsou náhlá úmrtí, ale i vleklé, bolestivé a ponižující umírání na denním pořádku: „Asi se ti to bude zdát směšné, ale my tu doslova žijeme na hřbitově. (...) Všude kolem je tu tolik smrti! (...) Pořád přemýšlím o smrti. Je tu všude kolem. Od rána do noci, a dokonce i ve spánku“ (s. 153, 201, 205). Voloďa je v této válce navíc také poslem špatných zpráv – jeho práce spočívá především v psaní dopisů pozůstalým o „hrdinské“ smrti jejich blízkého – syna, manžela, otce, bratra, vnuka... Nicméně i v této všeobjímající hrůze jako by bezprostřední přítomnost smrti zároveň burcovala k životu: „Snil jsem o ideální smrti, abych si nevšiml, že jsem umřel. Šup a už je po mně. Ale teď chci žít. Jakkoli. Saško, jak moc se mi chce žít – jako kripl, jako mrzák, to je jedno! Žít! (...) Člověk se nemá připravovat na smrt, ale na život!“ (s. 265, 285). Nehledě na to, že Saša žije v jakémsi mírovém čase, ani jí se smrt nevyhýbá obloukem – ještě než se narodila, zemřel její stejnojmenný bratr, ve válce zahynul její milý, Saša potratila, po drobné nehodě zemřela dcera jejího ženatého staršího přítele, Sašina matka umírá na rakovinu, nakonec umírá i Sašin otec, nemluvě o celé řadě dalších smrtí jiných postav, které se jen mihnou románem. Snad právě pro tuto neustálou blízkost smrti se z ní pozvolna vytrácí paralyzující strach. Oba hrdinové postupně smrt přijímají jako přirozené vyústění, jako předem stanovenou danost: „Mrzí mě jenom to, že v den mé smrti se nic nezmění, nic se nestane, na zastávce budou jako vždycky prodávat pražená semínka (...) Na rohu budou jako vždycky pít pivo a olizovat si pěnu z knírů. V okně bude stát žena a bude mýt rám. A nejzábavnější je, že tenhle den už je, každý rok je v kalendáři, mohli bychom ho slavit. Už je, jenom já ho ještě neznám, ještě jsem ho neobjevil – jako nějaké pravidlo nebo ostrov“ (s. 392), zapsal si do deníku Sašin otec. A ačkoli je smrt logickým vyústěním lidského života, rozhodně v Šiškinově románu neznamená definitivní konec. Smrt jako by na jeho stránkách, na stránkách dopisů dvou milenců byla překonána psaním. Alespoň tak se s ní vyrovnává Voloďa, pro kterého jsou slova, písmo, psaní jedinou reálnou nesmrtelností: „Kazatelé všech dob i národů tvrdili, že písmo nezná smrt...“ (s. 218). Psaní dopisů se pro oba pisatele stává únikem z hrozivé či jen šedivé každodennosti, návratem do onoho šťastného bezčasí, místem setkání, jedinou představitelnou skutečností – „Všechno, co se mi děje, je reálné jen proto, že přemýšlím, jak ti o tom napíšu“ (s. 95) – a potvrzením života – „Píšu – to znamená, že ještě žiju!“ (s. 151). Psaní zároveň uchovává minulost v paměti, neustále ji oživuje: „Ve skutečnosti jediné, co bych chtěl, je co nejdřív zapomenout. Jenže já stejně budu zapisovat všechno, co se tu děje. Vždyť někdo to přece musí uchovat. Možná, že tu jsem právě proto, abych všechno viděl a zapsal. Když nezapíšu to, co jsem dneska viděl, nic nezbude. Jako by to nebylo“ (s. 319). I oba hrdinové, ať už žijí v jakémkoli čase a na jakémkoli místě, existují jen proto, že si spolu korespondují, existují pouze na stránkách svých dopisů – a jenom nenapsané dopisy nenalézají svého adresáta, jak nejednou připomíná Voloďa. Saša si jednoho dne v novinách přečte, že: „Události mohou probíhat v libovolné posloupnosti a dít se komukoli“ (s. 288). A tahle věta by se mohla stát mottem celého románu, který vypráví dva docela obyčejné lidské příběhy o lásce, smrti i touze po životě, románu, kterým se současná ruská literatura po dlouhé době může opět zařadit do kontextu literatury světové – i když právě to se některým ruským kritikům nepozdává (vyhrocený patriotismus a nacionalismus bohužel v Rusku nejsou jen výsadou fotbalových fanoušků).

Šiškin v již zmíněném rozhovoru o hrdinech svého románu říká: „Všechno ruské, francouzské nebo švýcarské je spíš na škodu. Čtenář (...) si chce přečíst něco o svých problémech. (...) Moji hrdinové v korespondenci používají cyrilici, což je ale důležité spíše pro autora než pro ně samotné.“ A snad právě pro tento svůj, řekněme, kosmopolitní postoj byl Šiškin ve své rodné vlasti i za své předchozí romány nejednou obviňován ze zapadnictví, které si v dnešním Rusku v některých kruzích ponechává tytéž negativní konotace jako za dob Petra Čaadajeva. Marie Remizovová se v recenzi na Šiškinův román Vzjatije Izmailja (Dobytí Izmailu, 2000), která vyšla v časopise Novyj mir (2000/5), v této souvislotsi dokonce ptá: „...měla by se ruská literatura, která dosáhla těch nejvýznamnějších vrcholů světové kultury, bezpodmínečně přizpůsobovat očividně pomíjivému, i když žádanému, světovému standardu? Tím spíš, že produkci posledních dvaceti let sami západní intelektuálové ochotně označují za ,krizi kultury’. Nabízí se otázka, proč bychom jako nějaká omámená krysa měli jít cestou úpadku, když můžeme vyzkoušet nějakou jinou cestu, i když ji zatím sotva dokážeme rozeznat v mlze.“ Krysou, která se nechala ošálit západními lákadly, Remizovová pochopitelně myslí Šiškina, jehož románům vytýká obsahovou nesrozumitelnost a formální vybroušenost. S poslední výtkou nelze než souhlasit, jen je třeba ji chápat pozitivně. I poslední Šiškinův román je skutečně co do formy velmi pečlivě propracovaný a poskytuje čtenáři nezapomenutelný jazykový zážitek. Čtenář se doslova propadá do jednotlivých slov, která jako by jej chránila před popisovanou hrůzou, jako by mu nabízela útočiště.
Na sklonku roku 2010 Michail Šiškin se značným náskokem zvítězil vе Čtenářské ceně Imhonetu, kromě toho je také držitelem dalších prestižních ocenění (Národní bestseller, Velká kniha, Ruský Booker). S trochou nadsázky se Lev Danilkin Michaila Šiškina v závěru rozhovoru pro časopis Afiša ptá, zda má představu, o čem by mohl být jeho projev při udělení Nobelovy ceny. A za současnou ruskou literaturu je to skutečně jeden z mála možných kandidátů: „...v současné ruské próze je Michail Šiškin, ještě dva tři spisovatelé (...) – a pak všichni ostatní,“ vysvětluje projevy nepřízně vůči Šiškinovi Martyn Ganin na stránkách Openspace.ru.

© Alena Machoninová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 297 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 14.01.2014 16:32
Šiškin, Michail: Pismovnik
Z knihy, která mezitím (2013) vyšla v českém překladu (Lindy Lenz v nakladatelství Větrné mlýny), jsem měl dosti rozporuplný dojem. Pokusím se ve stručnosti vyjádřit důvody. Myslím si totiž, že hodnocení Šiškinova Listáře je závislé na tom, zda jej čteme jako knihu jednu či dvě, zda přihlížíme více... k celku nebo k jednotlivým pasážím. Jak píše i Alena Machoninová, kniha se skládá ze dvou střídajících se textových pásem. Nejde však o “zapletené copánky”, jak obdobnou metodu přiléhavě pojmenoval Bohumil Hrabal v případě svých Klubů poezie (“spletení” Příliš hlučné samoty a Něžného barbara, jakkoli mělo i vnější příčinu ediční nepřízně normalizačního režimu, přineslo oběma vynikajícím textům i přidanou hodnotu). Křísit v současné próze epistolární žánr je samozřejmě možné (a také se to občas děje), ale dopisy by měly alespoň trochu vypadat jako dopisy, protínat se, reagovat na sebe nějak. (Tak tomu bylo i u klasiků epistolárního žánru 18. století Samuela Richardsona, Jean-Jacquesa Rousseaua, Choderlose de Laclos a Johanna Wolfganga Goetha.) Oba příběhy Šiškinova Listáře jsou rovnoběžné a nekompatibilní, takže nepřinášejí ani polyfonní účinek (jako např. ve Faulknerových Divokých palmách). Žena Sašenka a mladý muž Voloďa se sice v dopisech oslovují, občas vyjádří touhu být spolu, prohlásí, že jsou “jedno”, ale kromě závěru, kdy se za fantastických okolností vydávají k sobě – a současně do literárního textu -, se jejich světy až příliš míjejí. Problém je v tom, že ta slupka metaliteratury, kterou je Listář zarámován, nepřiléhá, od příběhů odpadá. Voloďa se dá na vojnu a octne se vojenské vřavě Boxerského povstání v Číně (roku 1900). Sašenka žije v jakémsi privátním, od velkých událostí odděleném, časově blíže neurčeném světě (šedesátá či sedmdesátá léta v Sovětském svazu?). Nejenže hrdinové knihy existují v jiné době, ale i čas oběma ubíhá s různou rychlostí (Voloďův se odehrává v řádu měsíců, Sašenčin v řádu roků, ne-li desetiletí). Nápad komunikování přes časovou propast a využívání atributů k sobě civilizačně nepříslušejících (např. v Nemoci času Roberta Pazziho) za určitých okolností nosný samozřejmě být může – musí však právě dojít ke vzájemné komunikaci... V Šiškinově Listáři – kromě několika poněkud uměle zakomponovaných narážek, podobných zážitků a aluzí na literární díla – zůstává jedinou styčnou plochou všudypřítomná, “běžná” smrt. U Sašenky mám na mysli mj. potrat a smrt matky i otce. Voloďa se potkává na čínském bojišti se zabíjením – včetně vraždění bezbranných – na každém kroku. Tvář smrti je však stejně krutá a úskočná u Voloďových v boji padlých kamarádů či čínských civilistů jako v případě Sašenčiny matky, v bolestech a zdlouhavě umírající na rakovinu. Šiškin v obou pásmech líčí utrpení s nesmírnou sugestivností. (“Že utrpení povznáší? Blbost! Utrpení ponižuje.”) Kromě toho – zejména v Sašenčině partu – jsou v textu rozesety spousty detailních pozorování, přesných vizuálních vjemů, ale i výstižných úvah, maxim a metafor. (Uváděním příkladů se na tomto místě nebudu zdržovat: každý si může najít ty své.) Na rozdíl od autorky doslovu Lindy Lenz bych spisovateli navíc nevyčítal (údajné) občasné “patetické klišé”, “otřepanou frázi” či jen krok od “banální kýčovitosti”. V Listáři najdeme pasáže nejen “impresionistické” (jak upozorňuje Linda Lenz), ale taktéž naturalistické a expresionistické. A v hloubce ponoru do lidské zkušenosti, v rozkrývání běžných i méně běžných situací a okolností, je Šiškin pronikavý realista sui generis. Pokud bychom měli hodnotit realistický korpus Listáře, nezbývalo by před autorovým postřehem a jazykovým uměním než smeknout... Šiškin ovšem chce (i v jiných svých knihách) platit za experimentálního, originálního tvůrce a proto přetírá své dva příběhy oním chatrným metafikčním nátěrem. Odkazování na umělou, literární povahu textu se v dnešní próze velmi nadužívá a málokdy se v díle ukáže funkčním. (Důvodem se jeví zejména, že fikčnost je přece samozřejmou, nepsanou dohodou mezi autorem prózy a čtenářem...) Šiškin se v Listáři do menšiny odůvodněných “fikčních ironií” rozhodně nezařadil. Jinými slovy: v jeho knize najdeme množství podnětných a působivých myšlenek a pasáží (zmínil bych za všechny jen několik krásných stránek, věnovaných Sašině – následně ztracené – kočce Knoflince, později Knofle), pro které lze české vydání Listáře přivítat a jeho čtení doporučit. Jako celek však Šiškinův román neobstojí, a to proto, že jde vlastně o dva takřka nespojité a málo komunikující celky, jakož i proto, že neorganické přizdobování textu samoúčelnými prvky jej odlišuje od “pouhého”, “konvenčního” realismu k neprospěchu věci.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 5429x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce