Dětmar z Merseburku: Kronika (in Auriga)

Dětmar z Merseburku
Kronika (in Auriga)

recenze beletrie zahraniční

Edice překladu Kroniky Dětmara z Merseburku (975–1018) je dalším příspěvkem nakladatelství Argo k zpřístupňování historických textů evropského raného středověku, jež nakladatelství postupně zahrnuje do série Memoria medii aevi.

Dětmar z Merseburku: Kronika, přel. Bořek Neškudla a Jakub Žytek, Praha, Argo 2008, 344 s., ISBN 978-80-257-0088-4

Edice překladu Kroniky Dětmara z Merseburku (975–1018) je dalším příspěvkem nakladatelství Argo k zpřístupňování historických textů evropského raného středověku, jež nakladatelství postupně zahrnuje do série Memoria medii aevi. Do okamžiku vydání tohoto překladu byl Dětmar z Merseburku v českém prostředí znám pouze historikům specializovaným na dějiny přelomu prvního a druhého tisíciletí. Ti si však velmi dobře uvědomovali jeho význam. Právě pro toto období totiž selhává klíčový text pro poznání dějin raného českého středověku – Kosmas Pražský zcela ztratil ve složitých peripetiích historie středoevropského prostoru kolem roku 1000 orientaci a jeho líčení sledu tehdejších událostí je chybné a zmatené. Pouze Dětmar z Merseburku umožnil moderním historikům osudy přemyslovských Čech této doby rekonstruovat. Že jednu epizodu této doby na rozdíl od všech středověkých bohemikálních pramenů líčí v zásadě správně i Rukopis královédvorský, bylo původně významným argumentem pro jeho pravost. Pouze známost Dětmarovy Kroniky v raném obrození umožňuje předpokládat, že případný falzátor RKZ mohl popsat boje mezi Přemyslovci na počátku 11. století historicky věrně ještě před zrodem klasické historiografie 19. století, jež tuto otázku vyřešila s konečnou platností.

Stejný význam má Dětmarova Kronika i pro poznání dějin polských a především zápletek dlouholetých válek i mírových kontaktů ústřední postavy raných polských dějin, knížete a krále Boleslava Chrabrého, s německou říší.

Saský šlechtic Dětmar – Thietmar byl zpravodajem, jenž měl pro popsání dějin Evropy a především střední Evropy kolem roku 1000 ideální postavení. Díky svému původu patřil již svým zrozením mezi předurčené administrátory německé říše. Od mládí byl vyvolen pro církevní dráhu, postupoval v ní bez překážek, a jak sám přiznává, koupil si roku 1002 za část rodového majetku svůj první vysoký církevní úřad kapitulního probošta. Roku 1009 se pak z rozhodnutí císaře Jindřicha II. stal biskupem v Merseburku a měl až do své smrti roku 1018 přístup do nejbližšího okolí císařova a jeho rádců. Zvláště politiku tohoto císaře vůči slovanským kmenům a jejich raněstředověkým státům mohl sledovat zcela bezprostředně. Ve svých vzpomínkách beze zbytku ztělesňuje princip fungování německé říšské církve na konci raného středověku, plně v rukou a ve službách státu a jeho vladaře, která si uvědomuje své nedostatky, považuje se však přesto za nenahraditelnou a jedinečnou jak ve vztahu ke slovanským barbarům, tak vůči dekadentním elitám západní Evropy. I osoby papežů jsou pro ni pouze biskupy proradného města Říma, kteří na žádost říše vždy vykonají všechny potřebné právní úkony, jež jsou jim kanonickým právem vyhrazeny.

Je zřejmé, že Dětmara zajímala především doba jeho vlastního života a jí věnuje polovinu svého díla. Literární kontext jeho doby však nepřál historickým monografiím zaměřeným pouze na dějiny autorovy současnosti. Zvyklosti historického žánru tehdy jednoznačně preferovaly kroniky počínající co nejdříve v minulosti i přesto, že autoři byli nuceni pasáže věnované starším obdobím psát na základě neúplných pramenů a často se jim věnovali jen z nutnosti a bez skutečného zájmu. Dětmar počíná svou Kroniku prvním německým králem dynastie Liudolfingů Jindřichem Ptáčníkem († 936) a první polovinu svého díla věnuje postupně všem předchůdcům císaře Jindřicha II. na německém trůnu, císařům Otovi I., II. a III. Tím dává své Kronice určitou celkovou perspektivu a podobu dějin německé říše, jak už byla za jeho života všeobecně německými elitami vnímána. Pracuje však pro tyto starší doby jen s malým počtem pramenů pouze saského původu, a tím mu do málo strukturovaného proudu početných a izolovaně líčených historických událostí proniká mnoho chyb a zvláště chronologických nepřesností.

Jak se však blíží době, kterou sám prožil, faktografická i literární úroveň jeho textu stoupá, k čemuž jistě pomáhá i jeho osobnostní dozrávání pod tíhou odpovědnosti biskupského úřadu. Osmá, poslední kniha jeho Kroniky dokazuje, že Dětmar mohl vyspět v nadprůměrného historika své doby, kdyby mu bylo dopřáno více času ke konečné redakci jeho díla. Možná k tomu přispěl i jeho zhoršující se zdravotní stav během roku 1018, jehož dějiny líčí až téměř do své smrti, která patrně nastala 1. 12. toho roku. Deziluze konce jeho života, smutek nad předpokládaným vymřením jeho milované saské otonské dynastie, jež bylo (jak sám Dětmar naznačuje) projevem osobního selhání jeho uctívaného císaře Jindřicha II., neúspěch tohoto císaře ve válkách proti Boleslavu Chrabrému a dočasně tehdy i na západě říše, to vše činí ze závěru Kroniky působivý projev rozloučení příslušníka zlaté mládeže německé říšské církve, jenž se střetl s limity dějin a času a dokázal je reflektovat.

Dětmarova Kronika je jednou z hrstky středověkých literárních děl, jež se zachovala v autorově autografu. Je tak možno sledovat jeho pracovní metodu vyvíjející se z formy prostých chronologických výpisků přetížených pozdějšími vsuvkami, které často chaoticky narušují časovou posloupnost. Cena celého díla není v jeho celku a koncepci, nýbrž v množství detailních, byť navzájem izolovaných zpráv především o dějinách východního pomezí tehdejšího německého státu.

České Přemyslovce Dětmar poznal v okamžiku nejhlubší krize této knížecí dynastie a s uspokojením na nich dokazuje, jak oprávněné jsou jeho předsudky vůči slovanským sousedům, byť i urozeného rodu. Český čtenář může na Dětmarově textu sledovat, z jak silných vnitřních zdrojů pramenila expanze německé říše na východ v 9.–12. století, a musí si uvědomit, že přetrvání slovanského etnika v české kotlině bylo nikoli nutným výsledkem historických náhod, geografických faktorů a vladařských schopností Přemyslovců 10. století.

Pečlivě přeložený text je doprovázen podrobným, byť stručně formulovaným poznámkovým aparátem, jenž činí z edice vítaný nástroj pro české studenty raně středověké evropské historie. Úvod k překladu, jehož autorem je Martin Wihoda, podává informace o osobnosti autora Kroniky a jeho životních osudech, obsahuje přehledné rodokmeny otonské dynastie i Dětmarovy rodiny a instruktivní mapky politického a církevního členění otonské německé říše (některá v textu opakovaně zmiňovaná biskupství na mapce chybí). Shrnuje všechny Dětmarovy zprávy o přemyslovské dynastii a nabízí také synopsi německých dějin 10. a počátku 11. století, která značně pomůže čtenáři překladu orientovat se v záplavě Dětmarových údajů, jež autor uvádí zvláště v první polovině Kroniky bez bližšího komentáře – patřil přece mezi přímé účastníky událostí, jimž stačily pouhé narážky, a jen jim (a možná jen sobě samému, jak jako možnost uvádí autor předmluvy) svůj text adresoval.

 

© Jan Kalivoda
článek vyšel v časopise Auriga – Zprávy Jednoty klasických filologů 52, 2010
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 209 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%čtenáři

zhlédnuto 4022x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce